Na okně vám visí vlajka Tibetu a rádi si pustíte alternativní rock? Jste přesně ten typ lidí, který si dává kalhoty do ponožek a urazí vás jakákoliv zmínka na vaši adresu, že jste jen prachobyčejný hipster, ale vy jen máte rádi originalitu a neotřelé novinky? V tom případě jsou v herním světe (ano, nikdo mě nedonutí napsat pojem „herní scéna“) pro vás jedinou pravou volbou indie hry (A nemyslím tím Indii). Nezávislé hry jsou jako dokumenty na ČT 2 – nejsou pro každého, jdou svou vlastní cestou a nikdy nedosáhnou tak velké pozornosti jako AAA projekty. To ale není na škodu, protože přes svůj skromný původ mnohdy předčí své mainstreamové druhy, a to jen díky malinkému detailu – mohou si dovolit být „jiné“.
Posaďte se tedy na zem kolem mého rudého, polstrovaného křesla se zlatým rámováním, milé děti, a já vám povím, které hry za uplynulý rok stály za povšimnutí.
Hry Firewatch, Inside nebo Superhot, lze zakoupit na stránkách Key4youFIREWATCH – smutný život správce Wyomingského parku
Patříte mezi ty, kteří rádi chodí do lesa, a nebo se jen tak kochají tím, co všechno příroda dokáže vykouzlit? FIREWATCH je pro vás jasná volba. Hra, která svým ojedinělým grafickým zpracováním maže rozdíly mezi malými a velkými studii. Propracovanost herního prostředí a atmosféry, je neuvěřitelná. Americké studio Campo Santo ze San Francisca ( to není náhoda, že pochází z města umělců a bohémů!) vytvořilo skoro až filmovou hru, která se vám vryje do paměti a zůstane tam ještě dlouho po dohrání.
Tak o čem teda hra vlastně je a čím je působivá? Na první otázku neodpovím, protože bych vám nechtěl prozdradit více, než je přípustné. Nevědomost a napětí je totiž její klíčová stránka. Snad jen tedy ve zkratce, když jinak nedáte. Hrajete za „hrdinu“ Henryho. Smutného, zádumčivého vousáče (ne není to hipster! Jen prostě rád nosí vousy.) který se kvůli osobním důvodům stává správcem národního parku (les, kopce, řeka, les, les, les) a řeší různé úkoly, které dostává za pomoci vysílačky od své šéfové Delliah. Kdybych dělal plakát ke hře, tak právě zmíněná vysílačka by byla ústřední motiv. Díky totiž vybroušeným dialogům mezi dvěma hlavními aktéry, získává hra na autentičnosti a neuvěřitelné lidskosti. Postavy si povídají tak, jak by jste se bavili i vy. Žádný text nevyzní uměle nebo samoúčelně a díky tomu se pomalu, polehoučku, noříte do příběhu za přítomnosti napětí, které staví na jednoduché bázi neklidu. Tolik k příběhu. Řekl bych totiž jen o něco málo víc a už byste si brali do ruky ergonomicky tvarované kameny a přemýšleli o tom, kam že mě s nimi za vyzrazení dějové linky trefíte (jen ne obličej prosím).
Nu a co dělá teda hru tak speciální? Odpovědí je více, ale jak už jsem řekl, na to si musíte přijít sami. Za zmínku stojí grafická stránka. Výtvarná zkratka, která je neuvěřitelně precizní a díky tomu, jakékoliv zastavení ve hře stojí za printscreen. Této premisy jsou si autoři vědomi, a tak pro vás připravili jednu maličkost. Ve hře totiž máte k dispozici fotoaparát s omezeným počtem snímků (a věřte mi, že si budete přát aby jich bylo víc). Foťák neslouží k ničemu jinému, než k tomu, zachytit si tu nádheru. Jednou to bude zapadající slunce za dooranžova zbarvenými skálami, jindy pohled na babí léto tančící mezi břízami (Podobně byl zobrazený milostný akt ve starých ruských filmech). Focení není ale to hlavní. FIREWATCH neuvěřitelně buduje atmosféru a vy se stáváte chtě nechtě zvědaví a dokonce i paranoidní. Jindy poklidný les plný barev a slunka, se za jiných okolností stává, uzavřeným a tajuplným. A to je hlavní stránka hry. Hra si s vámi hraje (vtipná slovní hříčka) a vy se přistihnete, že vám nějak moc začíná při toulkách krajinou tlouct srdce.
