Válečné konflikty ve Střední Asii skýtaly vždy množství kontroverzí, napětí i smrti. Únosy civilistů jsou téměř na denním pořádku, k rozpoutání válečné vřavy často stačí jediná kulka a to vše pečlivě zahalují do stínů tajemna neustále přeskupující se politicko – ozbrojené frakce. Téma je to velmi bolestné, s jistou nadsázkou ale také vydělávající.
Americká klasika, jakou je dodnes například Scottův Černý jestřáb sestřelen, motivy hrdinství a ztráty v kulisách prachu a krve afgánských vesnic rozvířila a dodala mu punc nacionálního smýšlení, emocí nebo syrové reality současné situace. Aby si svět nemyslel, že pouze Američané umí točit filmy z tohoto prostředí, o něco podobného se pokouší také země galského kohouta. Režie se ujal téměř neznámý Stéphane Rybojad a k ruce si vzal hvězdy jako Diane Kruger (trójská Helena) nebo Djimon Hounsou, který nám své akční limity ukázal například ve filmu Never Back Down.
V podstatě ale nepřinesl nic nového. Jak to? Shrňme si to. Za prvé, zápletku vysvobozování cenné osoby z nepřátelského prostředí můžeme vidět i ve většině filmů Stevena Seagala nebo kterékoli jiné akční hvězdy. Film tak můžeme ve zkratce označit jako road movie napříč pohořím Hindúkuš. Uznávám, je to trochu zjednodušující. Takže, na počátku příběhu jsme svědky hrdinského projevu ženského intelektu, bořící mýty podružnosti žen. Svět západní i východní se dívá na mužský protějšek vcelku rozdílně, z čehož samozřejmě plynou konfliktní situace. A investigativní novinářka, kterou svým šarmem i osobní odvahou ztělesňuje právě Diane Kruger, zanechává teorii v kanceláři a sama se pouští do boje proti postavení žen. Není divu, že některým extremistickým složkám, založeným na přímé poslušnosti jednomu vůdčímu typu, se její snaha více než příčí. Reakce tak střídá akci, na jejímž konci je temno teroristické kobky a hrozby ‚nevěřícím‘. Francouzská vláda ale nemíní otálet, a tak dříve, než kohout třikrát zakokrhá, je na pomoc mladé novinářce vypraveno letadlo s muži elitních speciálních sil.
Druhým problémem je vykreslení kontrastu obou základních táborů. Drsní muži, otevírající konzervu očima, v čele s charismatickým plukovníkem (Hounsou) nenechají dámu v nesnázích. Určitá chemie mezi nimi funguje na jedničku, na první pohled mezi nimi rozpoznáváme i jednotlivá pouta, ale s nikým z nich se divák nestihne seznámit do větší hloubky. Kromě hlavních dvou hvězd není nikomu dalšímu věnována větší pozornost, zjistíme pouze hodnost a specializaci každého vojáka a tím jsme ochuzeni o možnost vytvořit si k nim bližší pouto. To by se při vypjatých, emocemi pulzujících scénách určitě slušelo. Nevadí. Právě možnost odpoutat se od účastníků děje nám tvůrci bohatě dopřávají na druhé straně barikády, u talibanské lidové armády, zběsile honící malou funkční jednotku. Rozdělení rolí je jasně dáno na ‚ty hodné se samopalem‘ a ‚ zbytek s turbany na hlavách‘. Když své oběti nevidíte, nemusíte si k nim vytvořit jiný, než negativní vztah, jako by problesklo tvůrcům hlavou. A tak si divák může častokrát všimnout detailních záběrů na opálené tváře jednotlivých vojáků, zatímco každý z talibanských bojovníků je po celou stopáž filmu zahalen od hlavy až k patě. Jednotliví válečníci tak tvoří pouhé masy bez tváře a snižují jakýkoli emocionální dojem na minimum.
A proč road movie. Tím se dostáváme k poslednímu faktoru – dlouhé, vyčerpávající cestě s nejasným cílem. Poté, co selže komunikace mezi záchrannými leteckými ‚taxíky‘, je skupina unikajících Francouzů odkázána jen na sebe, povětrnostní podmínky a počet kulek v zásobníku. Akci zvládá režisér velmi dobře, kamera zrychluje na správných momentech, nepostrádá syrovost, ale zároveň není nijak přehnaně naturalistická. Měnící se mrazivé podmínky, střídající se s pouštními vedry bez vody a skrýše, zkouší jednotlivé charaktery postav možná víc, než kulky nepřátelských lovců. Také tento motiv jsme ale mohli vidět v mnoha ostatních filmech. Za všechny jmenujme Bílé peklo nebo novější Útěk ze Sibiře. V obou filmech se počty aktérů průběžně snižují, nic jiného nečekejte ani v případě Speciální jednotky. Srdce fanouška akčního žánru mezi misemi Call of Duty možná u tohoto filmu radostně spočine, ostatní obecenstvo ale Rybojadovo dílo spíše neocení. Každopádně, nováček za kamerou není úplným zklamáním, ve filmu je vidět náznak citu pro vyprávění i akci. Doufejme, že se příště potká se scénářem opravdu ‚speciálním‘.
Pár slov na závěr
Francouzská produkce dokázala, že Hollywood není jedinou továrnou na sny. Po zdařilém žánru komedií se studia vrhla také na akční žánr a ostudu si rozhodně neudělala. Stopáž filmu příjemně ubíhá a dialogy s akcí jsou světlými body filmu. Na druhou stranu, ze Speciální jednotky nedýchá atmosféra ani emoce. Jednotlivé hlavní postavy mají málo času na zapůsobení a určitá témata jsme mohli vidět v mnohem lepším provedení.
Charlie Brown
Speciální jednotka
Francie, 2011, 110 min
Režie:Stéphane Rybojad
Hrají:Diane Kruger, Djimon Hounsou, Benoît Magimel, Denis Menochet, Raphaël Personnaz, Alain Figlarz, Alain Alivon, Mehdi Nebbou, Raz Degan
