Beatnici neboli Beat Generation, jejich život, umění a vliv na současnost

Rokem zrodu BEAT GENERATION je 1944. Tehdy se sešel Frankokanaďan římskokatolického vyznání Jack Kerouac (12. 3. 1922 v Lowellu, Massachusetts – 21. 10. 1969, St. Petersburg, Florida), hráč basketballu a amerického fotbalu a jazzový fanoušek se spisovatelskými ambicemi stát se stejně dobrým autorem jako Thomas Wolfe, který se právě vrátil z cesty na válečné lodi do Liverpoolu, aby mohl pokračovat ve studiu na Kolumbijské univerzitě, s mladým přesvědčeným komunistou s nevinným úsměvem a dosud nevyhraněnou sexuální orientací, Allenem Ginsbergem, jehož otec Louis byl neúspěšný básník, a jehož matka Naomi pocházela z Ruska a trpěla duševní chorobou, narozeným v Newarku, New Jersey (3. 6. 1926 – 5. 4. 1997, New York) v místě se silnou židovskou komunitou, která dala Americe významné autory Leslieho Fiedlera či Philipa Rotha – z blízkého Long Branch pak Normana Mailera – navíc z Rutherfordu pocházel William Carlos Williams (1883-1963) -, i černého básníka LeRoie Jonese, který je někdy také řazen po bok beatnickým autorům, a vytáhlým, sarkastickým absolventem Harvardské univerzity v oboru etnologie a archeologie aristokratického původu a bisexuálního zaměření Williamem Sewardem Burroughsem (5. 2. 1914 Saint Louis, Missouri – 2. 8. 1997, Lawrence, Kansas), který chtěl po roce 1938 pokračovat ve studiu antropologie na Harvardu, ale znuděn akademickým prostředím odešel do New Yorku, pracoval v inzertní kanceláři, v Chicagu jako krysař, od roku 1943 se opět potloukal po New Yorku a navazoval kontakty s podsvětím, sháněl samopal, nechal se zaučit na kapsáře a zahájil svou dlouholetou závislost na drogách.

Byl to Burroughs, který se ujal Kerouacovy a Ginsbergovy literární výchovy. Seznámil je s s Yeatsovou básní Vision, Kafkovým Zámkem, Korzybského Vědou a zdravým rozumem, Spenglerovým Úpadkem Západu, Cocteauovým Opiem a poezií Williama Blakea, Harta Cranea, Arthura Rimbauda, a knihami Friedricha Neitzscheho. Oběma to otevřelo netušené prostory.

Kromě literárního vzdělání jim ovšem zprostředkoval i školu ulice. Byl to Burroughsův přítel, feťák a gangster Herbert Huncke (1915 – 1996) a jeho přítelkyně Vicki Russelová, kteří je uvedli do hip slangu (výraz beat pochází od něj), drogového (morfin a benzedrin) a mimózního světa subkultury v okolí Times Square a 42. ulice i k prvním vážným konfliktům ze zákonem. To všechno se okamžitě promítlo v jejich literárních pokusech.

Termín beat generation vymyslel Jack Kerouac, ale první ho zpopularizoval jeho přítel John Clellon Holmes ve svém prvním románě – a prvním románě o beat generation vůbec -, Jeď (Go, 1952). Beat se kromě svého základního významu zbitý ve smyslu vyřazenosti ze státní mašinérie vztahuje i k jazzovému beatu, tempu, taktu. Podle Holmese „být zbitý znamená být na dně a hledět vzhůru“. Kerouac pak zbitosti přiřazuje i mystický význam jakési náboženské blaženosti a blahoslavenství (beatness a beatific). Ginsberg ve svém Kvílení hovoří o hipsterech „s andělskými hlavami“, čímž naráží na Kerouacův mystický význam beat, zároveň však naráží na Hunckeho slang: na hipstera jako následníka páska 30. let, hep-cata, vyznavače jivu a swingu, který už byl v této době mimo mísu, neboť už nerozuměl nové hudbě, nové módě, zkrátka nebyl in, nebyl hip, nebyl v obraze. Snyder zase beat vztahuje k bití dřevěnou holí zenového mistra při klimbání u meditace nebo jako odpověď při řešení kóanů.

