Dnešním dnem se opět vracíme k legendálním hrám, které nikdy nesmí být zapomenuty. V této části navštívíme zasněžené vršky, podzemí i vybuchující bludiště. Posaďte se kolem ohně, děti, a já vám budu vyprávět, jak to tenkrát celé bylo.
Předchozí díl retro her naleznete zdeWinter Challenge
Mnozí z nás této hře z prostředí nekonečného kanadského sněhu (letní hry, které k nám dorazily o rok později, se tolik neuchytily) přezdívali jednoduše ZOH – zkrácená verze pro Zimní Olympijské hry. Hra vydaná v roce 1991 oplývala na tu dobu velice povedenou pixelovou grafikou a hlavně neuvěřitelnou zábavou, kterou nabízela až pro devět hráčů. Buď jste si vybrali z řad přátel a kamarádů, nebo ti méně oblíbení mohli změřit síly s počítačovými oponenty v osmi odlišných disciplínách. Dlouhé a dlouhé hodiny zábavy s bratrancem, sestřenicí a mým bratrem, byly vždycky přerušeny povely rodičů k odchodu. „Ještě jeden skok, mami!“
Teď hraju já!
Vyzvat rodinu jste mohli ve skeletonu, dvoubobu, slalomu, super-G, biatlonu, běžkách, ve skoku na lyžích a v rychlobruslení. Všechny disciplíny vyžadovaly jiný herní přístup. Například biatlon – kombinace běžek a střelby byla hezky vyvážená. Museli jste jet s rozvahou a nikam se nehnat, protože jinak jste přijeli k terčům udýchaní a měli jste hodně rozhozenou mušku. Stejně tak u rychlobruslení nebo samotných běžek. Nestačilo jen zběsile mačkat tlačítka a dojet do cíle. Tady šlo i o taktické rozložení sil. Největší výzva byl vždycky super-G. Sjezd z kopce plných prudkých svahů, dlouhých skoků a prudkého zatáčení. To vše na čas a bohužel stačila jen jedna malinká chyba, aby se vám pak zbytek rodiny posmíval a označoval vás jako kopyto. Pro mě osobně, po vzoru legendárního Eddieho „The Eagle“ Edwardse jsem si samozřejmě oblíbil skok na lyžích. Sport pro pravé chlapy, kteří se smějí smrti do tváře a tykají si s pohřebáky. Dát pozor na vítr, rozjet se a v pravý okamžk se odrazit a zvednout lyže téměř až k hlavě. Vyvažovat… vyvažovat a… telemark! Nový rekord je na světě. Těšilo mě, žabaři!
Fakt už jen jednou, mami!
Samozřejmě zábavná byla i další odvětví zimních her – úžasné boby nebo nebezpečný, nervy drásající skeleton. Kompletně celá hra stála za to. V době, kdy do Half-Life zbývalo nekonečných sedm let, jsme u bratrance doma na Smíchově nehráli nic jiného. Pošťuchování hnalo naše limity o další kousek dál. Ono vítězství zase nebylo tak důležité. To nejdůležitější bylo to, že jsme mohli být spolu celá rodina. Kdo by totiž stál o to si hrát venku, když je ta tam takové vedro!
Lemmings
Že jste ještě neslyšeli o lumících? To není možné! Šokující informace – Lemmings jsou lumíci v anglickém překladu. Tahle logická hra si našla spousta příznivců po celém světě a stala se jakýmsi praotcem všech logických hádanek ve hrách. Proč to ale zrovna museli odnést zrovna naši malí lumíci?
Walt Disney! Lemmings killer
Všechno to začalo fámou, která má stejnou hloubku jako to, že pštros strká hlavu do písku nebo že ježek si na svých bodlinkách nosí jablíčka. Fáma je prostá. V době páření lumíci hromadně páchají sebevraždy tím, že skáčou z útesu do rozbouřeného moře. Zní vám to jako hloupost? Ano, to také je. Ovšem tuto domněnku v roce 1958 ještě více potvrdil Walt Disney ve svém dokumentárním filmu White Wilderness. Film popisující život zvířat měl ve scéně s lumíky jeden problém. Lumíci z nějakého důvodu nechtěli umřít. A tak štáb najal místní indiány, aby pochytali co nejvíce lumíků a před kamerami je hnali k útesu tak, aby to vypadalo jako masové putování a ještě masovější sebevražda. To se ti povedlo Walte. Moc.
