Ondřej Vetchý září v minimalistickém thrilleru, jehož úspěch tkví v jednoduchosti.
Formát filmu Vendeta je velmi neobvyklý. Není ničím víc ani míň než psychologickou studií, založenou na zkoumání hranic lidského chování, morálky, odpovědnosti, zločinu a trestu.
Příběh se točí kolem dvou násilných činů, ve své podstatě nechtěných, nepřirozených a zvrácených – znásilnění čtrnáctileté dívky třemi jejími spolužáky a následná pomsta jejího otce.
Nevěřila bych, že mě bude bavit sledovat hodinu a půl „pouze“ podmínky, průběh a následky těchto činů. Ale film je natočen tak dovedně a originálně, že jsem ho shlédla bez dechu.
Pokud divák očekává, že se příběh ještě nějak „rozjede“ do dalších prostředí, postav a vrstev, bude zklamán. Film však nic takového neslibuje, ani si nehraje na něco, co není. Pokud přistoupíte na hru tvůrců, film se může stát velmi intenzivním a hlubokým zážitkem. Všemi prostředky totiž zkoumá psychologii postav, a to hlavně té hlavní mužské – zhrzeného otce v podání skvělého Ondřeje Vetchého.
Nejvýrazněji vystupují tři složky filmu – kamerová, herecká a hudební. Atmosféra obrazu, lokace, kompozice i pohyby kamery a úhly pohledu jsou skvěle využité a funkční.
Herci uspokojivě nahrávají hlavnímu objektu psychologického zkoumání – otci. Mladí herci jsou skvělí hlavně ve chvílích zoufalství a šoku, které trvá až děsivě dlouho. Každá slza, která ve filmu ukápne, je přesvědčivá.
Dobře je vybraná i hudba a zvuky, které mají větší než jen doprovodnou funkci. Nepříjemné a nepřirozené zvuky drásající nervy dělají obrazu velkou službu. Ne že by se tím tvůrci chtěli z něčeho vylhat. Drásavý zvuk je v děsivých scénách zcela na místě, protože v nás evokuje představy, které díky tomu nemusí být ukázány.
Co se týče hudby, sázka na rekviem byla povedená. Už jsme sice viděli lepší obrazové doprovody k slavným klasickým melodiím, ale vyznění je jasné a silné. Naznačená osudovost je trochu v rozporu s dějem, který mohl dost snadno být v kterémkoliv bodě zvrácen k lepšímu vývoji, ale teď chápu, že o pokus vyřešit uspokojivě problém ve Vendetě nejde a nikdy nešlo.
Hlavní postava totiž ani trochu netouží uvědomit si fatálnost svého jednání, protože v bodě, do kterého se dostal, už je mu všechno jedno.
Jeho expozice je psychologicky propracovaná a obrazově nás dovedně uvádí do hrdinova rozpoložení. K tomu tvůrci využili v první řadě hru těla Vetchého – jeho shrbený postoj, chůze a prázdný výraz v obličeji mluví za vše. Tam, kde by jiné české filmy končily, však Vendeta pokračuje. Do psychologie postavy se dostáváme dlouho a hluboko – pomocí subjektivních záběrů, ruční kamery, částečně zastřených protipohledů při hovoru, sledováním světa otcova prázdnýma očima. Obzvlášť tento efekt je skvěle využit. Po pár minutách „v kůži“ truchlícího otce jsem se cítila opravdu zhrzeně, prázdně a zmateně. Jeden tupý pohled na přední sklo auto zalévané deštěm řekne víc, než spousta plytkých vět.
Celkově se svět ve filmu Vendeta stává nepochopitelným, bezvýchodným, šedivým a nesnesitelným. Tomu pomohly jak barevné filtry na objektivu, tak i výběr lokací – dokonale odtažitá a nelidská stará továrna a stejně nepřirozený a odpudivý lom.
Díky perfektně zvládnuté práci s kamerou a střihem není už potřeba říkat, jak se kdo cítí. Některé dialogy doplňující pocity postav už mi připadaly navíc. Ale necítíme pouze zlobu a touhu po pomstě. Cítíme dost výrazně i strach, který mají nakonec úplně všichni. České prostředí nahrává k přirozenému zlidštění činů, o kterých se ve filmech tak často mluví – znásilnění, nájemná vražda, pomsta. Ale když se to stane realitou, už si nikdo z nás, ani ti, kdo zlo zrovna konají, není jistý, jestli to vlastně chce udělat. Film nás uvádí do situace stejně intenzivně jako samotné postavy a umožňuje nám tak bez patosu a frajerství prožít dilema, které prožívá navždy zhrzený člověk, které chce pomstít násilnou smrt své milované dcery. Tváří v tvář viníkům jeho tragédie se necítí ani trochu jistý, že to, co dělá, někomu nějak pomůže, nebo že je to snad zasloužené a spravedlivé. Dobře víme, že na jeho pomstě nic dobrého není. Ani nechceme, aby to udělal. Já jsem celou dobu doufala, že si to rozmyslí a vše dobře dopadne.
