Kniha povídek Ivany Myškové Bílá zvířata jsou velmi často hluchá si rozhodně zaslouží pozornost pro svou hravost odehrávající se na dvou úrovních.
Tou první úrovní je děj. Smím-li to tak říct, jelikož o žádný dynamický pohyb nejde v žádném případě. Hrdinové povídek nejsou stržení vírem akce, které je vyplivne se závěrečnou pointou. Hlavní aktéři povídek se nacházejí v spleti každodennosti, z níž je vytrhne drobnost, nedramatická maličkost. Smysl není v cíli ale v cestě, jíž se příběh klikatí, kudy se ubírá. Je to právě způsob, kterým si autorka se svými postavami hraje. Aniž by vymýšlela přehnané dramatické obrazy a gradovala situace.
Druhá úroveň nabízená čtenáři je jazyková. Ivana Myšková skládá poctu mateřštině, s níž si hraje s dech beroucí úctou a citem. Jako lze v životě hledat všechny podoby lásky a nalézat je, vystavěla autorka lapidárium všech podobenství vypravěčské řeči, kterou promlouvá ke svému čtenáři. V klidných vodách , které nijak nečeří dějové zvraty, lze relaxovat a nechat se kolébat nevšední paletou slovních obratů, spojení i volných myšlenkových asociací. Stejně tak lze nalézat bezpečný přístav s vědomím, že všechny mají své přesné místo a svůj význam. Jednou ztratit směr, znamenalo by propadnout beznaději napořád. Ivana Myšková naviguje čtenáře bez zaváhání a klopýtnutí.
HostNadstavbou toho všeho jsou pečlivě vybrané citáty v úvodu každé z povídek. Z počátku se zdají být nesouvisející, aby v závěru vyzněly ve své plné síle.
Bravurní tanec mezi slovy a osudy připomíná obláčky kouře. Budete-li ho sledovat, bude nabízet s každou vteřinou nový úchvatný, nikdy se neopakující pohled. Po každé s novou dávkou fantazie a lehkosti. Stejně tak na vás zapůsobí pointa povídek. Možná vás stejně jako ten kouř zaštípe jemně v očích, aby se pak se stejnou lehkostí rozplynula. Někdy snad až příliš rychle a snadno, aniž by stihla rozvinout obraz v plné intenzitě.
Bílá zvířata nejsou knihou pro ty, kdo očekávají příběh s dynamickým dějem a zápletkou ústící ve výraznou pointu. Povídky ve vás zanechají spíš pocit letmého doteku náhodného setkání než jasně definované emoce.
Rozhodně nejsou knihou, kterou lze louskat v autobuse po cestách do práce. Jsou dovolenkovým čtením, kdy můžete věnovat kolik chcete času všem hrám a hříčkám, které vás budou laskat a bavit.
Kristina Doubravová
Bílá zvířata jsou velmi často hluchá, Ivana Myšková, Host, 2017
Knihu můžete zakoupit ZDE