Když se v roce 1957 zvedl zájem o beat generation, žurnalisté i kritici se začali ptát, koho jednotlivé termíny označují. Norman Mailer ve své eseji Bílý černoch (1957) popisuje hipstera jako „hrdinského zločince, žijícího raději s násilím než v konformitě, protože v totalitní společnosti bylo násilí jedinou možností vyjádření“. A když o rok později sanfranciský sloupkař Herb Caen přišel s termínem beatnik, situace se dále zamotala. Přípona -nik je v jiddiš pejorativní zdrobnělina, Caen však hovoří o souvislosti s družicí Sputnik (1957), která byla stejně neobvyklá jako hnutí mladé generace. Média ochotně přijala beatnika i hipstera, aniž by se oba pojmy snažila nějak definovat či rozlišit.

O termínu beat generation však dlouho nikdo nevěděl, jestli označuje beatniky nebo hipstery či obojí, a proto kritici začali rozlišovat hipstery a beats. Tím se situace v pojmosloví dále zkomplikovala, neboť někdo považoval za beats beatniky a někdo beat generation. Nejsnadnější snad bude beat generation považovat za označení literární skupiny, beatnika za všechny ty, kteří se po vzoru románových hrdinů vydali na cestu a hipstery za inspirátory celého hnutí. Beats by snad bylo možné považovat za zkrácený výraz pro beat generation.

Byl to tlak institucí a snaha poznat život ve všech jeho podobách, která je donutila namířit svou pozornost na Západu. V roce 1946 je Huncke zavřen za loupež a Burroughs se raději stěhuje i se svou, na drogách závislou, manželkou Joan a její dcerou Julií na farmu poblíž Waverly v Texasu. Na uvolněné scéně se však zjevil přítel Kerouacova a Ginsbergova spolužáka Haldona Chase Neal Cassady (1. 3. 1925, Denver – 4. 2. 1968, San Miguel de Allende, Mexiko), jehož otec, původem holič, byl rozvedený notorický alkoholik. Neal žil u své matky až do její smrti v roce 1936, potom se vrátil k otci. První svoje auto ukradl ve čtrnácti letech. Bylo to právě Cassadyho spontánní vypravěčství, v němž Jack Kerouac ihned objevil to, co tak dlouho hledal. S Nealem Cassadym se mění styl Kerouacova literárního stylu. Konvenčně vystavěný příběh Maloměsto a velkoměsto (The Town and the City, 1950) je jediná jeho kniha (psaná a přepracovávaná v letech 1946-49), která postihuje oba Kerouacovy světy – poklidný svět jeho dětství v Lowellu a svět nejistoty, nevíry a života na hraně. Tento druhý svět je charakterizován takto:

„Byla to podivná trojice: jeden byl chuligán, druhý narkoman a třetí byl básník.“

Příchod Casadyho řádně rozbouřil hladiny dosavadního vyprávění. Jím začíná období na cestě (1947 – 1952), kdy pendluje mezi New Yorkem, Denverem, San Franciskem.a Mexikem. Kerouac se pouští do svého klasického románu Na cestě (On the Road, 1958) – i ten byl v letech 1948 -1956 mnohokrát přepracováván. Konečný impuls k napsání jeho další varianty bylo vydání románu Jeď (Go, 1952), napsaného Kerouacovým přítelem Johnem C. Holmesem (12. 3. 1926 Holyoke, Massachusetts – 30. 3. 1988 Old Saybrook (Middleton), Connecticut), líčící příhody okruhu stejný přátel. Zatímco Kerouac v Maloměstě a velkoměstě pocity své generace nijak nepojmenovává, Holmes zdůrazňuje jejich trýzeň, že chtějí, ale nevědí v co věřit. A jeden z jeho hrdinů skupinu nazývá „tou zbitou generací, tím podzemním životem“.

