Jsou knížky, které jsou odvážné pojetím nějakého tématu, nahlížejí například na určité věci či události neobvyklým či skandálním úhlem pohledu. A pak jsou ty, jejichž motiv je kontroverzní sám o sobě, aniž by čtenář předem znal autorův přístup k látce, řekne si – fííííha… Takový je Člověk Gabriel. Nebudeme dlouho chodit okolo horké kaše, je to příběh o kočovných cikánech, o handlířích s koňmi, obzvláště o jednom z nich. Krásný příběh, nádherné zpracování, mimořádný čtenářský zážitek – uznáte, když jej dočtete. Přesto budete celou dobu přemýšlet, kde se v debutantce Kateřině Dubské vzala odvaha se do vypravování pustit. Nálady dnešní společnosti nejsou v tomto případě romantizování zrovna nakloněné.
Když si o autorce začnete hledat více informací (ať již v knize či na internetu), na zdroje inspirace a důvody sepsání tohoto díla narazíte, ale ponechávám na vás, zda si je budete chtít zjišťovat předem, nebo se do příběhu ponoříte i bez toho. Jako jsem to udělala já.
Gabriel je od dětství jiný než zbytek jeho rodiny a příbuzných. Na rozdíl od ostatních vyhledává samotu a ticho lesa, dokáže porozumět řeči zvířat a obzvláště si rozumí s koňmi. Svůj šťastný život mezi vozy u ohně v balkánském Podunají ale musí nechat daleko za sebou, když se spolu s dalšími kočovníky vydává do Vídně. Tady se s myšlenkou připravit lepší podmínky živobytí ostatním nechávají zaměstnat na stavbě dráhy.
Vydali jsme se na cestu toho roku, kdy zima byla příliš krutá a jaro stále nepřicházelo. Kola našich barevných vozů se roztočila proti proudu řeky, která se úžila tím víc, čím blíže jsme byli velkému městu, ve kterém lidé mluvili rachotivou řečí a žil v něm císař vládnoucí velké říši.
Gabrielova cesta tu ale zdaleka nekončí.
Roztočila se i kola mého života, který, doposud uzavřen v náruči mé rodiny a v divoké kráse našich koní, se začal ubírat směrem, kde víno teče proudem, silná slivovice odpočívá v chládku, a kde ženy jsou voňavé a oblé jako čerstvě napadané meruňky. Jak jsem se dostal z místa, kde se Dunaj vlévá do širého moře, až pod buchlovské kopce? Z hlučného tepla mé velké rodiny do zámeckých stájí a domku ve vsi, kde se na mou snědou tvář dívají s nedůvěrou?
Lépe se to napsat nedá. Ať chcete slova poskládat jakkoli, nikdy nebudou tak snivě znít, tak jako román sám.
Budu vám vyprávět příběh o snech, o černých hřívách a světlých vlasech, o přátelství, lásce, válce i větříku, který jeho nit zavane, kam se mu jen zachce. Bude to příběh o životě člověka…
Je to pohádka, není to pohádka? Příliš idylizované a stylizované vyprávění? Ano, i ne. Kateřina Dubská se nevyhýbá popisu problémů, které přináší soužití usedlíků s těmi „přivandrovalci.“ Přiznává odlišnou mentalitu a přístup k životu obou skupin od počátku věků, nezastírá Gabrielovo reálné chování ke gadžovské dívce. Přesto příklon k jedné straně asi pocítíte… Co je na tom ale nejlepší, že to vlastně ani moc vnímat nechcete. Přemýšlet nad tím, srovnávat, moralizovat. Věty plynou tak, jak Gabriela nechala autorka podle vlastních slov „cigánit“. Chvíli je vám teskno, chvíli lehce, jindy těžce. Jako Gabrielovi – Člověku, který zanechá stopu v mnoha čtenářích, protože byl stvořen tak, jak byl… Opravdově a s myšlenkou „zapomenout na někdy bolavý svět“.
LENKA ŠIMKOVÁ
