Vychutnejte si rozhovor s Petrou Pospěchovou, dlouholetou novinářkou, spisovatelkou a především vášnivou horalkou.
Petra Pospěchová je dlouholetá novinářka, autorka Regionální kuchařky a Outdoorové kuchařky, vášnivá horalka. Kromě recenze jejího zatím posledního titulu, vám přinášíme i vcelku rozsáhlý rozhovor. Samozřejmě jsme se zeptali, jak se dostala k novinařině, co bylo impulsem napsat knihu, nebo co je její největší zážitek z hor. Ale více už nebudu prozrazovat a vychutnejte si náš rozhovor.
1) Dobrý den, rád bych vám v úvodu poděkoval, že jste si udělala pár chvil pro naše čtenáře. Hned bych přešel k první otázce. Po celý váš profesní život se věnujete novinařině, co vás ke psaní přivedlo? Věděla jste od mala, že chcete psát?
Ten úplně první moment, kdy vím, že jsem chtěla být novinářka, je prosinec 1989. Bylo mi jedenáct, hltala jsem studentský revoluční časopis Přetlak a bylo mi nějak nejasně jasné, že slova můžou měnit svět. Na gymplu už jsme si psala sešity ve trojsloupcích, což přivádělo některé kantory k běsnění. Byla jsem a jsem typ člověka, který se na věci rád vyptává a rád o nich píše. A ten původní pocit, že má novinář měnit svět slovy k lepšímu, mi taky zůstal.
2) Články jsou jedna věc, ale jak vás napadlo, že byste mohla vydat svou vlastní knihu?
Za to může nakladatelka Martina Boledovičová. Tak dlouho se ptala, kdy pro její Smart Press něco napíšu, až jsem to udělala. Až během práce na Regionální kuchařce mi naplno došlo, jak zajímavé to může být. Strávila jsme rok s babičkami z různých částí republiky, s etnografy a taky v archivech.
3) Vámi napsané knihy i články se věnují především jídlu. Jaké je vaše nejoblíbenější jídlo? Čemu se naopak vyhýbáte?
Mám ráda skoro všechno: od valašské kyselice, přes pomalinku dušená indická ragú a himalájské knedlíčky momos po čerstvě nalovené ústřice na trhu v Dublinu. Seznam toho, co nemusím je krátký a není striktní: buráky a kopr. Vlastně jediné, co nesnáším, jsou jídla šizená – prznit vývar kostkou a nebo chleba různými emulgátory, to je zvěrstvo.
4) Vaše zatím poslední kniha je Outdoorová kuchařka, můžete ji čtenářům blíže představit?
Je to knížka, co provede úplné začátečníky kulinární přípravou na trek a zkušeným horským vlkům rozšíří jídelníček. Najdou si v ní svoje drsňáci, co jezdí do záhrabů i rodiny s dětmi. Všecko vyzkoušeno na mě osobně. Jsou tam zkušenosti, co jsme sbírala od prvních krůčků v horách až po ty největší výpravy jako byly dvoje Himálaje, Tádžikistán a všechny naše zimní Karpaty.
5) Měla jste někdy ambici napsát knihu, která by se věnovala výhradně vaším výpravám do hor?
Projela jsme toho hodně, ale myslím, že na čisté cestopisy jsou tu jiní borci než já. Napadá mě jedině, že mám zajímavý materiál ze severní Indie, kde jsme nahrávala babičky a dědečky. Někteří z mých deseti pamětníků pamatovali první letadlo či první auto, které do téhle vysokohorské oblasti přijelo. Pamatuji si, jak jeden z nich se smíchem vyprávěl o muži, který viděl přistávat vůbec první letadlo. Přiběhl do své vesnice s vytřeštěnýma očima a vykřikoval, že viděl draka. Ráda bych z toho jednou udělala takovou miniučebnici ladackého dějepisu. V Indii se učí historie univerzálně a na lokální věci tam ve školách moc prostoru není.
6) Ještě bych na chvíli zůstal na horách. Máte nějaký zajímavý zážitek z výprav, na který budete do konce života vzpomínat?
To je těžká otázka…pro mě je samotný fakt, že jsem v jakýchkoliv horách nezapomenutelný svátek. Ten trošku řidší a průzračnější vzduch, ty kopce všude kolem…. Asi budu vždycky vzpomínat na všechny lehkonohé vandry pod širákem, jaký jsme šli třeba s kamarády přes Rodnou a Maramureš. Jen spacáky a ohníčky, žádná velká výbava. A určitě taky Fanské hory, kde jsme byli na svatební cestě. Tyrkysová oka z Laudanského sedla a bližší a bližší pohled na tuhle požehnanou krajinu, to mi zůstane v srdci navždycky.
7) Na závěr bych se vás zeptal co plánujete do budoucna. Chystá se nová kniha?
Na další knihu zatím slinu nemám, rádi bychom Outdoorovku poslali do světa – buď jako e-book nebo i klasickou knihu v anglickém či německém vydání. A Regionálku čeká příští rok druhé vydání. Takže teď se věnuji těm dvěma, co už jsou na světě, abych je posunula ještě o kus dál. Krom toho mám aktuálně rozdělanou online kroniku vsi, kde žiju. Se sousedkami jsme se pustily do sbírání fotek a obcházejí seniorů. Je to někdy docela objevné: na začátku mi všichni říkali, že tu snad ani nikdy žádný kroj nebyl a nakonec jsme na místních půdou už dva objevily. A další jsou na fotkách ze sedmdesátých let. Někdy se prostě stačí zeptat víckrát než jednou a člověk zjistí úžasné věci.
Děkujeme za rozhovor a přejeme vám spoustu životních úspěchů.
Martin Kudělka
