O filmu režiséra Christophera Nolana Počátek (v originále Inception, Vnuknutí) v Lidových novinách diskutovali Kamil Fila (1980) redaktor filmové rubriky deníku Aktuálně.cz (KF), Peter Pöthe (1968) psychoanalytik a psychiatr, Jan Gregor (1976) filmový kritik týdeníku Respekt a Tomáš Němeček (1973) redaktor Orientace LN
Počátek v klasickém žánru „filmu o loupeži“ podává příběh zlodějů snů, jejichž šéf Dom Cobb dostal neobvyklou zakázku – namísto vymámení informace ve spánku má tentokrát myšlenku vnuknout.
LN: Je Nolanův film zajímavý z hlediska psychoanalytika?
Peter Pöthe: Nechodím do kina pracovat, snažím se práci oddělit od soukromého života. Ale musím přiznat, že mě nakonec právě po té profesní stránce oslovil. Zpočátku jsem byl zahlcený dějem, což nemám rád, rušila mě také hudba. Ale postupně jsem ho přijal jako až geniální ponor do mysli jednoho člověka. Byl jsem na něm v kině před dvěma dny a film ve mně pořád pracuje. Chtěl bych ho vidět ještě jednou. Z mého pohledu možná ještě nikdo nedal psychoanalýze tak uměleckou formu.
LN: A do čí mysli se podle vás noří? Hlavního hrdiny Cobba, nebo jeho „oběti“ Fischera, kterému má před převzetím zděděného impéria vnuknout myšlenku, že otec by si přál rozbití firmy? Anebo do mysli režiséra Nolana?
Peter Pöthe: Narážel jsem na hlavního hrdinu. Při sledování jsem zažíval stejný pocit jako u terapie se svými klienty. Sestupujete stále níž, sdílíte s nimi jejich představy a fantazie, sami v nich vystupujete, pracujete s nevědomím. Vnímal jsem film jako psychoanalýzu od A do Z, kdy Z bylo vyřešení hrdinova vnitřního konfliktu, po němž se mohl vrátit ke svým dětem.
LN: Proč je film podle vás tak úspěšný?
Jan Gregor: Naplňuje to, co diváci od Christophera Nolana čekali po Temném rytíři – a ještě spíš, co čekali fanoušci po jeho dřívějších filmech Dokonalý trik a Memento. Tedy film, který bude zamotaný, budou se namáhat při jeho luštění a vyjdou z kina uneseni světem, který jim Nolan jako schopný konstruktér vystavěl. První výsledky návštěvnosti jsou pro Nolana velmi slibné, je to jedna z událostí sezony.
LN: Jak si vysvětlujete, že kritiky o generaci starší už Inception tolik neoslovuje?
Kamil Fila: Myslím, že jedním z důvodů je rychlost. Nolan dělá filmy až nepříjemně rychlé, už Temný rytíř v průběhu dvou a půl hodiny neustále nabírá rychlost a zvyšuje hluk. Ani tady nemáte momenty usebrání, chybí tu existenciální rozměr. Filmy označované za filozofické nebo hluboce psychologické mají pomalé tempo. Lyrizují okamžiky, prodlužují je. To je ve starších kriticích o trochu víc zakořeněno, čekají momenty, kdy se mohou do postavy autenticky vžít. Tady musí s filmem neustále klusat, nebo spíš za ním běžet s jazykem na vestě. Svět, ve kterém není dobro ani zlo
LN: V čem se pro vás lišilo první a druhé zhlédnutí filmu?
Jan Gregor: Recenzi jsem bohužel psal hned po tom prvním, bylo to před uzávěrkou, což je u takového druhu filmů vždycky ošemetné. Napodruhé jsem se snáz orientoval v rychlém ději, například kdo je zrovna spáč… A uvědomil jsem si, co mě na filmu – který se mi v zásadě velmi líbil – iritovalo: Nolan ve spolupráci s hudbou Hanse Zimmera vytváří hladinu neustálé naléhavosti. Kamil mluvil o chybějící hloubce a zklidnění, po většinu doby „jede“ vyprávění v jedné emoční vlně. Až po závěrečnou katarzní scénu, kdy jde Cobb ke svým dětem, jak po tom během celého filmu marně touží.
