Opět nadešel čas, abyste se spolu s námi vrátili do dob minulých. Do dob, kdy hry vycházely na tři a půl palcových disketách . Vzpomeňte si na časy, kdy se zaklapla malá šedivá páčka na vašich disketových mechanikách a vy netrpělivě čekali, až se vaše oblíbená, dvoumegová radost pomalu nainstaluje. Zde je výběr dalších nezapomenutelných her.
První část nejlepších retro her naleznete zde
DOOM
Zkáza se na vašich obrazovkách objevila jen rok po kultovní střílečce Wolfenstein 3D a okamžitě si našla svoje příznivce (není to náhoda, za obojím totiž stojí stejná vývojářská společnost ID Software). Jedna z prvních stříleček, která je považována (spolu s Wolfensteinem) za otce všech akčních hitů viděných z první osoby.
Ono to má příběh?
Ano, sice ho pravděpodobně nikdo nezná, ale to vůbec nevadí. Jste elitní mariňák, vyslaný za trest na Mars, neboť jste napadli svého velícího důstojníka. Na Marsu to žádná hitparáda zrovna není. Po neúspěšných pokusech tajné korporace se mezi dvěma měsíci Marsu vytvořil portál. Bohužel, tato brána nebyla vhodná k cestování. Z portálu se začaly nořit hordy pekelných démonů a koho nezabily, tak ho alespoň posedly (to vysvětluje krvelačné vojáky). A jak to tak bývá, z vaší jednotky vyslané na pomoc jste jediný vy, kdo přežije. A jediná cesta ven je se probojovat celým výzkumným komplexem.
Samozřejmě že o příběhu to nikdy nebylo, bylo to hlavně o zábavě. Kolikrát jsme se s kamarády dohadovali, kdo je teď na řadě a kdo došel bez kódů nejdál. Hra nebyla zrovna jednoduchá. Zapomeňte na precizní ovládání myší. Ne ne, tady se pohybovalo jen pomocí šipek! Každý, kdo jednou okusil Dooma, věděl, že bez motorové pily by to ani nebyl Doom. Červené pixely létají z útrob nepřátel a tvář hlavní postavy na spodní liště se mění z vystrašeného hocha na smrtící pohled válečného veterána. Tehdy jsme pocítili poprvé v životě onu opojnou moc a hlavně poznali, že zabít démona může být dost dobrá zábava.
IDDQD, IDKFA
Jak je možné, že téměř každý z nás, kdo přišel do styku s Doomem, si pamatuje kódy na nesmrtelnost a na všechny zbraně? Odpověď je jednoduchá. Hry byly v plenkách a my museli čekat další tři roky, než ten vesmírnej sajrajt pošleme opět na onen svět v podobě Duke Nukem 3D.
Stunts
Kdo by neznal Stunts. Automobilovou arkádovou hru plnou báječných tras a bravurně plynulé hratelnosti. Parádní závody, které na naše počítače dorazily již v roce 1990 mají stále co nabídnout. Byly ale samotné závody tím největším lákadlem, proč si Stunts zahrát? Ano i ne.
Chce to víc skokánků a spirál
Nejdůležitějším prvkem vedle báječného závodění byla možnost sestavit si vlastní trasu. No a řekněte sami. Která hra to v té době měla? Vytvořit super závodní dráhu nebylo jen tak. Člověk musel předem myslet na to, že po skokánku je důležitá rovina, nebo že do spirály nevyjedete, pokud se pořádně auto nerozjede. Hodiny a hodiny jsme s kamarády sestavovali ideální dráhu pro všechny možné účely – nejrychlejší trať ve městě, největší skok, co nejvíce zatáček, nebo jen nakloněné silnice zakončené dlouhým tunelem.
