Lidé nejsou čísla a nedají se vtěsnat do koláče grafů. Lidé mají touhy a nejsilnější sny jsou ty o lepším životě. Amerika přijala Džendeho Džongu jako číslo. Nejdříve v kolonkách dočasného víza. Pak přešel do tabulek imigračních úředníků jako žadatel o zelenou kartu. Dále spadl do součtu obyvatel Harlemu, zaměstnanců pracujících za minimální mzdu v podřadných profesích a mnoha dalších grafů… Pro svou zemi snů byl pouhým číslem.
Vše se začne obracet k lepšímu, když získá místo řidiče u Clarka Edwardse, úspěšného manažera v prestižní bance Lehman Brothers. Pro Džendeho i jeho rodinu nastává po měsících živoření období blahobytu. To však neznamená žádné přehnané utrácení. Vše, co není bezpodmínečně nutné utratit, se ušetří. Neni, Džendeho manželka, pracuje jako ošetřovatelka a studuje, aby se jednou mohla stát lékárnicí. Jejich synek Liomi vyrůstá v obyčejného amerického kluka.
Džongovi se prostřednictvím rodiny Edwardsových setkávají s modelem života, který 
zatím znali jen z filmů a televize. Drahé domy, auta, den nabitý společenskými aktivitami a obchodními schůzkami. Pozice řidiče je nesmírně choulostivá v tom, že chtě nechtě proniká do soukromí svých zaměstnavatelů. Jízdy autem si Edwardsovi krátí telefonováním, Džende pochopitelně přesně ví, na jaká místa chtějí zavézt a přestože se snaží udržovat si profesionální odstup, brzy disponuje informacemi, které by nejradši nevěděl. Také Neni proniká pod povrch Edwardsových, protože u nich občas vypomáhá jako hospodyně. Džende se brzy ocitne v situaci, kdy se musí rozhodnout, komu z Edwardsových náleží jeho loajalita. Když Lehman Brothers padnou, rozpoutá se naplno peklo ekonomické krize. Džende je ujištěn, že pro něj se nic nemění. Clark Edwards patří ke špičce manažerů, kteří o své místo (jak už to bývá) nepřicházejí. Džende však sleduje, jak se lidé, které ve firmě znal, trousí ze svých do nedávna zajištěných životů vstříc nejistotě a nezaměstnanosti – což Džende velice dobře zná. Džongovi však netuší, že ohrožení jejich existence nepřijde ze strany krachujících podniků, ale z úplně jiné strany. Zemětřesení, které se tím spustí, je bude stát víc, než se kdy odvážili pomyslet.
Kniha ZLÍN
Imbolo Mbue v rychlém tempu vykresluje překvapivě podrobný a veskrze lidský příběh, který je vržený do světa protikladů, byrokracie a na první pohled rozdílných hodnot. V originále zní název Behold the Dreamers, což by v překladu mohlo znít Hleďte, snílci nebo Zde přicházejí snílci. Sny potomka západní civilizace bývají diametrálně odlišné od těch, které se zrodí v malých afrických městech, kde se člověk do vysokého postavení a blahobytu musí narodit. Jinak na něj dosáhnout nelze. Sny Neni a Džendeho se západníma očima nezdají nějak zvlášť oslnivé. Chtějí možnost vzít se (bez nutnosti schválení z řad rodiny), touží po vzdělání pro sebe a pro své děti, po práci, která jim zajistí spokojený život. Netouží po paláci, postačí pěkný čistý byt v klidně čtvrti, odkud by mohli syna poslat do dobré školy. Kus vlastního světa.
Oba si uvědomují omezené možnosti malého kamerunského městečka Lindé a slýchají více či méně zkreslené zprávy o tom, o kolik je život jiný ve Spojených státech. Sympatické je, že ani jeden z nich netrpí záští nebo odporem k rodnému městečku. Pouze zcela přirozeně tíhnou k lepšímu životu a rozhodnou se jednat. Nesmírně oceňuji, že ve vyhrocenějších scénách autorka zvládla udržet sugestivní naléhavost, aniž by sklouzla k sebelítostnému tónu a zahořklosti.
