Recenze: Válka bohů

Recenze: Válka bohů

Příběhy z antického Řecka pravidelně Hollywood přitahují, o tom netřeba spekulovat. Měli jsme tu udatného Leonida, jenž se třemi sty nejlepších bojovníků hrdinně padl u Thermophyl, objevil se polobůh Perseus s Andromedou a Šemíkem, a kruh uzavírá Théseus pod taktovkou Tarsema Singha. Dokáže režisér porazit osud a pokladny kin, nebo u Minotaura zabloudil?

Singh vs. Minotaurus

Théseus, Diův syn, je znám svým nezdolným odhodláním, silou a vůlí po výhře. Dokázal se zbavit krétského krále Minotaura, stvoření s nadlidskou silou a intelektem býčí hlavy. Tento komponent zůstal ve filmu zachován. Udatný rek měl ale oproti mně jednu nespornou výhodu. On se sice zapletl do bludiště smrtelně nebezpečného, ale nikdy nepřestal hledat cestu ven. A jeho úsilí bylo odměněno. Cílem mého hledání byl děj. Pokud možno originální. Pod tíhou okolností a scénáře jsem ale nakonec podlehl a zůstal tak uvězněn ve spletitosti epického veledíla mistra Singha.

Motiv vzpoury obyčejných smrtelníků proti krutovládě je možná tím nejpoužívanějším tématem vůbec. Nutno dodat, že existují výjimky, potvrzující pravidlo, a že se některým filmům povedlo zobrazit věčné lidské břímě, kdy silní vládnou slabým, a to bez patosu, nezáměrné ironizace a nádechu fiaska. Právě po vzoru starého Souboje Titánů či novější řežby s názvem ‚300‘ se vydává také minotauří bijec Théseus. Čeká ho souboj se slizkým ‚postradatelným‘ králem Hyperionem, kterého musí porazit hned z několika důvodů. Za prvé chce nelítostný krutovládce ovládnout celý svět, za druhé Théseovi sebral jeho oblíbenou hračku a za třetí mu před očima vyvraždil vesnici i s matkou. Jo a mimochodem touží po krvi krásné věštkyně Faedry, což se prostě nedělá.

KOUKNI SE  Recenze: Asociální James Bond je dívka v pavoučí síti

‚Nepostradatelný‘ Rourke

Mickey Rourke vstal před několika lety opět z hereckého hrobu a dokazuje to každou svou charakterní rolí. JehoHyperion by bez obalu mohl patřit k těm nejlepším porákům na filmovém plátně. Běsnící síla s hlubokým chraplavým hlasem, vyhlazující vesnici za vesnicí kvůli jednomu luku, ničící tisíce životů, přitom ale obsesivně inteligentní, jednající s děsivým taktickým mechanismem proti všem lidem a bohům navrch. Právě Rourke je jedním z vrcholů filmu, který ale jen svým egem krutovládce, toužícího po pomstě, prostě film neutáhne.

Naštěstí se k jeho antickému dobrodružství přidávají minimálně dvě postavy, podobně vyčnívající nad digitální průměr filmu. Prvním z nich je heroicky pojatý zachránce lidstva, polobůh Théseus. Hlavnímu hrdinovi Hanryho Cavilla bohužel scénaristé nedali tolik prostoru, kolik by si jeho postava z hlediska prokreslení charakteru, vývoje i akce zasloužila. I tak se ale můžeme shodnout, že, jak říká Zeus, ‚pokud by někdo měl zachránit lidstvo, bude to právě Théseus‘. Oštěpem vrhá výtečně, nepůsobí pyšně egoisticky, ale kromě ran kolem sebe rozdává také sebevědomí a víru v lepší zítřky. Jeho osud je dopředu naplánován, ale je pouze na něm, zda toto proroctví naplní, nebo se rozhodne ustoupit. Právě cestě od sirotka k hrdinovi se mohl režisér věnovat trochu víc. I tak se ale po fyzické i herecké stránce můžeme těšit, až Théseus svlékne zbroj, zahodí oštěp s mečem a obleče si slipy modrého obleku s červenou pláštěnkou proti kryptonskému dešti ve Snyderově komiksové pohádce.

KOUKNI SE  Recenze: Tisíc kousků tebe aneb tisíc životů v tisíci světech

Další zajímavou postavou je sám nejvyšší, otec bohů a vládce hromu – Zeus. Luke Evans vdechl vládci bohů sympatický výraz, měnící se v závislosti na stávající situaci. Rozzlobeného a trestajícího boha hraje stejně věrohodně jako nečinně přihlížejícího divákay v představení boje Dobra a Zla.

Lastury vs. Hlemýždi

Koho by ale věčné uvržení do řetězů propasti Tartaru minout nemělo, je osoba zodpovědná za kostýmy. Chápu stanovisko, že hlavní postavy strávily v posilovně dost času na to, aby je oblékla. Co ale nepochopím asi nikdy, jsou doplňující masky v podobě lasturovito – hlemýžďo – kýčovito – rovných helmic, které jsou násilně nasazeny na hlavy pomazané. Poseidon, Athéna nebo samotný Hyperion, ti všichni byli donuceni obléci si výkřiky poslední antické módy. Nevím, ze kterého obřího akvária tato inspirace vzešla, ale rozhodně tam měla zůstat.

Hudební doprovod klasicky kopíruje úspěšnější předchůdce žánru, statečně bojuje proti jakémukoli oživení či originalitě a v křečích jednotvárnosti umírá až snad společně s divákem. Výpravnost celého díla značně zaostává za očekáváním a snad kromě Olympu a Tartaru, obou pojatých naprosto skvostně s odkazem symbolů těchto míst, jsou jednotvárné, civilně pojaté kulisy v přímém rozporyu s epickým materiálem. Třešničkou na digitálním dortu nesmyslů je více než béčkový závěr, působící jako špatně načasovaná prosba tvůrců o další divákovy peníze pro příští rok.

Pár slov na závěr

Velký potenciál díla zmařily ještě větší režisérovy tužby, kontrastující se zdlouhavým dějem, odvíjejícím se v žalostně pomalém tempu. Vizuální orgie zůstávají za očekáváním, až příliš je zde patrné kopírování slavnějších předchůdců, program Ždímání emocí přepnut na nulu. Zajímavé výkony neutáhly epické drama v příběhu a loučí se, coby odkaz budoucím generacím.

KOUKNI SE  Recenze: Příběh služebnice 2. série je protahovaným mateřským utrpením

 

Charlie Brown

Komentuj

Vlož komentář
Vaše jméno

4 × five =