Petra Dvořáková je za mě jedna z nejlepších současných českých autorek. Proč? Umí se dostat k jádru emoce lehce a přesně. Pro vás už to tak snadný zážitek není. Je to příjemné asi jako vrtání zadní stoličky prolezlé kazem. Bolí to, potíte se, jdou na vás mdloby, ale vydržíte, protože chcete za každou cenu téhle bolesti přijít na kloub, dostat se na dřeň. Líbí se mi, když mě kniha pohltí a já ji po přečtení odkládám s pocitem, že se k ní jednou určitě vrátím. Tohle umí Petra Dvořáková perfektně, což znovu dokazuje nejnovějším počinem s názvem Chirurg. Kniha nedávno vyšla v nakladatelství Host.
S hlavním hrdinou, Hynkem Gráblem, se setkáváme v momentě, kdy už od života příliš nečeká. Pracuje jako chirurg v příhraniční nemocnici, kde by s největší pravděpodobností dobrovolně nezůstal ani den. Osud (s Hynkovým přičiněním) ale rozhodl jinak. Kariéra špičkového odborníka na pražské klinice ze dne na den skončila kvůli nešťastné operaci pod vlivem alkoholu a následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Hynek se díky přímluvě svého otce ocitá zpět na rodné hroudě a snaží se přežít. Pokud připočteme krizi středního věku, rozcupované sebevědomí, problémy v komunikaci s manželkou i dětmi a prohlubující se životní nespokojenost, probublává tu slušná deprese, ze které se jen těžko hledá cesta ven.

V Hynkově bytí a každodenním pachtění se může najít spousta z nás. Petra Dvořáková se nesnaží šokovat ani šponovat příběh za každou cenu. Předkládá čtenáři výseč jednoho obyčejného života, což samo o sobě není nijak originální. Jedinečnost knihy spočívá ve stylu vyprávění a obdivuhodně věrohodném vykreslení charakterů. Postava Hynka je uvěřitelná. Je člověkem z masa a kostí, který není ani dobrý, ani špatný. Jednoduše JE. Byť je příběh vyprávěn v ich-formě, autorka do něj nezasahuje víc, než je třeba. Nekategorizuje, nesoudí, jednání postav nechává nerušeně plynout. Ať už jde o Hynkovu nevěru, která vykrystalizuje z dlouhodobě neutěšeného milostného života, nebo o vztah s otcem, Dvořáková nic nevykresluje černobíle. V tom spatřuji ohromnou sílu a autentičnost vyprávěného.

Jak sama autorka uvádí, nikdo se neudrží nad hladinou věčně. Stejně tak Hynek. Většinou se snaží kraulovat pěkně po proudu, aby minimalizoval ztráty, ale i negativní nálezy. Nestojí o další problémy. Čím víc se jim ale snaží vyhnout, tím víc se jich porůznu objevuje. A sklenička s příslibem zapomnění začíná být opět na pořadu dne.
Podtitul knihy křičí: Před sebou neutečeš! A zcela vystihuje Hynkovo vyprávění. Minimálně tu část jeho života, do které nás Petra Dvořáková nechává nahlédnout. Sledujeme tedy jeho niterné proměny, vlny, které se přelévají jedna přes druhou, a nemůžeme se odtrhnout, protože je to celé zatraceně dobře napsané. Nehledě na to, že autorka důvěrně zná lékařské prostředí a své zkušenosti skvěle využila při popisu děje i v použití slangu.
Přes veškeré klopýtání, padání a opětovné vstávání ve vás Hynek postupně vzbuzuje sympatie; vlastně právě proto. Pro svoji lidskost, opravdovost a schopnost sebereflexe si vás získává a vy mu s každou další stránkou držíte palce o něco pevněji.
Co dodat? Petra Dvořáková znovu šikovně zaťala drápky. Tentokrát s přesností chirurgickou.
„Můj život se rozlomil vejpůl a já už nečekám žádný pevný lano, který mě bude jistit a táhnout bezpečně k cíli. Musím se spolehnout jen na to, že celá tahle minulost je ve mně zapsaná a vždycky bude určovat, kým jsem a kým se stanu. Nezbývá než jen dál hrát na tom svým malým pódiu ve vlnách a věřit, že se nepotopím na úplný dno. A jediný, co v tom všem potřebuju, je ta úplně obyčejná a směšná útěcha. Ta, která mi dá možnost vydržet, než se zase dostanu nad hladinu a budu se moct nadechnout. Protože udržet se v životě nad hladinou trvale, je pro člověka nemožný.“
Jana Janoutová