Holmes tento pocit vztahuje na všechny, „kteří prošli válkou nebo se aspoň mohli snadněji dostat k alkoholu, když válka skončila“. Zbitá byla celá mladá generace, byla „zbavena domova, hodnoty a víry,“ ale o to víc byli posedlí touhou v něco věřit. Jinak v konvenčním a nijak novátorském románu pokud jde o styl, je zde zjevná snaha o objektivní nadhled. Protože však kniha nevzbudila přílišný čtenářský ohlas, ztratili nakladatelé na dalších pět let o beat generation zájem. Kerouac ovšem usedne k psacímu stroji, založí do něj 6 metrů dlouhou roli papíru a začne psát svou „poslední“ – a možná nejlepší verzi – své knihy Na cestě: Poprvé jsem Deana potkal krátce potom, co jsme se rozešli se ženou. Měl jsem zrovna zasebou dost vážnou nemoc, ale o tom mluvit nechci, snad jen, že v tom taky byl ten svinskej rozvod a vůbec pocit, že všechno kolem mě je mrtvý. S příchodem Deana Moriartyho začíná v mém životě období, které se dá nazvat obdobím života na cestě… (Na cestě, přeložil Jiří Josek)

KOUKNI SE  Největší rozdíly mezi knihami a filmy o Harrym Potterovi

Knihu dokončí po dvaceti dnech takřka nepřetržitého psaní. Problémem je, že kniha si na své vydání musí počkat až do toku 1958. Burroughs je pro své drogy štván z Texasu přes Mexiko (kde v roce 1951 nešťastnou náhodou zastřelil svou ženu Joan) až do alžírského Tangeru. Odtud se vydal do Kolumbie hledat posvátnou drogu yage a přes New York se vrátil zpátky do Tangeru, kde se stále více snaží věnovat psaní – viz kniha Feťák (Junkie), 1953. Jeho rukopisy vzniklé v letech 1955 – 1958 byly za přispění Kerouaca a především Allena Ginsberga uspořádány do jeho základních děl – Nahý oběd (Naked Lunch), Hebká mašinka (The Soft Machine), Lístek, který explodoval (The Tticket That Exploded), Nova Express.

Tak jako Kerouacův literární styl ovlivnilo setkání s Nealem Cassadym na Ginsbergovu poetiku měl stejný účinek jeho pobyt v psychiatrické léčebně (1949), kde se seznámil s Carlem Solomonem, který se v blázinci ocitl, protože se dožadoval lobotomie jako nejlepšího způsobu sebevraždy. Solomon se ze svého pobytu v Evropě znal osobně s Jeanem Genetem, Henrim Michauxem a Antoninem Artaudem. Ginsberga podrobně seznámil se surrealismem a dadaismem, společně diskutovali o Whitmanovi a Henrym Millerovi.

…kteří házeli bramborovým salátem na newyorské City College po přednášejících o dada, kteří se osobně dostavili na žulové schody blázince s oholenými hlavami a šaškovskými řečmi o sebevraždě a dožadovali se neprodleně lobotomie…
(Kvílení, přeložil Jan Zábrana)

Allen Ginsberg CIZINEC V RUBÁŠI 1949-1951

Kůži mám jak svrasklý měch
horoucí Apollón když na mě leh
Když zchladil můj v hadrech žár
nohy mi hřeje jen juty cár

Tělo pálí, v tváři mám třas
po kolejích jdu, pak se vrátím zas
Když v ulicích je noc a žal
ložem mým je železniční val

Polévky prošlé vysrkám
cukrátka z dlaní si beru sám
Z Tygří aleje u žalářních stěn
od popelnic se kradu ven

V noci temné, kdy nevidí
nikdo tam za tovární zdi
bosý tu šlapu na kámen
pojď a slyš ten starcův sten

Jak nahý kluk choulím se, čekám
pod mostem v krku srdce mám
U ohně sténám na říčním břehu
u starce slizkého hledám něhu

Mám sen, že hoří mi vlasy
že paže s prázdnem zápasí
Z železného krále jen torzo je
a na mých zádech křídlo zlomené

Ó, kdo děvkařit by vyšel dnes
pod hubený měsíc slepých cest
panna, hoch, atlet samý sval
v rubáši se mnou by laškoval?

Kdo pohlédne mi do očí
a stulí se v mém náručí
Kdo mému tělu podlehne
až k mému stehnu přilehne?