FIREWATCH není pro každého, ale to žádná indie záležitost. Má poklidné tempo a někomu by mohlo přijít iritující, že hlavní postava chodí pomalu a dostat se z bodu A do bodu B trvá zbytečně dlouho. Stejně tak je důležité umět alespoň trochu dobře anglicky, protože děj staví hlavně na rozhovoru mezi Henrym a Delliah. Sami si udělejte názor, jestli pro vás hra je. Pro mě jednoznačně ano (ne proto že mám plnovous. Ne nejsem Hipster mami!) a pokud máte rádi vybroušený příběh a originální vizuál, je FIREWATCH i pro vás jasná volba.
Perličky nakonec
To, že něco děláte dobře poznáte podle toho, že vás začnou kopírovat. A přesně to udělala jedna neznámá automobilka (nechci Ford jmenovat). Pro svoje potřeby ukradl Ford grafické artworky a použil je na svých kampaní. Hlavní Grafik FIREWATCH Olly Moss, se na oficiálním twitteru Fordu postaral místo žaloby o pořádnou ostudu.
Po dohrání hry, můžete fotografie, které jste pořídili ve hře, zaslat mailem na adresu studia a oni vám je (výměnou za barevné papírky známé jako peníze) vytisknout a zašlou v obálce své fiktivní doručovací společnosti.
Seasons after fall – liška podšitá
Francouzi mají ojedinělý přístup ať už se jedná o módu, hudbu, nebo taky v neposlední řadě o hry. Vizuál je naprosto podmanivý a vy si připadáte spíše jako byste vstoupili do obrazu od Cezánna a mohli si tak vychutnávat impresionismus ve své čiré kráse. Detailní vykreslení pomocí jemných tahů štětce (pravděpodobně tabletu) doplňuje kouzelná hudba, která svou inspiraci bere od koho jiného než samotného Vivaldiho (a přitom to byl Ital). Vivaldiho Čtvero ročních období totiž naprosto vystihuje to nejdůležitější ze hry.
Příběh je poměrně prostý. Jste právě narozené „semínko“ (něco jako duch lesa a pán loutek) které má za úkol najít čtyři strážce lesa a od nich postupně získat kouzlo jednotlivých ročních dob a tím vysvobodit svého hlasového průvodce (poměrně iritující hlas mladé Francouzky) ze svého zajetí.. Jenomže tohle malé semínko neumí nic moc, a tak ho hlas ponouká k tomu, aby se převtělilo do malé lišky. Za její pomoci putuje planinami, hustým lesem, nebo poskakuje v korunách borovic a hledá ony zmíněné strážce.
Největším a nejkouzelnějším nápadem hry je, že si libovolně za pomoci kouzel, které postupně získáváte můžete měnit roční období. Hra se tím okamžitě zbarví a získá novou atmosféru jak po vizuální, tak i po zvukové stránce. Uvedu příklad: malá liška putuje zasněženou krajinou, její černé packy dopadnou na zamrzlý rybník a vy si můžete vychutnat lehké škrabání drápků o led. V okamžiku ale změníte zimu na léto. Voda roztaje, vše kolem se zazelená a vy se kocháte pohledem na bující přírodu kolem. Tento herní princip ale není jen na okrasu. Každá květina, každý malý gejzír nebo strom se chová v určitých sezónách jinak a vy musíte každou chvíli překlikávat mezi obdobími a využívat tak jejich moc. Když se chcete dostat na skálu, která je na váš vkus až moc vysoko, není nic jednoduššího, než za pomocí jara, nechat gejzír ať si hezky vystoupá do výše, pak ho díky zimě zmrazit a po jeho ledové ploše vyskočit dál.