Ale hrdinové se krůček po krůčku dostávají do děsivého bodu, kdy už není cesty zpět. A to platí pro všechny tři druhy postav – kluky, kriminalisty/nájemné vrahy, otce. Těžko říct, kdo z nich má největší vinu na celé tragédii. Kluci měli nezkrotnou chuť užít si s hezkou spolužačkou, a zaplatili za to víc než dostatečně. Navíc se každý z nich provinil jinak, a jen všichni tři dohromady můžou být souzeni tak závažným způsobem. Trojice funguje výborně – iniciátor a největší frajer, jeho kámoš, který v sobě má aspoň trochu morálky, a tlustý outsider, jehož nevinna je naprosto smetena tím, co nakonec dívce udělá.
Otec se na ně samozřejmě nedívá jako na hloupé kluky, kteří to dost přehnali. Dívá se na ně jako na jedinou osobu – zvráceného násilníka, který si zaslouží nesmírně trpět. Jeho přístup je pochopitelný, ale ještě nebezpečnější, než nápad těch tří kluků. Jeho činy jsou motivované impulzivním vztekem, ale prováděné s dlouhodobým vědomím, že se chystá udělat něco dost hnusného.
A na vrcholu tohoto vražedného uvědomění stojí muž, který pomstu zprostředkuje. Sám si ani nezašpiní ruce, jenom převezme peníze a motivuje ostatní postavy činu. Je tak vlastně nevinný, ale nejzvrácenější, protože vše koná naprosto vědomě a bez osobního důvodu. Tak se setkáváme se třemi složkami zločinu, který se kvůli přítomnosti těchto různých typů lidí může rozvinout do děsivých rozměrů. Celkově z filmu vyplývá, že zločin je jedna věc, ale pomsta je v následcích mnohem horší.
Záměrně z toho všeho vynechávám postavu, kterou ztvárnil Oldřich Kaiser, protože mi jeho lesník do celého psychologického problému nějak nezapadá. Dohrávka filmu je sice napínavá, ale pro emoční účinek už je trochu navíc. Snažit se na poslední chvíli zvrátit proces pomsty je sice chvályhodné, ale stejně nepřirozené, jako každá už vykonaná vražda.
Postava lesníka, která vlastně jen oddálí brutální zakončení pomsty, dodává filmu rozměr, který je trochu mimo rámec Vendety. Film se na plakátech tváří jako Vetchý versus Kaiser, ale jejich „boj“ přichází na scénu příliš pozdě a uměle. Uzavření se do chvíle pomstychtivého amoku by nebylo na škodu. Zásah zvenčí, až se jedná jen o další podivnou figurku s podezřelým chováním, nebyl podle mě nutný. Prodloužila se tím jen agónie mstitele i oběti, takže vlastně i diváka.
To je možná achillova pata filmu – že náplň nestačí na celovečerní rozsah. Příběh bylo jistě třeba něčím rozšířit, ale proč tvůrci sáhli k tak podivínské postavě, jejíž přítomnost vyvolává jedině zbytečné otázky, to nechápu.
Scénář sám o sobě není vůbec komplikovaný, což je pro psychologickou studii nejlepší. Činy jsou sice pro tento účel dovedené do extrému, ale v nastalé situaci je všechno naprosto uvěřitelné. Dokonce jsem jinak mírumilovnému Vetchému věřila děsivé záchvaty brutality.
Jednoduchá a časově krátká linie příběhu je místy obohacována flashbacky, což je celkem zbytečné, protože o napětí se nestarají dějové zvraty, ale emoce. Film by stejně dobře fungoval i bez úvodní pasáže, která vlastně zbytečně vzbuzuje otázky. Další flashbacky, například na zkoušku otcova odhodlání zabít, jsou sice o trochu účinnější, ale ve výsledku nikam děj neposunují ani nezvyšují napětí. Jakmile se tvůrci jednou rozhodli takto odvážně zpracovat psychologické téma, nemuseli se už snažit o další, povrchnější filmové hrátky s příběhem.
Vendeta je film, který posílá divákům jasné poselství, o kterém už není třeba víc přemýšlet. Ale za odvážnost tématu, čistotu stylu a přímočarost, se kterou na mě zapůsobil, mají tvůrci můj respekt. Prosím víc takových filmů, u kterých se nemusím cítit trapně kvůli rozmělněnému příběhu a antižánrovosti.
Klára Scholzová
Vendeta
Česká republika, 2011, 90 minut.
Režie: Miroslav Ondruš
Hrají: Ondřej Vetchý, Oldřich Kaiser, Igor Chmela, Marek Taclík, Lucie Šteflová, Ondřej Havel, Václav Vostárek, Václav Neužil ml.