Kamil Fila: Inception je na hollywoodské poměry nestandardní. Obvykle se filmy dělají na čtyři akty, které už mají standardizovanou délku i tempo a diváci je snadno rozpoznají. Od úvodního vystavění situace (set-up), které má podle doporučení proběhnout během úvodních osmi minut, se přes komplikace směřuje ke krizi a katarzi. Tady je úvod mnohem delší: jen ta doba, než Cobb nabere svůj tým…! Navíc, jak poznamenal jeden kolega, tohle je ještě „kyberpunkovější“ film než Matrix. V tomto světě vládnou korporace, hrdinové jsou najímáni na podivné žoldácké práce, nejsou si jisti, na které straně stojí, nevědí, co je dobro a zlo. V Inception není čistě negativní postava, což spoustě diváků ztěžuje navyklý způsob orientace…
Peter Pöthe: Však je to nevědomí. Tam neexistuje negativní nebo pozitivní, jevy tam nemají znaménka. Kamil Fila: Proto i některé recenzenty mate. Pokud lidem chybějí v Inception obvyklé záchytné body, mají sklon použít kritéria uměleckého filmu – a pak jim vadí střílečky a výbuchy, klišé z akčních filmů. Tohle je žánrový film, „heist movie“, film o plánování velkých akcí, typicky loupeží.
LN: Co vás zaujalo z kritiky, která vůči Inception zazněla?
Kamil Fila: Za úvahu stojí výhrada k pojetí snu. Cobb a jeho „extraktoři“ vytvářejí snové světy zcela racionalizované, funkcionalistické, nejsou tam surrealistické momenty, které by nás mohly překvapit.
LN: Není to snění, ale počítačová virtuální realita…
Kamil Fila: … a i když se v něm mluví o klesání do hlubin mysli, o analýze, musíte u něj neustále spíš syntetizovat informace. Není to rozbor hrdiny, naopak, napoprvé se divák snaží dát vůbec dohromady celou fabuli. Až napodruhé máte ten komfort, že prožíváte intimnější emoce.
Jan Gregor: Nolan snění odkouzlil, vytvořil světy, které nelze považovat za sny. Říkal jsem si, co by asi s tímtéž námětem udělal třeba Terry Gilliam, jehož poetika je naprosto protikladná. Obdobně Nolan naložil s batmanovským komiksem v Temném rytíři. V rozhovorech říká, že měl vždycky rád sci-fi, ale bez té spousty vynálezů a podobných serepetiček. Má rád, když se blíží realitě, takže i batmanovské Gotham City se u něj blíží našemu reálnému velkoměstu. Neklejí, nesní, jen pracují
LN: To jsem čekal, že od počátku namítnete: že to není příběh o snění, ale o manipulacích, protože takto sny nevypadají.
Peter Pöthe: Pro mě je to film o nevědomí, což není totéž jako snění. Pokud berete film vcelku, může to být všechno představa jednoho muže. Vše, co se v klientově snu vyskytuje, se týká jeho; všechno je on. Ostatní postavy si vytváří k tomu, aby řešil duševní konflikty, které mu – jako v tomto případě – nedovolují žít doma a být otcem. Jistěže ve snu je realita jiná, není takto uhlazená, ale film hezky ukazuje ideu vyřešení konfliktu, schopnost odpustit sám sobě vinu, smíření s vlastním rodičem. To přece řeší každý běžný člověk. Proto ve mně utkvěla třeba scéna, kdy Fischer prožívá katarzi s umírajícím otcem…
LN: Ale to je manipulace, kterou s ním provádějí „extraktoři“, krok za krokem můžeme sledovat, jak si naplánovali až kýčovité schéma.
Peter Pöthe: Rozuměl jsem tomu jinak. Psychoanalytik pomáhá lidem vyřešit si konflikty, aniž by je manipuloval. Vnímal jsem to tak, že Fischerovi vytvářejí podmínky k tomu, aby sám objevil smíření.