Tak který
Na výběru auta docela záleželo. Na svou dobu měly vozy dobře zvládnuté rozlišnosti jízdních vlastností. Formule měla vysokou akceleraci, ale hodně podkluzovala, Lamborghini hezky drželo na silnici, ale rychlost se s formulí nedala srovnávat. No a samozřejmě tam byla malá Lancia, která, i když jste ji rozjeli co nejvíce to šlo, skokánek nikdy nepřekonala. Výběr byl důležitý, neméně důležitý byl ale i výběr vašeho soupeře (díky tomu se mnoho z nás naučilo, co znamená anglické slovo opponent). Mohli jste porovnat síly s brejlatým chlapíkem ve středních letech, nebo se rovnou utkat s největším pirátem silnic s provokativní dlouhou kšticí a koženou bundou. Různorodé řidičské dovednosti nemusím ani zmiňovat.
Osobně si pamatuji hru Stunt z chaty, kdy náš soused měl první Třiosmšestku, co jsem viděl. Nám říkal, že hlavně na práci. Proto bylo velké překvapení, když se v operačním systému DOS objevila hromada her. A tak jsme celé večery hrály za hudby Offspring (album Americana) tuto kaskadérskou klasiku.
Street Fighter II
Legendární bojovka, která podle mého už nemůže být nikdy překonána. Mnoho z nás si ji spíše pamatuje z hracích automatů, kde jste si za pětikorunu koupili jednu hru. Buď Street Fighter, nebo The Simpsons game. Pro nás, ostřílenější hráče, nepřicházelo nic jiného vůbec v úvahu. Po čase se ale stalo, že jsme si mohli Street Fighter zahrát i na počítači. I když na nás stále blikal nápis insert the coin. Ale bez toho by to nebylo ono.
Tak který II
První věcí bylo zvolit si postavu, za kterou projdete celý turnaj a se kterou se stanete nejlepším světovým bojovníkem (dovětek hry se totiž jmenuje World Warrior). Výběr je z široké škály postav, které mají různorodé vlastnosti a speciální údery. Postavy jsou ze všech koutů světa: Japonsko, Amerika, USSR (nyní Rusko), Čína, Brazílie nebo Indie. Nikdy jsem nepochopil, proč zrovna Brazílii zastupuje velká zelená gorila jménem Blanka (i když to byla moje oblíbená postava). Osobně neznám nikoho, kdo by rád hrál za úvodní dvě postavy v červeném a bílém kimonu Ryu a Kena. Většinou si každý vybere někoho „lepšího“. No a když už máte vybráno bojovníka nebo bojovnici (hra je totiž genderově i rasově vyvážena), jde se na věc.
Round one!
Jak už bylo zmíněno, bojovníci jsou z celého světa, a tak logicky bojujete po celé mapě v různých koutech planety. Vizuál tohoto prostředí je naprosto jednoznačný a na první pohled máte jasno, kde zrovna jste. Japonec E. Honda (sumo zápasník) samozřejmě bude bojovat v sauně, američan Guile (G. I. JOE) nebojuje nikde jinde než na letecké základně, no a samozřejmě mistr ruských bitek (Vousatý rváč se srpem a kladivem na hrudi) bojuje v jakési továrně obklopené plotem a ostnatými dráty za všudypřítomných nápisů v azbuce. Svůj k svému. Toto heslo si pravděpodobně řekli ve firmě Capcom, když hru v roce 1991 vydali. Boje jsou zábavné, jednoduché a můžou být i dost rychlé. Když totiž znáte tu správnou kombinaci tlačítek, jste nepřemožitelný a soupeřův ukazatel zdraví rychle zčervená.
Street Fighter pro nás šťastnější vyšel i na Gameboye, ale když jednou zkusíte automat, tak už víte, že bez těch páček, červených tlačítek a proseb rodičů, aby vám dali další pětikorunu, to prostě není ono.
Slovo závěrem
Dnes jsme se opět vrátili nějaký ten rok zpátky do doby, kdy závodní hry byly inovátorské, bojovky zábavně jednoduché a střílečky těžké a brutální. Nyní nám nezbývá nic jiného, než se nad touto vzpomínkou pousmát a jednou za čas si na internetu najít online verzi hry našeho dětství. Teď zamáčkněme slzu a vydejme se objevovat světy, které nám nabízejí současné hry. A kdo ví, jednou se také možná stanou legendami.
Adam Dvořák
