Úvodem…
Po velkém množství duchovní literatury, či literatury faktu mě lákalo něco trochu oddechovějšího. Na internetových stránkách vydavatelství Kniha Zlín jsem tedy vybrala jednu z novinek – Hra se lvem od spisovatele Nelsona DeMille.
Netrpělivě jsem vyčkávala, až mi kniha, společně s další publikací, přijde. Konečně dorazila! Nedočkavě jsem rozcupovala hnědý papír na opravdu tlustém balíčku a v šoku jsem vytáhla ne dvě, ale pouze jednu knihu.
Překvapeně jsem nalistovala poslední autorova slova ve formě poděkování, přičemž jsem zjistila, že román má úctyhodných 839 stránek. Proboha, že já se před objednáním lépe nedívala. Málem mě omývalo. Abych ale začala nový rok s čistým stolem, dala jsem si závazek dokončit nejen tohle ohromné dílo, ale také recenzi na něj než posledního prosince odbije půlnoc.
John Corey v hlavní roli
Hra se lvem je akční román s teroristickou tematikou. Když jsem začala číst, přepadly mě obavy, že půjde o černobílý příběh – všichni Libyjci jsou zlí teroristi a Amerika je zde, aby nás zachránila. Však to znáte. Sama předmluva autora tuto skutečnost zpočátku naznačovala. Už ale v jejím závěru byl můj předčasně vytvořený názor opět vyvrácen.
Dozvěděla jsem se, že DeMille věnoval studování podkladů skutečně velkou dávku energie. Snažil se příběh a jeho aktéry vytvořit co nejvěrohodnější. Pustil se sice do náročné tematiky, ale nenechal se jí odradit. Dokonce osobně navštívil mnoho míst, o nichž se v knize zmiňuje. Nejsem si sice jistá, zda se proletěl i do již zmiňované Libye, odkud pochází záporák tohoto příběhu, ale to bych mu ani nezazlívala.
Hlavní roli obsadil, stejně jako v knize Ostrov Antrax, John Corey, vysloužilý detektiv, který se připojil k protiteroristické skupině POS. A hned v začátku své nové kariéry se setkává s opravdovým oříškem. Jeho protivníkem je vychytralý, úskočný a odvážný muž, oddaný nejen Islámu, ale také svému vůdci.
Navzdory mým počátečním výhradám (sem tam jsem našla překlep či opakování výrazů) jsem propadla, stejně jako mnoho jiných, kouzlu hlavního hrdiny. Jeho sarkastický humor s vážnou tváří prostě neustojíte.
Nikdy jsem nebyla velkým fanouškem ich-formy, ale paradoxně právě ta přivádí DeMilleho román k dokonalosti. Takže, i když je první kapitola jakýmsi nastíněním aktuálního stavu, kde je popisováno, co se vlastně dělo dříve, a proč je hlavní postava tam, kde právě je, jde o zábavné a velice nenucené čtení. Od začátku až do konce knihy se Corey dělí se čtenářem o své nevhodné poznámky a popravdě dává knize ten správný šmrnc. Bez Johnyho by to prostě nebylo ono.
I mistr tesař se utne
Vše je vlastně líčeno ze dvou pohledů. Máme tady ich-formu Johna Coreyho, a pak vypravěče, který líčí události kolem rivala našeho bývalého newyorského policisty, popř. jiných postav, jež jsou pro příběh neméně důležité. A přestože v roli negativní postavy stojí terorista, zjistíme, že nic není tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Toho si na knize pana DeMille velice cením. Ve finále si i onoho Libyjce zvláštním způsobem oblíbíte.
Jediná věc mě trochu zklamala. Spisovatel má občas tendenci prozrazovat, co se stane, než se to doopravdy stane. Například hned v začátku se jedna z postav v myšlenkách utíká k cestě domů.
Pohlédl na hodinky. Byly už skoro čtyři a za pár minut měl končit.
Hned na to nám vypravěč prozradí, že náš milý Stavros ještě vlastně neví, že domů toho večera nevyrazí.
V tu chvíli ještě nevěděl, že to dnes bude jinak.
