Recenze: Brenda Shoshanna: Zen a umění lásky
„Zen a láska spolu dokonale ladí, jako by pro sebe byly stvořeny“. Láska, to nejsou jen vzdušné zámky pocitu všeobjímajícího milujícího přijetí, ale zejména zcela jedinečné a konkrétní vztahy k bytostem i skutečnostem našeho života. A to nemusí být vždy jednoduché, neboť se potkáváme právě s těmi, kteří nám zrcadlí cosi o nás samých a stávají se pro nás tak mistry vedoucími k poznání.
Knížka Zen a umění lásky dovedně spojuje pohled moderní psychologie na mezilidské vztahy a zenovou praxi. Zenové poučení provází příběhy lidí s jejich starostmi, které v partnerských vztazích zažívají a které jim zenový zásed (seššin) pomáhá postupně řešit.
Autorka se věnuje psychoterapii a vedení seminářů. Z dalších přeložených knih si můžete počíst v Židovské dharmě, Proč muži opouštějí ženy a Beze strachu.
V první kapitole si zouváme boty (neboli se stáváme přístupnými, jak odhaluje podnázev). Ve stejném duchu autorka označila i ostatní kapitoly v knize: sedíme na polštáři (setkání se sebou samým), nicnedělání (uvolňujeme kontrolu), kinhin: meditace v chůzi (podnikáme nové kroky), uklízíme dům (vyprazdňujeme svou mysl), jak být vrátným (a být tu pro druhé), vaříme (a živíme tak druhé i sebe), dostáváme holí (jak se postavit k ranám), seššin: období intenzivního výcviku (pěstujeme vytrvalost), boj s vlastním koánem (práce s problémy), dokusan: setkání s mistrem (okamžiky dramatické volby), jeden dech (bez jakéhokoliv oddělování) a nalézáme „vola“ (potkáváme své milé).
V zendu (místě pro meditační rozjímání) je pro nás vytvořen bezpečný prostor pro vnímání našeho prožívání, bytí sama se sebou, při kterém „objevujeme svou skutečnou hodnotu“. Otevíráme se a vzdáváme se toho, na čem lpíme. Právě plné soustředění se na jednotlivé činnosti (věnování pozornosti svým chodidlům, mytí podlahy, krájení zeleniny, hrabání listí) nám umožní takový vhled, kdy se zjeví nečekaně odhalena pravda o nás samých. Meditační praxe probíhá v duchu doporučení, abychom na polštáři se vzpřímenou páteří „seděli a nehýbali se“. Pro mnohé velmi nelehký úkol, který je však nezbytnou součástí zenového výcviku, neboť takto „uhasíná naše hektická aktivita a zklidňuje se naše divoká opičí mysl“.
Zen nás také učí, že „láska se nikdy nikam neztrácí“ a je „tím, čím ve skutečnosti jsme“. Zármutky a otřesy ve vztazích přijímáme jako něco přirozeného, neboť „nejsou ničím, co by bylo od základu špatné, ani ničím, čemu bychom se měli vyhýbat“. Pokud však bolest odmítáme a připojujeme k ní „všechny naše citové interpretace“, proměňuje se v utrpení. Problémem se stává naše věčné setrvávání mysli u prožitého, kdy nejsme ochotni minulost opustit a „plně se ponořit do přítomného okamžiku“.
Možná překvapivě a opravdu neduálně nám mohou zaznívat slova, která s úctou přijímají každého: „Ve skutečnosti vůbec nezáleží na tom, kdo vaším protějškem je. Schopnost lásky a bdělé přítomnosti v každém okamžiku je zcela ve vašich rukou. Kdokoli si vedle vás sedne, kdokoli vám zkříží cestu, je úžasným a obdivuhodným projevem života.“ „Pokud své srdce otevřeme dokořán, nemůžeme neuspět. Je naprosto vedlejší, jestli to náš protějšek ocení nebo ne. Záleží na naší schopnosti milovat. Dokážeme-li plně uznat a přijmout sami sebe bez ohledu na partnerskou reakci, budeme umět přijmout a uznat svůj protějšek takový, jaký je, aniž bychom měli potřebu jej přetvářet.“
Pohled na lásku a vztahy očima zenu může způsobit v našem životě úlevný obrat k moudrému nahlédnutí na to, co se právě odehrává. A pokud nás autorka naladila pro cestu zenu, centra této školy buddhismu je možné navštívit i u nás, a připravit tak nejenom lásce v tajemné zahradě života místo, které jí na výsluní náleží.
Ilona Kafková
SHOSHANNA, Brenda. Zen a umění lásky. 1. vyd. Praha: Eminent 2005. 237 s. ISBN 80-7281-193-2.
