Kniha roku 2015 – Dívka ve vlaku

Paula Hawkins: Dívka ve vlaku

knihu můžete zakoupit v e-shopu Dobré knihy.cz

Anotace

Kniha roku 2015. Román, který si podmanil všechny žebříčky bestsellerů na obou stranách Atlantiku, trhá rekordy v rychlosti prodeje a je kritikou označován za letošní Zmizelou. Potřebujete vědět víc? Rachel dojíždí ranním vlakem do Londýna. Den co den si prohlíží útulné předměstské domky, a když vlak na chvíli zastaví u návěstidla, naskýtá se jí pravidelně letmý pohled do soukromí mladého páru. Postupem času Rachel začíná mít pocit, že ty dva lidi zná. Představuje si, že je zná. Dá jim dokonce jména: Jason a Jess. Jednoho dne však zahlédne něco, co ji šokuje. Stačí pouhá minuta, než se dá vlak zase do pohybu, a náhle je všechno jinak… Krátce nato se Rachel dozví, že se „její“ Jess pohřešuje, a proto se rozhodne obrátit na policii. Není si jistá, zda tím nenadělá více škody než užitku, zatímco se stále více zaplétá do příběhu, který není její, ale jenž nakonec obrátí naruby život úplně všem…

Dobré knihy
Ukázka z knihy:

Megan

Čtvrtek 7. března 2013

Odpoledne

V místnosti je tma, dusno, vzduch sládne naším pachem. Jsme opět u Labutě, v tom pokojíku pod střechou. Je to však jiné, protože on je pořád tady a pozoruje mě.
„Kam chceš jet?“ ptá se mě.
„Do nějakého domu na pobřeží Costa de la Luz,“ říkám mu.
Usměje se. „Co tam budeme dělat?“
Dám se do smíchu. „Myslíš kromě toho?“
Prsty mi zvolna přejíždí po břiše. „Kromě toho.“
„Otevřeme si kavárnu, budeme vystavovat umění a naučíme se surfovat.“
Políbí mě na výběžek pánevní kosti. „A co třeba Thajsko?“ navrhne.
Nakrčím nos. „Tam je moc mlaďochů. Spíš Sicílie,“ říkám.
„Ostrovy Egadi. Otevřeme si bar na pláži, budeme rybařit…“
Znovu se zasměje a pak se nade mnou vztyčí a začne mě líbat.
„Neodolatelná,“ mumlá, „ty jsi prostě neodolatelná.“
Bublá ve mně smích, nejradši bych pronesla nahlas: Vidíš? Vyhrála jsem! Já jsem ti říkala, že to není naposled, nikdy to není naposled. Kousnu se však do rtu a zavřu oči. Měla jsem pravdu a vím to, jenomže říkat to mi nijak neprospěje. Vychutnávám si své vítězství mlčky; přináší mi to skoro stejnou rozkoš jako jeho laskání.
Potom se mnou rozmlouvá jako dosud nikdy. Obvykle jsem to já, kdo obstarává veškeré mluvení, ale tentokrát se mi otvírá. Vypráví mi o pocitu prázdnoty, o rodině, kterou opustil, o ženě přede mnou i o její předchůdkyni, která mu vyplundrovala hlavu a zanechala tam jen prázdnotu. Nevěřím v existenci spřízněných duší, ale dnes mezi námi vládne takové porozumění, jaké jsem ještě nikdy nepocítila, či přinejmenším jaké jsem nepocítila už celou věčnost. Rodí se ze sdílené zkušenosti: oba totiž víme, jaké to je, nechat se zlomit.
Prázdnota: ano, tomu rozumím. Začínám být přesvědčená, že se proti ní nedá nic dělat – tohle zkrátka nejde napravit. Tenhle poznatek jsem si odnesla ze schůzek s psychologem: díry v životě jsou trvalé. Člověk je musí obrůst tak, jako kořeny stromu obrůstají beton, a skrze ty průrvy pak nabývá nového tvaru. Tohle všechno vím, ale nahlas to neříkám. Ještě ne.
„Kam pojedeme?“ tážu se ho, ale odpoví a já usínám. Když se probudím, je pryč.

Pátek 8. března 2013
Ráno

Scott mi přinese kávu na terasu.
„Dneska v noci jsi spala,“ říká a sklání se, aby mě mohl políbit na temeno. Stojí za mnou, teplé pevné dlaně na mých ramenou. Zakláním se, až se opřu hlavou o jeho tělo, zavírám oči a poslouchám, jak vlak rachotí po kolejích, dokud nezastaví rovnou před domem. Když jsme se sem přistěhovali, Scott zpočátku mával cestujícím, čemuž jsem se pokaždé musela smát. Stisk na mých ramenou mírně zesílí: Scott se shýbne a políbí mě na krk.
„Spala jsi,“ opakuje. „Takže už je ti líp.“
„To ano,“ říkám.
„Myslíš si tedy, že to funguje?“ ptá se. „Ta terapie?“

Knihu můžete zakoupit ZDE.

Zpracovala Eliška Richterová

Úvodní obrázek: Pixabay.com

Komentuj

Vlož komentář
Vaše jméno

3 × three =