Kniha ZlínKniha postrádá agitační charakter, což je další obrovské plus. Příběh zcela přirozeně představuje dva odlišné světy, které žijí v jednom prostoru, ale nikdy nesplynou. Movití Američané a emigranti. Mají různé priority, motivace a problémy, ale oba světy je mají, ovšem ne vždy je navzájem chápou. Vzdáleně vnímáme také třídy, které jsou rozprostřeny mezi těmito mezními společenskými třídami, protože Touhy Džendeho Džongy rozhodně nezjednodušují a vyhýbají se černobílému vidění, ať už jde o imigranty nebo americkou smetánku. Emigranti z Afriky drží v novém světě pospolu a nejvíce ti, co jsou rodově spřízněni. Džende by lukrativní post řidiče bez doporučení nikdy nezískal. Naštěstí mu pomůže bratranec, který si americký sen již plní jako právník. Neni také zaznamenává, že s Džendem nemají žádné bílé přátele. Ve volném čase se stýkají s jinými africkými emigranty. Kromě patrných rozdílů jsou zde i méně zřejmé, ale o to hlubší podobnosti. Zachytí to i Vince, starší syn Edwardsových a velký kritik Ameriky. „Jste tak jinej, a přece v mnoha ohledech podobnej mým rodičům.“
Poprvé si začala čehosi všímat: většina lidí jde po ulici s někým, kdo se mu podobá. Většina lidí byla s lidmi svého druhu. Dokonce i v New Yorku. Dokonce i tady, na místě tolika národů a kultur, dávali muži a ženy, staří a mladí, bohatí a chudí přednost svému druhu, když šlo o to, koho si drželi nejblíž.
Fascinující je odlišený pohled Neni a Džendeho na věci, které Američané berou za samozřejmost. Ve studijních skupinách je Neni nešťastná. Každý den má omezený počet hodin, z nichž si nemůže dovolit promarnit ani jednou. Ovšem spolužáci na studijní skupině nejdříve proberou nejnovější dění v seriálech a osobní život (20 minut pryč), pak se rozhodnou, že na lačno se špatně studuje, takže se vybírá restaurace a objednává donáška jídla (dalších 20 minut), pak se jí (opět 20 minut) a Neni ztratila hodinu, kterou měla vyhrazenou na studium. Bude to muset dohnat v noci, poté co uvaří na další den, uklidí, a vyžehlí Džendemu služební oblek. Má odměřeno, že nenáviděná káva jí pomůže oddálit spánek (jeden hrnek zhruba o dvě hodiny). Čas má velmi různou cenu, stejně tak deset dolarů, které se utratí za donesené jídlo. Sociální kritika je rozmělněná do mnoha všedních detailů, takže působí mnohem účinněji než otevřená kampaň. Jediným zástupcem otevřené kritiky amerického života je Vince, kterého naplnily východní nauky a rozhodl se přerušit studia, aby mohl odjet do Indie. Jejich rozhovory s Džendem jsou úsměvným střetem dvou pohledů, přičemž Džendeho víra, že Amerika je nejlepší místo na zemi, není ani v nejmenším otřesena.
Poměrně riskantní může být český název. Tuzemský čtenář dozajista nepřehlédne povedenou obálku, která hraje všemi barvami a ve středu se tyčí silueta Empire State Building, symbol snového New Yorku. Ovšem zapamatovat si africké jméno hlavního hrdiny může být problém. Ale i kdyby si čtenář o knihu řekl větou „dejte mi takovou tu šíleně barevnou o touhách“, hlavní bude, aby ji osvícený knihkupec pod touto šifrou rozpoznal. Protože tento titul je skutečný objev letošního roku a nic na tom nemění fakt, jestli jde o český trh, nebo ten zahraniční. Při čtení jsou obrazy tak živé, že má čtenář pocit, jako by sledoval film. Když ho něco vyruší, je skoro překvapen faktem, že před ním leží kniha.
Osobně jsem vůči knihám s podobnou tematikou rezervovaná. Není pro mě rozhodující, zda je příběh založen na skutečných událostech ani se nadšeně nepouštím do tematiky lidských práv a sociálních otázek. Klíčové je, aby kniha samotná byla skvěle napsaná a všechny svá témata dokázala začlenit do hladkého literárního tvaru. Touhy Džendeho Džongy to bezezbytku splňují. Jde o knihu, u níž nemusíte čekat na správnou náladu, abyste ji mohli číst. Je tak dobrá, že chutná kdykoliv a doznívá ještě dlouho po přečtení.
Imbolo Mbue: Touhy Džendeho Džongy. Překlad Libuše Čižmárová, Kniha Zlín, 2016, 407 s.
Sandra Procházková
Úvodní foto: Pixabay
