Gael Garcia Bernal si zahrál ve filmu No, příběhu založeném na skutečných událostech roku 1988. Hlavní hrdina René Saavedra rozpoutá kampaň proti diktátorovi Augustu Pinochetovi a výsledkem je svobodné Chile. Film je závěrečnou částí trilogie režiséra Pabla Larraína, do které patří ještě filmy Tony Manero (2008) a Post Mortem (2010). No byl nominovaný na Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Ačkoliv tuto nominaci film nakonec neproměnil, pro Chile je to velký úspěch. Přečtěte si rozhovor s představitelem hlavní role a režisérem, kteří měli z nominace velmi skromnou radost.
Gratulace k Oscarové nominaci. Co pro vás nominace znamená?
Gael Garcia Bernal: Zatím jsme Oscara nedostali. Pro film je to příležitost dostat se do mnoha částí světa. Když film dostane nominaci v jakékoliv kategorii, uvidí ho mnohem víc lidí. Samozřejmě, že nominace jsou subjektivní. Spousta skvělých filmů je nezíská. Filmaři po celém světě natáčejí skvělé film, takže je velká pocta dostat se do téhle kategorie. Ze všech 71 zemí zrovna náš film dostal tu šanci. A nereprezentuje jen Chile, ale celou Latinskou Ameriku, protože máme všichni stejné cítění. Takže se necháme překvapit, a třeba se v den vyhlášení stane příjemné překvapení.
Cítíte, že jste sám taky svým způsobem nominovaný, když ve filmu hrajete?
Bernal: Ne, je to sice práce všech, ale tím nominovaným je hlavně Pablo.
Pablo Larraín: Já myslím, že je to pro všechny. Ten film dělalo hodně lidí.
Jak film koresponduje s vašimi osobními politickými a sociálními názory? Co vás na tom zaujalo nejvíc?
Bernal: Každý společenský příběh obsahuje politickou otázku. Nelze se tomu vyhnout. My v Latinské Americe politiku hodně řešíme. Říkám to proto, že v USA je politika separovaná od všedního života. Ale v Latinské Americe je všechno, co děláme, nějak politické. Je to součástí všech příběhů, a tenhle příběh je navíc sám o sobě hodně politický. Nic politicky angažovanějšího jsem ještě nedělal. Byla to skvělá příležitost pohrát si s myšlenkou, co je to demokracie, a co se v současnosti děje v Chile. Jak události roku 1988 vyvolaly odezvu v celé Latinské Americe i ve zbytku světa. Byla to pro mě srdcová záležitost a velká radost, pracovat na příběhu, který měl Pablo v hlavě tak dlouho.
Je postava Reného Saavedry dítětem své doby, nebo je hrdinou příběhu jen pro svůj talent?
Larraín: Obojí, je hrdinou proto, v jaké společnosti žije, i svým charakterem. Jeho postava odráží politický a ideologický vývoj v zemi. Zaujalo mě, jak Pinochet používal ekonomiku a reklamu jako politický prostředek, i když právě tahle odvětví mu brala sílu. Podřezával si větev sám pod sebou, aniž by si to uvědomil. René byl vyhoštěn do Mexika, ale potom se vrátil zpátky do Chile, ale místo aby bolest z exilu promítl do své práce a do své kampaně, vytvořil si vlastní jemnou perspektivu, kterou nikdo jiný nesdílel. Takže je to určitě talentovaná postava, která vidí světlo a to ji vede, kam jít.
Pablo, vzhled filmu je netradiční a unikátní. Proč jste zvolili styl méně kvalitního obrazu?
Larraín: Použili jsme hodně archivního materiálu. Skoro třetina filmu jsou archivní záběry, takže jsme museli použít méně kvalitní obraz, aby diváci neměli problém se skoky mezi starými a novými záběry. Napadlo nás, že nejlepší bude použít materiál, na který se natáčelo v 80. letech. Je to už hodně zastaralé, takže to bylo riskantní. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem z toho neměl strach. Měli jsme spoustu pochybností, ale když jsme začali natáčet, bylo to perfektní. Nejen proto, že to k sobě obrazově ladilo, ale taky to vytvořilo atmosféru a tón. Neměli jsme na zemi žádné značky, herci se mohli pohybovat s větší svobodou, takže jsme zvolili dokumentárnější styl. Měli jsme dvě kamery, takže to šlo skvěle. Dokonce jsem si ve střižně pletl archivní materiál s naším. Diváci nedokázali poznat, co jsme natočili a co ne. To je fantastické.
Co byla na přípravě na postavu největší výzva?