Ke skupině se přidávají další básníci.V roce 1951 se Allen Ginsberg seznámil s dalším mladým básníkem, italského původu Gregorym Corsem (1930 – 2001), který vstoupil do života jako sirotek se čtyřmi nevlastními rodiči a v 11ti se otec znova oženil a vzal si (ho) zpátky k sobě, ale všechno bylo na draka, protože dva roky nato… utekl z domova… a ve věku 13ti let … věděl o žalu a nebezpečí lidského života víc než otec a macecha dohromady…se právě vrátil ze tříletého kriminálu za účast na ozbrojené loupeži, a v roce 1952 Kerouac v San Francisku potkal Philipa Lamantiu (23. 10. 1927 San Francisko – 8. 3. 2005, San Francisco, Kalifornie), se kterým se znal již z New Yorku, kde Lamantia v letech 1943-45 pracoval jako redaktor v surrealistickém časopise View, pak „zpřetrhal svazky se surrealismem“ a stal se hipsterem v Greenwich Vilage. Kromě jazzu byly jeho zálibou drogy, za kterými často jezdil do Mexika. Tam se také odstěhoval a v letech 1954-56 navštěvoval Spojené státy jen sporadicky.

Zásadní vliv na další vývoj beat generation měl buddhismus, s nímž se Kerouac a Ginsberg seznámili nezávisle na sobě, ale pokud jde o veřejný projev beat generation jako skutečné literární skupiny, pak to bylo právě San Francisko. Poválečné San Francisco patřilo k jednomu z mála míst v USA, které splňovalo podmínky pro skutečnou Změnu – nejen v literatuře, ale i změnu celého životního stylu, neboť je „kromě New Orleansu… jediným velkým městem v Americe, které není kolonizováno puritánským étosem, rozšířeným jinak po celé zemi. Bylo osídleno kriminálními a anarchistickými živly, které sem přilákala zlatá horečka, vystěhovalci ze severní Itálie, kteří se stali jednou z nejvyšších vrstev ve městě, a několika židovskými rodinami, většinou ze severního Bavorska, dobře zavedených a vysoce kultivovaných už před jejich odchodem do Ameriky. Než město postihla populační exploze, rasové konflikty a podvodná politika 60. let, bylo… určitě středozemnějším městem než poválečná Barcelona, Marseilles nebo Janov“. (K. Rexroth – Americká poezie ve dvacátém století)

Ve vzácné symbióze tu vedle sebe žili „wobblies“ – odboráři z poloanarchistické IWW (Industrial Workers of the World, Průmysloví dělníci světa), členové různých frakcí komunistické strany, anarchisté, radikálové, pacifisté a volnomyšlenkářští bohémové. Kromě zmíněných kulturních vlivů evropských tu existovalo povědomí o kultuře původních obyvatel, ale velký vliv tu měla i východní náboženství, především buddhismus, který na západní pobřeží Spojených států přinášeli od poloviny 19. století čínští přistěhovalci (první čínský chrám byl v San Francisku postaven v roce 1853), a zen, který sem přinesli na přelomu století japonští imigranti (ti se ovšem za 2. světové války nevyhnuli internaci do koncentračních táborů). Velkou měrou se o zpřístupnění buddhistické filozofie západnímu chápání přičinili na začátku 20. století japonští imigranti Nyogen Senzaki a D. T. Suzuki. Buddhismus se ovšem nešířil pouze prostřednictvím přistěhovalců z východní Asie, své příznivce měl již v minulém století v mnoha amerických intelektuálech z východního pobřeží, kteří se za jeho studiem vydali přímo do Číny a do Japonska: Ernest Fenollosa, z jehož překladů a studií čínské poezie čerpal Ezra Pound, anebo Lafcadio Hearn, jehož eseje o buddhismu, evoluci a japonském způsobu života se nepřímo staly odrazovým můstkem jak pro Eugena O’Neilla, tak pro Thomase S. Eliota, Ezru Pounda nebo Kennetha Rexrothe. Konečně vliv východní filozofie je zřejmý i v díle Ralpha W. Emersona, Henryho D. Thoreaua a Walta Whitmana.

