Patrně každý bude znát pohádku Nekonečný příběh zfilmovanou v roce 1984. Na první pohled je to pohádka malé děti o chlapci Bastienovi, který se vyrovnává s odchodem své matky tím, že utíká do světa fantazie.
Pohádka ale obsahuje paralely, s kterými se musí vyrovnat každý člověk, který dospívá. Psycholog Carl Gustav Jung zavedl pojem individuace, proces zrání osobnosti, který přichází po čtyřicítce. Někdo by to nazval krizí středního věku, ale trefnější pro toho, kdo pracuje vědomě se svým životním příběhem, by bylo označení existenciální krize.
Bastien během filmu prochází velmi bolestivým procesem. Nejprve, jako malé dítě, nechá bojovat o svůj život svůj avatar, chrabrého Atreje. Jeho hrdina ovšem selhává, kdy se jeho kůň Artax utopí v bahně nicoty a podobný osud čeká i samotného Atreje, pokud Bastien nevstoupí do děje (do svého bytí). Tak v první polovině života necháváme žít svůj avatar, než si uvědomíme, že avatar je avatarem a ne námi samými. Uvědomíme si, že jsme v tomto životě zároveň pozorovatelem našeho avatara, ale že jsme i jím samým a že musíme konat vědomě v této formě i my sami. Tento paradox je známkou procitání. Prázdnota, nicota, je pojem z východní filozofie. V pohádce postupně pohlcuje nicota celý svět fantazie. Podobně tak náš svět ve středním věku prochází ztrátou smyslu, logiky, síť našich myšlenek čelí rozpadu nevědomě nažitých vzorců. Všechny postavy našeho dosavadního života, lépe naše představy o těchto životních postavách, prochází procesem střízlivění, postavy mizí ve tmě, přestávají existovat. Nahlížíme tak naše ego, naši mysl, která bez přestání vytváří nový a nový obsah a nutí nás lpět na vnějších objektech.
Bastienova ztráta matky a následný jeho proces práce s myslí připomíná odpoutání se od jednoho z determinačních klíčových lidských vztahů (v psychoanalýze popsal už Freud), kdy dochází k vlastní individuaci a proměně ve svébytnou samostatnou osobnost. Procesem individuace se vyrovnává se svou existencí, která dospělostí (procitnutím) již není závislá na nikom jiném. Musí vyslovit její jméno, pojmenovat svou ztrátu, aby se toto nevědomé životní závaží vědomě rozplynulo. Musí také pochopit, že jeho svět fantazie nezávisí na okolním světě, ale že jej vytváží jeho mysl. Je to on, kdo destruuje svět fantazie, protože se mu rozpadá celý svět. A na konci pochopí, že z každého zrnka písku může vzniknout zase zcela nový svět, protože tato hra nikdy nekončí, je to slovy Nietzscheho stále vznikající a stále uhasínající oheň, který nemá žádný začátek a žádný konec.
Kubin