Hlavolamy neurazí
Ale také nenadchnout. Hned od začátku musím upozornit na to, že je hra určená spíše pro mladší publikum a nebo pro začínající hráče (pro mě osobně je jakákoliv hra výzva). Obsahuje spousty hádanek a hlavolamů, ale téměř nikdy se mi nestalo, že bych si s něčím nevěděl rady (taky mám magistra, protože jsem výbornej člověk). Všechny ty překážky se postupem času naučíte řešit a tak plynete hrou rychleji a rychleji.
Celé grafické stránce a hratelnosti škodí jen opravdu málo. Zaprvé je to trošičku toporná animace lišky, a to se odráží i na ovládání (mám sice tlusté prsty a tu a tam sklouznou po klávesnici jinam, ale to nic neznamená). Párkrát se mi stalo, že jsem musel opakovat klasické hopsání z větve na větev jen proto, že liška nedělala to, co sem po ní vyžadoval. Další větší problém byl ten, že se hra stává časem repetitivní. Po získání moci ovládat všechna roční období se vám otevře celý svět a vy se můžete procházet všude tam, kde jste již dříve byli a měnit lokace podle svého rozmaru. Naštěstí jsou doplněny nové hlavolamy a to hře snižuje její jednotvárnost. Nic jiného se nedá vytknout. Hrací doba je adekvátní, vizuál okouzlující, a příběh neurazí.
SUPERHOT – pane Andersone…
Ne, opravdu se nejedná o další aplikaci podobnou Tinderu nebo moji vlastní autobiografii. Jde o originální střílečku viděnou z vlastního pohledu. Jak vás znám, tak začínáte pomalu zaklápět svoje notebooky a více vás nezajímá. Kolikrát už jste slyšeli, že je hra originální a pak jste zjistili, že je více méně stejná jako ty ostatní. Ne tak SUPERHOT.
Už na první pohled vám musí být jasné, že je tady něco jinak. Vše je totiž tak nějak bílé a vaši jediní soupeři jsou rudí bezpohlavní panáci, kteří se vás snaží zabít (nejde o komunisty). Na první pohled, co se grafiky týče, mi vyšla na mysl hra Mirors edge. Sterilní, bílé prostředí ve kterém jsou jen barevně odlišení nepřátelé a předměty, se kterými můžete manipulovat a použít je jako zbraň. No jo ale to, že hra vypadá jako omalovánky, které nějaké lenivé dítě nedokončilo je trochu málo ne? Máte zcela pravdu. Nejdůležitější na hře je čas. Od dob Maxe Payne, kdy byl poprvé předveden ve hře bulletime se změnilo hodně. Tu a tam se nějaká střílečka zpomalí, a vy máte dostatek času postřílet všechno kolem, abyste se opět mohli vrátit do normální procesu roztomilého zabíjení. SUPERHOT využívá zpomalení času po svém, respektive SUPERHOT není o ničem jiném. Vtip je v tom, že čas uniká jen tehdy, pokud se hýbete. Vašim úkolem je vymlátit nebo vystřílet vše, co se vás pokusí zabít v celkem 32 mapách, jejichž náročnost se pozvolna stupňuje. Jednotlivé mapy před vás postaví výzvu, jak vytrženou z akčního bojového filmu a je jen na vás, jak se z té šlamastiky dostanete. Pokud na vás vystřelí chlap z brokovnice, z druhé strany se řítí muž s katanou, tak nesmíte propadnout panice, přemýšlejte, jestli je nejdůležitější se nejdříve vyhnout kulkám, nebo zpacifikovat katanistu a jeho právě ukořistěnou zbraň mrštit na střelce. Zdálo by se, že to vypadá všechno tak nějak jednoduše, že počkáte, jak zareaguje soupeř, prohlídnete si celou situaci a pak jednáte. Není to ale tak snadné. Ono totiž i rozhlížení po místnosti, je bráno jako pohyb a tak jen když se otočíte na místě, uplyne spousta času. Musíte si tedy plánovat svoje kroky formou pokus-omyl. Mohu vám s jistotou slíbit, že umřete a budete umírat. Přesně to vás totiž bude hnát dál. Po dokončení mise vás hra pochválí slovy „SUPER“ a „HOT“ přesně v tomto pořadí a pustí vám vaši vraždící prácičku hezky v reálném čase a vy si připadáte jako ten Neo v Matrixu.