Je to zbytečné. Autor mohl i v takhle malých věcech využít momentu překvapení. Od té chvíle jsem vlastně věděla, kdykoli Stavros vyprávěl o tom, co se bude dít, až odejde z práce, že se nic z toho nestane. Hlavně na konci kapitoly beztak ještě jednou „nečekaný“ zvrat událostí potvrdil.
… Ed Stavros zničehonic s jistotou věděl, že na večeři doma nebude.
Čtenář se to bohužel dozvěděl, díky ukecanému vypravěči dřív, než přišel ten správný čas. V tomto případě jde o docela malé prozrazení blížící se zápletky, ovšem dále v knize nás tímto způsobem upozorní třeba i na číhající nebezpečí. Sami pak dokážeme vyvodit předčasný závěr, tudíž nás výsledek událostí nijak neohromí.
Zároveň jsem narazila na část, kde bylo až příliš kýčovitě vidět, že se Nelson DeMille snažil postavu zmanipulovat k nějakému činu. Přesměroval dotyčného na místo, kde ho potřeboval mít, aby mu situace hrála do ruky.
Chápu, že každý spisovatel musí mít záměr, ale jednání postav by mělo stále vypadat přirozeně. Bohužel nemohu uvést příklad, aniž bych prozradila úvodní zápletku a její postupné rozuzlování.
Sami posoudíte, jak hodně se vám zdá jednání těch kterých postav uvěřitelné. Já osobně jsem si právě v této situaci ťukala prstem na čelo a ptala se sama sebe, proč neudělá to a ono, nebo proč si nedá většího majzla, když vidí, že se stalo to a to. Na jeho místě bych byla hodně obezřetná. Postava si na místo toho jde dát panáka a zajde si na toaletu. Bože! Každopádně se podobná chyba neopakovala, takže když přimhouříme jedno oko…
Dokud nepřečtete každé slovo
Naštěstí ani tohle není nic, co by nějak závažně kazilo samotný příběh. Po posledním nedostatku jsem totiž už nenašla nic, co by mi výrazněji bilo do očí. Autor má terén skutečně dobře prošlápnutý.
Zároveň jsem se dostala do části, která začala být nepředvídatelná. Netušila jsem, co můžu od pokračování očekávat. Dosud to byla hra na padoucha a strážce zákona. Stále jsem věděla, co přibližně bude dál. Ale pak? Netroufla jsem si hádat, zda se bude autor držet zaběhnutého modelu „zlý a hodný“, nebo nám nachystá nečekaný zvrat.
Když jsem začala číst, snažila jsem se udržovat kritický odstup. Bohužel jde o příběh, u kterého nelze stát moc dlouho jen tak opodál. Pohltí vás. Napíná od začátku až do konce. Baví a nepustí, dokud nepřečtete každé slovo.
Nevím, jestli jste se s tím někdy setkali, ale já občas z nudy přeskakuji stránky. U knihy Hra se lvem to prostě nejde! Navzdory občasnému nedostatku je román skvělým zážitkem. A jeho délka je nikoli přítěží, ale vítaným charakterem. Nebudete se s hlavním hrdinou chtít rozloučit.
JARMILA STRÁNÍKOVÁ
Nelson DeMille se narodil v New Yorku, takže je jen pochopitelné, že znalosti o tomto městě využívá ve svých knihách. Jinak tomu není ani ve Hře se lvem nebo v autorových prvotinách, kde je tento znak nejvýraznější. Kromě tříletého studia na Hofstra Univerzitě má opravdu rozsáhlé zkušenosti získané v armádě. Bojoval ve Vietnamu (velitel pěchotní čety), vysloužil si Leteckou medaili, Bronzovou hvězdu a Vietnamský kříž. Když se vrátil z války, dal se opět do studií. Úspěšně dosáhl titulu. Později se stal držitelem dalších dvou doktorátů.
Z pera Nelsona DeMille pocházejí dále například tyto knihy:
- Ostrov Antrax
- Hra se lvem
- Odvetný úder – připravuje se
- Noční pád – připravuje se
- Levhart – připravuje se