KOUKNI SE  Knižní nej: Nejlepší detektivní série s neotřelými vyšetřovateli

Masový nárůst zájmu o východní filosofie ovšem začal až koncem 2. světové války, kdy se domů vraceli příslušníci okupačních armád z Japonska. Koneckonců Tichý oceán je jenom voda a Čína a Japonsko jsou vlastně sousedi. Hustě obydlená země bývá v takovém případě překážkou. Oceán, stejně jako pouště a stepi v nitru Asie, tvoří dlouhý most.“ (Rexroth – Americká poezie ve dvacátém století)

Svou neagresivitou se východní náboženství a filosofie stala pro mnohé válečné veterány, ale hlavně mladou generaci, dospívající za války, možností jak uniknout další, tentokrát studené válce, pozitivní alternativou k hrozbě atomové bomby, a pro některé cestou k sobě samému. A protože jedině San Francisco si uchovalo nezávislost na komerčním trhu, stalo se zaslíbeným městem pro všechny outsidery poválečné Ameriky a útočištěm umělců, hudebníků a spisovatelů.

Existovala tu již dlouhodobá tradice. Žili tu Mark Twain, Bret Hart, Frank Norris, ve 40. letech tu pobývali Aldous Huxley, Christopher Isherwood i Heinrich Mann anebo malíř Clifford Still. Z hudební scény pak připomeňme skladatele Arnolda Schönberga, Igora Stravinského a Daria Milhauda, jehož přednášky na Mills College navštěvovali jazzmani Dave Brubeck nebo Pete Rugolo. V Big Sur žil Henry Miller a Jaime de Angulo a v Carmelu ve své kamenné věži Robinson Jeffers. A ač fyzicky nepřítomni, velké popularity tu požívali surrealisté André Breton, Max Ernst a Marcel Duchamp.

San Francisco tak mělo všechny předpoklady stát se hlavní baštou vzpoury proti establishmentu. Není náhodou, že nejúčinnějším výrazem vzpoury se ukázala být právě poezie, neboť ta jediná byla (a dodnes je) schopna na patřičné umělecké úrovni reagovat na nejaktuálnější témata doby.

V oblasti Zátoky se šířila prostřednictvím letáků, pamfletů a nesčetných časopisů. Z těch nejvlivnějších to byl The Ark vydávaný Sanfranciským anarchistickým kroužkem, Circle vydávaný v Berkeley Georgem Leitem a City Lights, který vydával Pete Martin, syn známého anarchisty Carla Trescy, zavražděného v předvečer 2. světové války v New Yorku. Posledně jmenovaný časopis i s knihkupectvím koupil Lawrence Ferlinghetti (1919), který se v San Francisku usadil v roce 1950. Velký význam měla také nezávislá rozhlasová stanice KPFA, kterou založil básník Luis Hill a na níž uváděli své pořady Robert Duncan, Kenneth Patchen a Kenneth Rexroth.

Byl to však Allen Ginsberg, který se v San Francisku objevil na podzim roku 1954 a seznámil se zde se svým budoucím dlouholetým partnerem, básníkem Peterem Orlovskym (1933 – 2010), který se právě vrátil z armády a byl umístěn v nemocnici jako pomocník saniťáka: „Pocházím z velmi chudé rodiny. Můj otec je Rus, neměl žádné přátele, byl věčně zaneprázdněn svých obchodem, vyráběl kravaty… Moje matka byla hluchá, polovinu obličeje měla ochrnutou od špatné operace. Byla vzhůru celou noc a pila… Měl jsem tři bratry a sestru. Byl jsem třetí nejstarší.“ Stal se onou roznětkou uprostřed třaskavé atmosféry.