Kamil Fila: Myslím, že obě varianty výkladu jsou možné. Ještě k tomu „popisu krok za krokem“: celý film je totiž o pracovním procesu. V první půli extraktoři vysvětlují, jak jejich práce probíhá, zasvěcují nováčka v týmu, potažmo diváky. Ale zároveň Nolan vysvětluje, jak se dělají filmová dramata. Extraktoři vytvářejí scénáře, jak dostat Fischera do katarzní situace. Takže divák se může nejprve identifikovat s novou členkou týmu Ariadne, na konci s Fischerem a v úplném závěru s velitelem týmu Cobbem. V tom je Inception vrcholem manipulace – v dobrém slova smyslu. Ovšem… má slogan „Sen je realita“, což je věta rozviřující fantazii. Tento film však fantazii moc nepodněcuje, všechny otázky zodpoví, nenechá prázdné místo – krom ironického mrknutí na konci. Je nápadné, že postavy nemají žádné vnitřní fantazie. Dokonce ani sexuální – v žádném z vytvořených světů. Je to jako jakási noční můra kapitalismu, z níž se nelze probudit: furt se tam chodí do práce! Ať se dostanete na kteroukoli hladinu snění, je to protestantská vize vesmíru, kde se všude jen pracuje…
LN: … nekouří, nesouloží…
Peter Pöthe: … a usmiřuje s rodiči. Sex mi tam také chyběl, ve snu se přece pudy projeví, a to jinak než v realitě.
Kamil Fila: A mluví se tam sice emotivně, ale ne sprostě. Díky tomu má film nižší přístupnost a může na něj chodit i mládež. I všechny vraždy jsou tam anonymní, protivníci nemají tváře a osobnosti.
LN: A když s tím má Ariadne – mluvící za diváka – potíž, Cobb ji hned uklidní, že přece střílejí jen do nelidí, do snových projekcí. Mimochodem, nezklamalo vás, že světy všech „spáčů“ jsou stejné? Nemají individualitu, jejich „spáč“ jim nedává ze sebe nic charakteristického.
Peter Pöthe: Tady bych Nolana trochu bránil. Je-li to celé svět hlavního hrdiny, pak má logiku, že i jednotlivé úrovně „snů“ jsou si podobné. Pokud je cílem vyřešit vnitřní konflikt, i ve snu dokážeme určité věci oddělit, jít si za svým a kontrolovat snovou realitu tak, abychom nakonec došli k řešení. V tomto případě je tímto řešením návrat domů.
LN: Upřímně řečeno, celá idea „snu, v němž se odehrává další sen a v něm další sen“ mi přišla jako režisérská schválnost, která má jen ztížit luštění.
Peter Pöthe: Během psychoanalýzy ale v regresi také sestupujete pořád níž a níž.
LN: Jenže Nolan to nevyjadřuje filmovým obrazem. Všechny světy jsou stejné.
Peter Pöthe: No, docela na dně je Pustina, Limbo, symbol nediferencované reality, jakou mají děti v prvních měsících života, kdy nerozlišují mezi sebou a světem, vše je pro ně jednota. I když to tak autor třeba nemyslel, já jsem si to tak přebral.
Jan Gregor: Když to poslouchám, napadá mě, a nikde jsem to nečetl, jestli Nolan náhodou neprošel psychoanalýzou. Leonardo DiCaprio se jako Cobb docela stylizuje do toho, jak režisér vypadá v reálném životě.
Kamil Fila: To jsou jeho typické postavy. I v Insomnii má hrdiny v šedivém kvádru a šedivé košili, s ulíznutou pěšinkou, a tak vypadá i on sám. Jestli u Nolana najdeme nějaké obsesivní téma, tak zhmotňování různých typů psychických poruch, nejtypičtější příklad je Memento, kde hrdina trpí poruchou krátkodobé paměti, ale i rozdvojení a sebepopírání hrdinů v Dokonalém triku. A koneckonců i Batman je ustavičně rozdvojená osobnost.