A co příběh?
Ač by se mohlo zdát, že je SUPERHOT díky svému úrovňovitému podání příběhuprostá hra, opak je pravou. Hra je i v tomto prvku originální. Vše začíná tak, že vám váš známý dá echo o super hře kterou musíte zkusit. No a co byste to byl za kamaráda, kdyby jste ho neposlech a tak se do hry pouštíte. A hrajete ji a hrajete a hrajete ještě dál, a pomalu zjišťujete jednu nemilou informaci, to že vás hra pohltila, doslova. Stáváte se jejím jakýmsi nástrojem závislým na hraní. Autoři dokonale vytvořili propojení s vámi jako hráčem. Dokonce v jednu chvíli, abyste mohli hrát dál, vás donutí hru vypnout a vy musíte slíbit, že si ji už nezahrajete (a vy si ji zahrajete, protože jste správnej badass co porušuje sliby). Díky této komunikaci s hráčem se SUPERHOT stává reálnější a má na vás větší dopad, než se může zprvu zdát.
Jediný problém na hře je podle všech herní doba. Hru můžete dohrát klidně i za hodinu, a pak se vám otevřou nové výzvy a možnosti. Podle mého skromného názoru to ale není na škodu. Říká se v nejlepším přestat, a to SUPERHOT přestalo. Ono pořád dokola, ač stále složitěji, opakovat jeden a ten samý vtip by mohlo být ubíjející. Takhle se ze SUPERHOT stane krásná jednohubka na dlouhý zimní večer bez přítelkyně nebo dvd trilogie Matrix.
INSIDE – do hlubin originální šedi
Pokud jste jako já, fandové dystopických příběhů a po městě so pohybujete s Orwellem v podpaží, je INSIDE pro vás stejně jako je Julie pro Winstona Smithse. Autoři předchozí dobře přijaté hry Limbo se nyní pouštějí ještě hlouběji a o mnoho více temněji do hlubin temných výjevů a deprese.
Ano, po tomhle optimistickém úvodu, kdy jsem vás nalákal a vy před obchody máváte štosem bankovek, bych nemusel pokračovat dál. Ale pojďme si říct ještě něco navíc. INSIDE je hra která vás okamžitě vtáhne do děje. Začínáte jako malý chlapec oděný do červeného svetru, který se z ničeho nic objeví v lese a utíká před blíže nespecifikovanou hrozbou. Když narazí na první lidi tak máte hřejivý pocit u srdce, že se o vás někdo postará a řekne vám, že vše bude dobré. Vyjdete tedy ven ze stínu vstříc lepším zítřkům, ale co se nestane, oni zachránci se k vám rozeběhnout a s výrazem starostlivého patrona (i přes absenci obličeje je animace udělaná tak skvěle, že si dokážete představit, jak se asi postava tváří) vás uškrtí.
Dobře, je tedy nad míru jasné, že jste tu sám za sebe. Postupujete hrou dál a řešíte spousty hádanek, které ovšem tak nějak zapadají do kontextu a vám přijde naprosto logické je plnit abyste se dostali dál. Výborný nápad je uschován i v ovládání dalších postav skrze hlavního hrdinu, jenž se na ně dokáže za pomoci přilbice napojit. Hra tím krásně reflexuje vztah hráče a hlavního hrdiny, kterého vlastně jen ovládá někdo jiný a tak je hra o hodně hlubší.