Bernal: Každá role je výzva. Největší výzva byl asi ten chilský akcent, a taky dostat se pod kůži všem postavám a do doby, ve které se to odehrálo. Chtěli jsme, aby René byl tak trochu cizincem ve své vlastní zemi, což vzniklo nejen jeho exilem, ale i stylem, jakým pracuje. Dívá se na věci víc technickým a dětským pohledem, než ostatní. Taky bylo obtížné zahrát jeho politickou neznalost v tak politickém filmu. Výzvou byly taky scény s jeho otcem, detaily vztahu otec-syn. Natočili jsme toho hodně. Sedm týdnů, šest dní v týdnu a non-stop dvě kamery.
René Saavedra byl složený ze dvou reálných předobrazů. Cítil jste tlak, že hrajete postavu založenou na reálných lidech?
Bernal: Náročnější bylo hrát lidi, kteří už nejsou mezi námi, jako třeba Ernesto Guevara, protože ho obklopovala celá mytologie. To byl velký tlak. Ale to je jiný příběh. V našem příběhu postavy vědí, že je to fikce, že je to interpretace. Je to příběh, který vytvořili sami Chilané. Pablo měl hodně odvahy, když se pustil do něčeho, co je naší nedávnou historií. Nechtěl, abychom po natáčení mohli říct, že rozumíme tomu, co se stalo. Vyprávěl víc o lidech, než o politice. Chtěl, aby si všichni Chilané prošli tou zkušeností znovu, v současnosti. Je to zkouška paměti, kterou by potřebovali všichni, ne jen v Latinské Americe. Mohli jsme to pojmout jako dokument a vzít na sebe celou tíhu dokumentárního zpracování, ale to nebyl záměr. Je to fikce. Proto náš film může používat víc úhlů pohledu.
Jak si film vede v Chile? 
Bernal: Pořád je v kinech. Vede si dobře. Tři exprezidenti se na něj přišli podívat. Přitahuje spoustu pozornosti.
Larraín: Každý na to má svůj názor, takže jsme dostali snad všechny možné reakce na náš film, což je skvělé. Po nominaci se film vrátil do kin. Premiéru měl v srpnu, promítal se pár měsíců, a teď znovu. Je úžasné mít film v kinech.
Bernal: Pablo je skromný. Byl to opravdu velký úspěch. Velká věc.
Larraín: Měli jsme dobré tržby a celonárodní diskuzi pár týdnů po premiéře. Tím se to téma znovu dostalo do médií.
A jaké reakce následovaly po uvedení mimo Chile?
Larraín: Zajímaly nás všechny reakce, od nadšených až po špatné.
Bernal: Včetně teorie o komplotu.
Larraín: Taky. Slyšel jsem, že to je mezinárodní levičácké hnutí, a levičáci zase říkali, že je to pravičácký film, který obhajuje kapitalismus. Ale já jsem prostě rád, že se o tom mluví. Navíc byl vybraný jako nejlepší letošní film, zástupce Chilské kinematografie. Víc už si přát nemůžu.
Bernal: V Latinské Americe je mnohem snazší natočit film. Prostě vezmete kameru a jdete točit. Nepotřebujete za sebou celou tu infrastrukturu.
Larraín: A zodpovědnost je jednom na vás.
Co budete točit příště? Něco lehčího jako třeba komedii?
Larraín: Proč ně? Když mi to bude připadat dobré, tak klidně. Rozhodně teď nebudu točit o nedávné historii mojí země. S tím už jsem na nějaký čas skončil. Teď jsem natočil tři takové filmy v kuse.
Čekali jste, že váš film osloví celý svět? Překvapila vás Oscarová nominace? 
Larraín: Nečekali, natáčeli jsme to v soukromí, jako malý film. Byl to přátelský projekt, bavilo nás to. Ale potom měl v Cannes velký úspěch, což jsme vůbec nečekali. Bylo by směšné myslet jen na nominace, když natáčíte film. Když se to podaří, je to báječné, protože film uvidí víc lidí. Ale rozhodně jsme to nečekali, aspoň já ne.
Bernal: Když jsem natáčel Amores Perros, zeptal jsem se producentů, jestli by mi mohli potom dát VHS s hotovým filmem. Ale nakonec jsem na to zapomněl. K tomu filmu jsem ani nepodepsal smlouvu. Jenom jsem chtěl kazetu, abych ho mohl ukázat mojí rodině. A tak nějak podobně to chodí pořád. Teda dneska je aspoň šance, že to půjde do kin, ale tehdy neměla má rodina šanci, že to uvidí v kinech. Tak jsem chtěl aspoň videokazetu. A potom to vyhrálo v Cannes. Nikdo to nečekal. Aspoň se nám svobodněji pracuje.
No se zatím do českých kin nechystá, ale třeba se ho ještě dočkáme.
Zdroj: www.collider.com
Klára Scholzová