LN: Uvažoval jste nad tím, proč mají dnes takový ohlas filmy jako Avatar nebo Inception?
Kamil Fila: Tyhle dva filmy by mě nenapadlo spojovat. Jsou to různé způsoby, jak Hollywood zkouší oslovit publikum v konkurenci internetu. Avatar je vítězstvím Hollywoodu v tom smyslu, že vymysleli takový formát zobrazení, jaký není reprodukovatelný v domácích podmínkách. Inception velmi oslovuje skupinu, které se říká anglicismem „nerdi“, lidi vyrostlé na internetu, zvyklé vstřebávat hodně informací, překlikávat mezi různými úrovněmi reality, takže mohou mít problém najít tu svou vlastní.
LN: To jsem měl na mysli tím srovnáním.
Kamil Fila: Tak v tomto smyslu ano. V Avatarovi je možné vžít se do postavy v jiném světě, čistším, nezkaženém, ryzejším, jakoby přírodnějším, a hrdina je nakonec ochoten tento jiný svět hájit a zradit kvůli němu vlastní druh. Divácký prožitek u Avatara zosobňuje návyk na pohyb uvnitř trojrozměrné počítačové hry, Inception je pak zosobněním přepínání mezi různými okny na pracovní ploše počítače a mezi hypertextovými odkazy. Lupičské filmy jsou vždycky dost komplikované, Kubrickovo Zabíjení (Killing) z 50. let například ukazuje průběh loupeže z pěti časových perspektiv, které se musejí složit. Ale tak rychlý a dějově mnohoúrovňový film jako Inception by před deseti dvaceti lety ještě vzniknout nemohl.
Peter Pöthe: Snová realita čím dál víc přechází do objektivní reality. Hrdinova zemřelá manželka Mal se do snové reality snaží dostat a považuje ji za pravou. Jako to dnes dělá nemálo lidí žijících v nereálném světě, který jim umožňuje technika.
LN: Proto jsem se na začátku ptal, jak vnímáte nesouhlas jiné generace. Může to být protest proti takovému útěku.
Kamil Fila: V Inception nepochybně může chybět pocit autenticity, kdy se hrdina probudí do něčeho reálného. Tady nemáme pocit, že se probral, a můžeme to brát jen jako samoúčelnou hříčku.
LN: Jak vlastně závěrečné scéně rozumíte? Na okamžik lze pocítit s Cobbem katarzi – vrátil se domů, je u dětí, jak je tolikrát viděl ve vzpomínkách. A pak divák znejistí: copak ty děti nerostou, že jsou pořád stejné?
Jan Gregor: Nolan ukázal, že jsme v kině sdíleli sny. Takže bychom měli provést -řečeno slovníkem extraktorů – „kopnutí“ a vstát ze sedačky.
Kamil Fila: V závěru jsou nejméně dva zpochybňující momenty, které nabízejí různý výklad. Své děti vidí pořád stejně. Ale celou dobu jim nemohl vidět do tváře, teď se poprvé otáčejí…
Peter Pöthe: Což je klíčový rozdíl.
LN: Ovšem kamera sklouzne na stůl, kde se ještě pořád točí Cobbův talisman. Záběr naznačuje, že točení talismanu už trvá nepřirozeně dlouho.
Kamil Fila: Ve filmu spadne jen jednou, jinak jeho zastavení není nikdy vidět. I tahle scéna však může mít jiný výklad, film celou dobu obratně pracuje se střihem. Jak říká Cobb – jde o to, jestli si dokážeš zpětně vybavit, jak ses ocitl na tomto místě, jestli víš, jak to začalo.
Peter Pöthe: Takže si divák aspoň musí neustále ověřovat realitu a nacházet důkazy, že sedí v kině a právě sleduje film. A to mi připadá docela vtipné. Při sledování jsem zažíval stejný pocit jako u terapie se svými klienty. Vnímal jsem film jako psychoanalýzu mířící k vyřešení hrdinova vnitřního konfliktu, po němž se mohl vrátit ke svým dětem.
Jae Torr
Zdroj: ČTK, Lidové noviny