Nic není zbytečné nebo samoúčelné. Všechno, co ve hře vidíte, je součásti celku, který tak dobře působí a vytváří ojedinělou atmosféru a touhu, ženoucí vás dál a vy se stále víc snažíte přijít na kloub tomu, o co tady vůbec jde. Svět INSIDE je drsný a nemilosrdný a možná to je hlavní důvod proč ji hrajete. Ta chuť přežít a najít v tom nějaký smysl, je nejdůležitějším aspektem celé hry.
K hlavní postavě si okamžitě získáte pouto. Možná je to tím, že se jedná o malého chlapce, s čistou dětskou duší, nezkaženou dospělostí. Nervy drásající okamžiky hry, kdy se za vámi rozběhne smečka psů, nebo se odnikud vyřítí kabel zakončený ostrým hrotem, jenž vás za každou nepatrnou chybu protne, jsou na denním pořádku a vy uděláte všechno pro to, aby ten malý capart v rudém svetru byl v bezpečí.
Vizuál a zvuk…. Ach můj bože!
Padesát odstínů šedi. Alespoň takhle by se dala nazvat vizuální stránka hry. Je až k nevíře, jak díky této základní škále barev, dokázali autoři vykreslit tak komplexní svět. Vše je ponuré, ponořené do hry světla a stínu, kterou tu a tam oživí kontrastnější barva. Největší citová vyžírka pro mě byla téměř na začátku hry, kdy se kolem vašich nohou, uprostřed zablácené cesty, zahalené do depresivní, šedošedé mlhy, objevila malá žlutá kuřátka, která k vám přilnula a nechtěla se od vás na krok hnout. V tomto postapokalyptickém světě to působilo jako nejčistší forma lásky, a věřte mi, že to bylo naposledy co jste něco tak vřelého pocítili.
Vyzdvihnout musím také parádní animaci. Až neuvěřitelně plynule se všechny postavy hýbou a reagují na věci kolem sebe (když chcete zatlačit na bednu tak jsou asi tři až čtyři možnosti, jak ji postava uchopí!) a stejně tak platí i interakce mezi postavami. Různí nepřátelé, kteří se pokouší o váš život k vám přistupují po svém, jeden vás utopí, druhý rozcupuje, nebo vás sympaticky začnou dusit. To vše působí v „dvojrozměrném“ světe neuvěřitelně realisticky, takže máte opravdu o hlavní postavu strach. Prostředí se stále mění, je originálně vymyšlené a na hráče působí dojmem fungujícího světa, což je v tomto případě dost podstatný aspekt. Dalším prvkem, který přidává na hutnosti atmosféry, je vybroušený zvuk. Sice hlavní postava trpící syndromem Gordona Freemana nikdy nepromluví a stejně tak ani ostatní, to ale neznamená, že zvuk zůstane stranou. Všechny ty rezavějící poklopy, štěkot psů šlapání v blátě, tekoucí voda, zvuk podpatků na naleštěné podlaze nebo pulzující vítr na dně výzkumného komplexu jen podtrhují dosud nevyřčené. INSIDE je ojedinělá hra, kterou by si měl každý zkusit zahrát. A co je na ní nejkouzelnější? Každý si její příběh vyložíme po svém. No a která současná hra může něco takového nabídnout?
Trochu toho teplého slova závěrem
Ono vesměs nezáleží na tom, zda vytvoříte hru, kde se procházíte lesem, nebo střílíte do rudých mužů ve zpomaleném čase. Jde o to, že stále přichází ojedinělé hry s neotřelým nápadem, a posouvají tak svět myšlení a vnímání toho, že hra se může stát i uměním a umění se často chápe jako hra. Indie svět je originální a nepodléhá žádnému omezení ze strany producentů nebo prodejců. Indie hry jsou jako Chlapec v červeném svetru. Nezkažený světem kolem, snažící se jít stále po nevyšlapané cestě dál a dál.
Adam Dvořák