Vyvrcholením celkově plodné literární atmosféry pak bylo veřejné čtení poezie v Six Gallery 13. října 1955.
Čtení v Galerii Šest proběhlo krátce potom, co se malíř Wally Hedrick zeptal Rexrothe, jestli nezná nějaké básníky, kteří by recitovali. Rexroth požádal McClura, aby to zorganizoval, ale McClure nevěděl jak anebo neměl čas. A tak Rexroth požádal mě, takže jsem se setkal s McClurem, a pak mi Rexroth doporučil, abych navštívil dalšího básníka, který bydlel v Berkeley, což byl Gary Snyder. Přišel jsem k němu a okamžitě jsme se názorově shodli, mluvili jsme o W. C. Williamsovi, protože já měl tenkrát rozepsanou sbírku Prázdné zrcadlo a on začínal psát Mýty a texty nebo Slavnost borůvek nebo něco takového. Snyder mi řekl o svém příteli Philipu Whalenovi, který měl do města přijet druhý den. Já jsem mu pověděl o svém příteli Jacku Kerouacovi, který byl taky ve městě, a tak jsme se během tří nebo čtyř dní všichni setkali… A pak byl ve městě Philip Lamantia, kterého jsem znal od osmačtyřicátého z New Yorku, a taky McClure. To už byla celá skupina básníků. Nakonec jsme se Gary a já rozhodli, že bychom měli pozvat Rexrothe, aby byl šestý – šestý básník – na představení v Galerii Šest, i když byl starší, přesto patřil k nám. (Allen Ginsberg, in: Jack’s Book, 1978)

Allen Ginsberg přečetl Kvílení (Howl) a skončil – lze-li to tak říci – dostředivé období, během něhož se utvářela – při oboustranné fůzi amerického Východu a Západu – jakýsi neideologicky ideologický základ, od něhož se tvorba beat generation (název Sanfranciská renesance se od té doby stal pro kritiky jen poznámkou pod čarou) mohla rozvíjet dál.

D. D. Stauffer ve své knize Krátká historie americké poezie (1974) podává definici stavu beat „jako kombinaci drogou či jazzem navozenou halucinaci, infantilního údivu nad obyčejným, uctívání sexu a orgasmu, vyznávání zenbuddhismu, hinduismu a ostatních východních náboženství a snahy oprostit se od všech druhů tyranie“.

A Gary Snyder v roce 1959 v „beat generation“ nachází tři náboženské tendence : kontemplaci (pomocí drog i bez nich), morálku (láska a úcta k životu, které vycházejí z tak rozdílných zdrojů, jako je kvakerismus, Walt Whitman, spinšu buddhismus a súfismus), moudrost (vycházející z disciplíny, estetiky a tradice toho kterého náboženství).

Po básnické seanci v Six Gallery začíná – v souladu s krédem Ferlinghettiho nakladatelství „objevovat, nalézat nové hlasy a dát jim hlas – a pak je předhodit velkým vydavatelům“.

Ginsberg Kvílením nadlouho opustil veršovanou, písňovou formu básní (v 80. letech se k ní ovšem stále častěji vrací), ovlivněnou především poezií Blakeovou (viz báseň „Cizinec v rubáši“), a začal rozvíjet možnosti poezie vytvářené na základě zárodků prózy, deníku a škrábanic, sestavovaných frázováním nebo hranicemi dvou nadechnutí do veršových vzorců s krátkými verši podle zásad slabikové míry, jaké platí v američtině a které jsem pochytil z imagistických fixních idejí W. C. Wiliamse. Ale v San Francisku, když mi nezaměstnanost nahradila nutný dostatek času volného času, jsem se od toho náhle odvrátila vydal jsem se za vlastní romantickou inspirací – za hebrejsko-melvillovskou bardickou širokodechostí. Myslel jsem si, že nenapíšu báseň, ale že prostě popustím zcela uzdu imaginaci, otevřu své soukromí a budu škrábat magické verše přímo ze skutečné podstaty své mysli……celou První část (Kvílení) jsem v záchvatu šílenství napsal za jediné odpoledne, ta obrovská komedie divokého frázování, bezobsažné obrazy pro krásu abstraktní poezie mysli, plynoucí volně a vytvářející neohrabané kombinace jako chůze Charlieho Chaplina, dlouhé verše jako saxofonové chorusy, jejichž zvuk, to jsem věděl, se jistě bude líbit Kerouacovi – protože navazuje na jeho vlastní prozaické řádky, ve skutečnosti novou poezii.
(Poznámky ke knize Kvílení a jiné básně, přeložil Jan Zábrana)