Tak tedy jdeme
Ale zpět ke hře. Jak už bylo zmíněno na začátku, Lemmings jsou logická hra, kde je vaším úkolem dostat co nejvíce přeživších lumíků až do konce. Lumíci zde nevypadají jako z National Geographic fotografií. Naší hrdinové mají provokativní zelené číro a chodí po dvou. To, že chodí, je jejich nejduležitější vlastnost. Chodí totiž pořád. Jen jdou dopředu a nedbaje svého bezpečí tu a tam spadnou do vody, uhoří, nebo tu a tam prostě a jednoduše spadnou do nicoty. Vaším úkolem je jich dostat do cíle co nejvíce, abyste splnili limitní požadavky hry pro další úroveň. K tomu vám pomůžou speciální lumíci, kteří mají různé dovednosti. Jeden zastaví celý pochod a otočí se od něj na druhou stranu. Další dokáže třeba kopat horninu a nebo je tu jeden, který zbíječkou rozbije vše, co je pod ním. Pak jsou tady stavitelé mostů a parašutisté, kteří za pomoci deštníku mohou padat z výšky. Ovšem pozor, všechny lumíky, které použijete na zastavení průvodu, už nikam nedojdou. Prostě se zastaví do té doby, dokud jejich služby nebudete potřebovat. Pak je jednoduše odbouchnete. Takže pozor na limity!
Coming soon!
Postupem času vzniklo dalších cca šest pokračování. Ovšem žádný z nich nedokázal tak dobře navázat na první díl, aby se o něm mluvilo delší dobu. První díl je totiž vždycky jenom jeden. Od té doby to šlo s lumíky totiž doslova z kopce.
Atomic Bomberman
Počítačové učebny byly vhodné jen pro jednu věc – dal se v nich hrát Bomberman. Dlouhá přestávka měla jen půl hodiny, a tak když odečteme zdlouhavé načítání Windows 95, jste mohli stihnout s kamarádem (či s kamarády) klidně i 20 her. Já měl vždycky žlutého!
Boom!
Hra byla ve své jednoduchosti dokonalá. Měli jste před sebou bludiště, ve kterém byli soupeři náhodně rozmístěni. Vaším jediným úkolem bylo zlikvidovat pomocí bomb svého oponenta, který se z neuvěřitelných důvodů pokoušel přesně o to samé. Samozřejmě, že jste neměli jen jedinou bombu. Po mapě bylo rozeseto poměrně dost power-upů, které například zrychlovaly váš pohyb, zvětšovaly dosah výbuchů vašich bomb a nebo vám dávaly bomby navíc. Samozřejmě tu byly i takové, které šly házet přes stěnu. Součástí bludiště nebyly jen stěny, které jste mohli zničit, ale i pevné prvky, kterým vaše bomba neublížila a vy jste je tedy mohli využít jako ochranný val. A tak jste se v podobě roztomilého robota s anténkou na hlavě pouštěli do nikdy nekončících bitev. Pro slávu a titul nejlepšího bombermana.
Vždyť se na něj podívej, jak je roztomilej!
Ano, grafická stránka hry byla opravdu roztomilá. Vy, jakožto robůtek, který má klouby jako harmoniky a na hlavě anténku po vzoru Teletubbies, jste se jen těžko mohli spojit s výbušninou. Ale vidíte? Šlo to. Různé mapy od sci-fi bludiště, přes hezky hravou kombinaci přírody a kamene, se dostaly až na hřbitov nebo na ledovou plochu v hokejové aréně. Jednoduchá grafika plus snadné ovládání plus soupeření s přáteli rovná se nikdy nekončící zábava!
Nostalgicky vzpomínám na okamžiky trýznění, kdy jsem sledoval svého panáčka robota, kterého jsem ve své nepozornosti obklopil vlastními bombami. Vteřiny utíkaly a já jen čekal, až se pomalu tikající bomby dostanou do své výbušné podoby. Potom jsem jen navázal oční omluvný kontakt s mým hrdinou a čekal, až po něm zbude jen prach a jeho krásné, leč malé, botky.
Zpátky do minulosti
Zkuste si zavzpomínat na hru, která je vašemu srdci nejbližší. Sami pak poznáte, že to nebylo jen onou hrou, ale dobou a hlavně atmosférou, která obklopovala vaše čisté neposkvrněné herní duše a vy jste tak dali za vděk hrám, po kterých by dnešní děti jen těžko sáhly. A to je škoda. Protože historie nám má pořád co nabídnout.
Adam Dvořák
