Člověk mezi životem a smrtí. Okamžiky bilancování, palčivých otázek po smyslu života. A nejen to, také ohlížení se zpět a hledání odpovědí na otázky: Jak jsem prožil čas, který mi byl svěřen? Do kolika lidských životů jsem vstoupil a jakou stopu jsem do nich otiskl?
Osudové chvíle naplněné tázáním se po naší zodpovědnosti za každičké rozhodnutí, za obsah, kterým jsme naplnili vyměřená léta. To je situace, do které nás uvádí Irving D. Yalom na počátku své knihy Léčba Schopenhauerem.
Při rutinní zdravotní prohlídce se psychiatr Julius Herzfeld dozví tvrdou pravdu: trpí melanomem kůže, zbývá mu přinejlepším rok kvalitního aktivního života. Naději mu lékaři nedávají. Po týdnech tápání si uvědomí, že nejvíce ho naplňuje právě jeho práce psychoterapeuta jako neustálé setkávání se s různorodými lidskými charaktery a rozmanitými náhledy na věci kolem nás, neboť přestože on je tím, kdo léčí lidské duše, často se přistihne, že sám opouští svou „skupinu“ proměněn, obohacen o neobvyklý střípek mnohdy něčeho zdánlivě neuchopitelného, k němuž ho bezděčně dovedl některý z pacientů a který přirozeně zapadne do proměnlivého kaleidoskopu světa. Z náhlého popudu se rozhodne kontaktovat svůj nejneúspěšnější pokus o léčbu – Philipa Slatea. Tak proti sobě stanou dva zcela odlišné lidské typy: vřelý, otevřený Julius a odtažitý, nesdílný a přísně racionální Philip.
Philip má za sebou bouřlivou minulost. Několik let se léčil ze závislosti na sexu, nemá žádné city, žádné emoce, lidé kolem pro něho představují jen prostředek sloužící k ukojení žádosti, nástroje, které bezohledně využívá ve svůj prospěch. Od posledního setkání se však přece v něčem změnil: je sice stále stejně povýšený a arogantní, ale vystudoval filozofii. Zcela nekriticky obdivuje filozofii Arthura Schpenhauera, dospěl dokonce tak daleko, že se se svým duchovním učitelem naprosto ztotožnil, uzavřel se do sebe a cele propadl představě, že pouze a jen Schopenhauerovy myšlenky mohou být lékem na všechny neduhy světa. A je rozhodnut ordinovat ostatním léčbu Schopenhauerem jako terapeut.
A tak je uzavřena dohoda: Philip bude navštěvovat Juliovu skupinu, aby se naučil navazovat plnohodnotné vztahy, Julius se na oplátku stane jeho supervizorem.
Šestičlenná terapeutická skupina zpočátku není schopná Philipa přijmout. Svým pohrdáním a nadřazeností vytyčuje mezi sebou a ostatními nepřekročitelnou hranici a jeho pomoc druhým spočívá někdy ve velmi necitlivém, jindy zase velmi znepokojivém citování pasáží z uctívaného Schopenhauera. A do rozehrané partie vstupuje další postava, Pam, jedna z Philipových obětí, na jejíchž postojích a krachujících partnerstvích se podepsala Philipova bezohlednost.
Yalom předkládá čtenáři dvě krajní životní koncepce. Nabízí mu přístup Juliův, hluboce empatický, vnímavý vůči druhým. I Herzfeld má své odvrácené stránky, svou třináctou komnatu, a přesto je nám se svými chybami blízký, možná právě tím, že umí být k sobě upřímný, svými neustálými pochybnostmi o sobě samém, svým nikdy nekončícím hledáním. Jeho protihráčem a do určité míry rivalem je Philip Slate, reprezentant Schopenhauerova pesimismu, mozek chladně analytický, odosobněný.
Vede cesta prošlapaná Schopenhauerem do ráje, nebo do pekla? Máme žít ve službě druhým, nebo jen sami pro sebe?
Sám autor připouští, že dnes by Schopenhauer zcela jistě skončil v péči psychiatrů s nejednou velmi vážnou diagnózou. Vykresluje ho jako člověka nezdravé konstituce, neurotické a nenávistné mysli, v mládí štvance sexuálních vášní, který umíral jako chorobně podezíravý podivín uzavřený v sebeizolaci. Schopenhauer – snad vlivem rodinného prostředí – přišel s myšlenkou, že život sám o sobě je zlo. Jedinou cestou, jak se osvobodit, je oproštění se od vůle, temného, slepého bažení, zuřivého nutkání nejen ve smyslu rozmnožovacího pudu. Jsme-li zmítáni pudy a tužbami, nikdy nenalezneme štěstí, odstřihnout od nekonečného pachtění se za pochybnými a krátkodobými slastmi se můžeme jen jako pozorovatelé reality očekávající trpělivě a s nadějí smrt. Jedině ta nás může zachránit od šílenství a utrpení života, od jeho kruté přirozenosti. A to je také Philipova útěcha smrtelně nemocnému Juliovi.
Kniha nastoluje řadu dalších dnes aktuálních problémů:
Schopenhauer přijal mnoho z východních filozofických systémů, především budhismu (však také Pam stráví nějakou dobu v ášramu, aby se zde pokusila nalézt sama sebe a dospět k vyrovnání se s minulostí), najdeme zde tedy výrazný kulturně-náboženský přesah s důrazem na odlišnost a zároveň zarážející podobnost filozofické tradice Východu a Západu.
Přestože vytvořil monumentální dílo, které výrazně poznamenalo takové osobnosti jako Nietzsche nebo Freud, byl Schopenhauer člověkem sebestředným, malicherným a samolibým – jaký je tedy vztah mezi světem reálným a duchovním?
A v posledku: existuje na život univerzálně platné know how? Yalom by nejspíše odpověděl, že snad nemůžeme mluvit o smyslu, jen o kultuře života. A ta vzniká pouze tehdy, pokud rozum a duševní život jsou spolu v souladu.
V řadě z nás kniha bezesporu vyvolá rozpaky. Evropský (a zvláště český) čtenář se bude muset místy vyrovnávat s průběhem diskuzí během terapeutických sezení. Je pochopitelné, že autor chtěl ukázat, jak by „to mělo být“, jak by sezení měla probíhat, nicméně právě to ho zřejmě svedlo k tomu, že dialogy občas šustí papírem, že při nejlepší vůli nejsme schopni vstřebat tolik tolerance a vzájemného pochopení.
Také postava Philipa je příliš neživotná. Jak se vcítit do tohoto Schopenhauerova alter ega, oploštělého, vyvázaného ze všech společenských vztahů? Philip jako by neměl vlastní JÁ, je neuchopitelný, a tedy z pohledu čtenáře nezařaditelný do duality dobro/zlo, nedokáže nás vtáhnout do svého způsobu myšlení, prostě ho jako literární postavu plně „prožít“, ať už jako kladného či záporného hrdinu, nebo ještě lépe: jako hrdinu vůbec.
Závěrem: Zajímáte o filozofii, zaujala vás psychologie a nebojíte se nějakého toho intelektualismu? Pak neváhejte a… čtěte.
Irving D. Yalom: Léčba Schopenhauerem, Portál 2010
MARIE DUFKOVÁ