Viděl jsem nejlepší hlavy své generace zničené šílenstvím, hystericky obnažené a o hladu,
vlekoucí se za svítání černošskými a ulicemi a vztekle shánějící dávku drogy,
hipstery s andělskými hlavami, celé žhavé po prastarém nebeském kontaktu s hvězdným dynamem ve strojovně noci,
kteří v bídě a v hadrech a se zapadlýma očima a podnapilí vysedávali a kouřili v nadpřirozené temnotě bytů se studenou vodou, vznášeli se přitom nad vrcholky velkoměst a kontemplovali o jazzu,
kteří…
(Kvílení, přeložil Jan Zábrana)

KOUKNI SE  10 nejlepších knížek s LGBT tématikou

Ledy se hnuly a Ginsbergova sbírka Kvílení a jiné básně vyšla v říjnu 1956 ve Ferlinghettiho nakladatelství City Lights, Kerouacovu knihu Na cestě (On the Road) definitivně přijalo nakladatelství Viking Press (kniha vyšla o rok později). K zabavení knihy Kvílení jako publikace urážející veřejný vkus a morálku došlo hned v březnu roku 1957 a až do června , kdy proces skončil vítězstvím obhajoby, se těšil zájmu tisku. Lepší reklamu by si nedovedl nikdo představit. Zájem tisku, nakladatelů, univerzit i – konečně – literární kritiky se obrátil na všechny zúčastněné. Ferlinghettiho nakladatelství dostálo svému krédu.

Jack Kerouac začíná z šuplíku vytahovat knihy, které za ta léta napsal a jimiž obesílal nejrůznější nakladatele – v letech 1951 – 1956 jich napsal jedenáct! Kromě prózy psal i poezii – Mexico City Blues, Písmo zlaté věčnosti (The Scripture of the Golden Eternity), San Francisco Blues.

Charlie Parker vypadal jako Buddha.
Ten Charlie chaplin co nedávno umřel… když se usmíval
na tajtrlíka z televize
po týdnech vypětí a nevolnosti
vyhlásili ho za perfektního muzikanta
a výraz jeho tváře byl
stejně klidný krásný a hluboký
jako Buddhova socha
vytvořená na Východě – s přimhouřenýma očima
výraz který říká: tak to by šlo
(úryvek básně ze sbírky Mexico City Blues, přeložil Jan Zábrana)

Gregory Corso (26. 3. 1930, New York – 17. 1. 2001, Minneapolis, Minnesota) díky přátelům z Harvardské univerzity, kde studoval, vydal v roce 1955 sbírku Panenská dáma z Brattlu (The Vestal Lady on Brattle) a v roce 1958 sbírku Benzín (Gasoline) a báseň-leták „Bomba“, napsanou ve tvaru výbuchu atomové bomby.

Do análů poezie se zapsal především svými pozdějšími básněmi „Manželství“, „Moc“ nebo například „Armáda“. Pro Corsovu poezii (mimochodem Corso je veliký znalec antiky) je příznačné obracení či nahlížení tématu ze všech možných stran a úhlů, pohrávání si s frázemi a úslovími, čímž dosahuje nejen komického účinku, ale zároveň čtenáře (posluchače) provádí jakýmsi očistcem, v němž ho nutí zbavit se balastu, bránícího vidět věci tak, jak skutečně jsou.

TĚM, CO SPÁCHAJÍ SEBEVRAŽDU

Bylo by lepší být na živu ve světě smrti
než být mrtev ve světě života;

zabíjejí se, protože mají ze smrti strach;

jen ti, kteří milují život, jsou s to zemřít –
(přeložil. Jan Zábrana)
Pro Gregoryho Corsa je typické, že když už jednou o sobě prohlásil, že je básník, je prostě básníkem a jako takový je odhodlán nést svou řeholi ať to stojí, co to stojí:

…Nemám žádnýho agenta
to snad ani nejde
aby básníci měli agenty
Ale Ginsy a Ferl je mají
a vynáší jim to spoustu peněz
i slávu
Třeba bych si ho měl taky pořídit?
Jé!
Ne ne, Gregory, radši zůstaň
u básní!!!
(úryvek z básně „Básník promlouvající sám se sebou v zrcadle“, přeložila Klára Tvarůžková)

Ač je Lawrence Ferlinghetti (*24. 3. 1919 New York) s beat generation spojován zcela automaticky, nikdy se za „člena beat generation nepovažoval a nevidí žádný důvod, proč by s ní měl být spojován i nadále. V souladu s krédem jeho nakladatelství ho totiž nikdy nijak nezajímalo škatulkování poezie do nějakých škol a generací a spíše ho zajímala „síla“ poezie toho kterého autora. Proto se v roce 1995 vydané knížce City Lights Pocket Poets Anthology vedle sebe docela dobře snesou básníci jako je Allen Ginsberg a Pier Paolo Pasolini či Jack Kerouac a Vladimir Majakovskij.

