Výrazné osobnosti současné německé literatury na sebe strhávají pozornost i v zahraničí. Jednou z nepřehlédnutelných tváří prózy je i Juli Zeh.
Práva a literatura, dvě osudová znamení, jež se obě silně vryla i do její tvorby: Debutovala románem Orli a andělé, kriminálním příběhem, který vyvolal zaslouženou čtenářskou odezvu, byl přeložen do téměř tří desítek jazyků a získal množství cen. Ve druhém románu nazvaném Hráčský instinkt se vynořilo autorčino druhé velké téma. Mimořádně působivý velký román pojednává o nepřítomnosti morálky v těch, kdo jsou šiřiteli zla, prostě jen proto, že zlo se zdá být tak svůdné a vzrušující. Zarážející může být, že bezhlavě ničit všechny zdánlivě slabší, slušné, a proto bezbranné, se rozhodnou mladičcí studenti, v podstatě ještě děti.
Tuto linii sleduje i kniha Pod vodou, v níž se pod vodní hladinou rozehrává skrytý boj na život a na smrt, tentokrát v uzavřené mezinárodní komunitě na středomořském ostrově, ve které se setkali lidé z nejrůznějších koutů Evropy, aby zde našli útočiště před tím, co je doma zraňovalo.
Domov si tady vybudoval i Sven, právník, který odmítá vynášet rozsudky a soudy nad druhými, hnusí se mu vměšovat do cizích životů. Jako učitel potápění zůstává vědomě vně životů známých, od nichž ho odděluje jazyková bariéra, i klientů, kteří zde pobývají jen nakrátko.
A pak na ostrov vstupuje zlo. Jola a Theo. Ona, seriálová hvězda, za kterou stojí bohatý otec, herečka, jež pluje rolemi i ve skutečném životě – snad proto, že se ve své bezcitnosti pokouší alespoň parazitovat na emocech druhých. On, stárnoucí spisovatel, sbírající zážitky jako zdroj vyhasínající inspirace.
Vyprahlá měsíční krajina a nekonečné moře, nevypočitalelné, nehybné, neklidné, zakalené i rozbouřené jsou jako proměny Jolina a Theova vztahu. Lásku prorůstá nenávist, milování se spojuje se smrtí. Potápěčský přístroj bez kyslíku, balancování nad propastí, ponižování mohou zpočátku připomínat krutý žert, ale nic není takové, jak se zdá. Jola a Theo jsou mistrní manipulátoři, potřebují nejen jeden druhého, ale především ty ostatní. Pohrdají lidmi, neustále hledají vlastní zvrácená uspokojení, největší slastí je pro ně ničit – pro ně zbytečné – ušlechtilé hodnoty, likvidovat důvěru člověka v to, že život má smysl. V jejich síti uvízne snadný úlovek, Sven, který nesnáší, když nemá věci pod kontrolou, cítí se vyrovnaný právě proto, že dokázal vystoupit ze začarovaného kruhu usilování o moc a úspěch a snahy udržet se na vrcholu. Ale Jola a Theo dokáží snadno vyhmátnout jeho slabé místo.
Vysoká hra, hra na život a na smrt získá podobu rituálu svádění. Jola skrývá svou podstatu pod nevinnou vizáží, je elektrizující, je v ní něco matoucího. Celý život předstírá emoce a umí to opravdu věrohodně. Svenova posedlost Jolou se mění v neovladatelnou touhu a v proměnlivé kluzkosti jejího jednání se mu z rukou vysmeknou přátelství a kamarádství, partnerka Antje a vposledku i sen o ponor k dosud neprobádanému vraku, potápění na hranici lidských možností. I toho se Jola a Theo zmocní a přivlastní si jej jako součást svých krutých her.
Pod vodou je skvěle vybudovaný příběh, až do poslední stránky plný zvratů a napětí. Není pátráním po pachateli v očekávaném slova smyslu, hledá, jak a zda vůbec dokážeme odhalit zlo, zlo bezdůvodné a samoúčelné. Jestli jsme schopní – mnozí spíše: ochotní – se mu postavit. Zlo mívá okouzlující podobu, jeho nositelé mohou být vysoce inteligentní, skutečnost, kterou si sami vylhali, umí vnutit svému okolí. A – zdánlivě – triumfují.
PS: Pod vodou není detektivka ani thriller, je nejspíš parejnok atlantský – klidně spí v písku, jenže dokáže zaútočit elektrickým výbojem. Tváří se jako krimininální román, ale otevírá před námi pohled jak do hlubin oceánu, tak do hlubin lidské krutosti. Pokud máte rádi chytře zkonstruované příběhy, pak neváhejte … a čtěte!
Juli Zeh: Pod vodou, Host 2015, 216 stran.
MARIE DUFKOVÁ
Úvodní foto: http://pl.wikipedia.org/wiki/Plik:Fangtooth_moray.jpg