Pokud jde o Ferlinghettiho tvorbu, pak je třeba si uvědomit, že jeho zájem přesahuje básnickou formu a kromě kloubení poezie a jazzu expanduje do dalších oborů – dramatu (Ferlinghetti je autorem dvou sbírek krátkých absurdních, „beckettovských“ her Nefér argumenty života a Rutiny), románu (Ona a Láska ve dnech vášní) i malířství.

A pokud jde o samotnou Ferlinghettiho poezii, pak i tam využívá všech možností, které mu tato forma vyjádření poskytuje – ať už jde o volné „roztroušené“ verše uzpůsobené pro jazzovou recitaci, básně pojaté jako „ústní poselství“ – sbírky Obrazy zmizelého světa (Pictures of the Goine World, 1955) a Lunapark v hlavě (A Coney Island of the Mind, 1958) -, variace na haiku ve sbírce Postranní cesty do dalekých končin (Back roads to far Places, 1971), básně-letáky, vyjadřující se ke konkrétní politické situaci – např. „Experimentální popis večeře dávané u příležitosti obžaloby prezidenta Eisenhowera“ (Tentative Description Of a Dinner Given to promote the Impeachment of President Eisenhower, 1958) nebo Tyrannus Nix (1969), dlouhá báseň mapující vládu prezidenta Nixona a dobu hippies, nebo dlouhé litanické básně (např. „Čekám“), v nichž může naplno využít svůj smysl pro ironii, grotesku, absurditu a hrát s významy zažitých slovních spojení.

Je mi roduvěrnými beatniky předhazováno, že nemohu být beat a „angažován“ zároveň jak je tomu v Experimentálním popisu večeře. Pravda, pravda, William Seward Burroughs řekl: „Jen mrtvý a feťák se nestará – jsou nevyzpytatelní.“ To já nejsem… Protože Jean-Paul Sartre se stará a vždycky vykřikoval, že spisovatel obzvlášť by měl být angažovaný. Engagement je jedno z jeho nejznámějších oplzlých slov. A asi by se zachechtal nad ideou Neangažovanosti a Uměním beat generation. A já taky. A ten sněžný muž moderní poezie, Allen Ginsberg, by nejspíš řekl totéž. Jen mrtvý se neangažuje. A nadšený nihilismus beat hipstera, pokud dospěl ke svým přirozeným koncům, znamená ve skutečnosti smrt tvůrčího umělce samého. Zatímco umělcova „neangažovanost“ je už sama o sobě sebevraždou a klamnou variantou téhož nihilismu.

Éra dětí květin byla dobou hudby a zhudebnělé poezie. Bob Dylan, Joan Baez, Joni Mitchel, Grateful Dead, Jefferson Airplane, ale i Tom Waits nebo Captain Beefheart, tak rozdílné skupiny jako Fugs, Doors či Velvet Underground a Mothers of Invention, u všech vyklíčilo semínko zaseté beatnickým kvílením.
A dnešní revival hudby 60. let a stálý zájem o Ginsbergovo Kvílení, Kerouacův román Na cestě svědčí o tom, že poezie beat generation má stále co říct i dnešní dorůstající generaci, která se teprve rozhoduje , jakou cestou se dát. Faktem je, že San Francisko se hemží básníky, o kterých tady v Čechách, bohužel, nic nevíme, neboť o poezii prý podle průzkumů není v současné době zájem. Podle zájmu o beat generation však není třeba vidět dnešní stav tak černě, jde jenom o to vybrat si básníka z „kalifornské líhně“ a odpovídajícím způsobem „předhodit“ českému čtenáři.

Charlie Brown

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno

nineteen + 14 =