Pod názvem Hvězdy nad námi vyšly u nakladatelství Mladá fronta vzpomínky jedné z pamětnic, která si za druhé světové války prožila nepředstavitelné hrůzy. Eva Slonimová strávila několik měsíců v Osvětimi a poznala nejhorší stránky tohoto koncentračního tábora.
V průběhu let vyšlo již mnoho podobných knih, které upomínají na nejkrutější vyvražďování lidí v dějinách světa. Přesto se většina jejich čtenářů musí neustále podivovat nad tím, jak se tyto události mohly vůbec stát. Pro dnešní generaci se jedná o zcela nepochopitelnou a nepředstavitelnou věc. I já jsem při jejich čtení opět přemýšlel nad tím, jak bych se v danou situaci zachoval. Nepřišel jsem na to.
Eva Weissová (nyní Slonimová) se narodila v Bratislavě roku 1931 do židovské rodiny, která si tehdy vedla ještě poměrně dobře. Na léto jezdila na dovolenou do Tater a prožívala dny jako každý jiný. Změnilo se to dne, kdy k moci přišli nacisté. Posléze již život neměl být nikdy stejný jako dřív. Utrpení způsobovali nevinným lidem nejen Němci, ale i jejich vlastní spoluobčané. Na Slovensku se velice brzy objevila tzv. Hlinkova garda, která přizpůsobila své chování tehdejší době.
Na začátku sledujeme osudy malé Evy a její rozvětvené rodiny. Poznáváme jejich každodenní rutinu a věci spojené s židovskou vírou. Učíme se podrobnosti o jejich svátcích. Najednou však přichází změna životní stylu, kterou si opravdu nepřáli.
Mezi nejzajímavější faktory této knihy patří možnost poznat hned několik části života za druhé světové války. V úvodu příběhu sledujeme postupnou perzekuci židovských občanů a jejich snahu přizpůsobit se. Prakticky ze dne na den museli změnit své životní návyky, museli se naučit žít z velmi malých zásob jídla a především se museli dívat na rychlou své vlastní svobody a někdy i důstojnosti. Pohyb po městě pro ně byl nebezpečný a spoléhat se mohli jen sami na sebe.
Rodina se velice často stěhovala a ukrývala. Ze stránek tohoto díla je na první pohled vidět, že se nejednalo o žádné sobecké lidi. Téměř každý den riskovali i pro jiné židy, kteří potřebovali jejich pomoc. Nejhůře danou situaci nesly samozřejmě děti. Ani malá Eva nedokázala pochopit, co se to se světem stalo. I přes svůj nízký věk se musela postarat o své prarodiče, kteří to již nedokázali. Někdy ani sama nevěděla, jestli je jejich vnučka nebo služka. Tato část pro mě byla zajímavá tím, že jsem o ukrývání a vztazích na Slovensku neměl dříve prakticky žádné informace. Stejně jako v Čechách zažívali i na Slovensku lidé obrovské utrpení. Jsem rád, že jsem se dozvěděl i o těch, kteří se rozhodli vzdorovat.
Jednoho dne se rodina rozhodla, že se musí rozdělit. Většina jejích členů se dokázala ukrýt a strávila zbytek války ve strachu. Dvě malé sestry bohužel tolik štěstí neměly a po několika pokusech o záchranu skončily v nejhorším vyhlazovacím táboře nacistů. Osvětim se stala za druhé světové války cílovou zastávkou života pro tisíce a tisíce lidí. Nebude zde říkat dohady o tom, kolik jich celkem bylo. Jedná se o číslo, které už zřejmě nikdy nikdo nezjistí. Zde začíná druhá fáze vyprávění, která je o poznání krutější než ta první.
Malá Eva společně se sestrou zažila na tomto místě okamžiky, které se jí až do konce života pevně vryly do paměti. Několikrát unikla smrti jen o vlásek. Musela se obejít bez základní hygieny a snášet příkoří od dozorců i vězňů. Ale stejně nezapomněla být člověkem. Celou dobu se starala o svou sestru a přežívala i s její pomocí. Minimum jídla způsobovalo stejně jako hygiena i množství nemocí. I obě sestry se musely potýkat s tuberkulózou a dalšími těžkostmi. Měli možnost poznat nechvalně proslulého doktora Mengeleho a vidět jeho zrůdnosti. Z některých popisů mi opravdu bylo do pláče a naprosto jsem je nechápal.
Poslední část nabízí alespoň několik šťastných chvilek, přestože ani v ní se čtenář neobejde bez útrap. Vysvobození. Ruští vojáci pochodují do tábora a vyděšeně koukají na velké množství na kost vyhublých lidí. Přestože se jim snaží od začátku pomáhat, některé jejich kroky nechápu. Sestry Weissovy musí rychle utéct, protože by jinak byly společně s ostatními dětmi bez rodičů odvezeny do Ruska. Rozhodnou se vydat na cestu domů. Během tohoto putování už několikrát stojí na pokraji sil. Musejí prosit u domů za kousek chleba a mléka. Naštěstí se velká část tehdejších obyvatel snaží trpícím pomáhat. Občas se svezou s některými vojáky a nakonec s mnoha zastávkami doputují až zpět do Bratislavy. Zde popis této knihy skončím. Ovšem čtenář bude sledovat jejich opětovné začlenění do společnosti.
Jak jsem zmínil v úvodu, kniha je v podstatě rozdělená na tři části. Ukrývání, koncentrační tábor Osvětim a následná cesta domů. Všechny byly pro Evu Weissovou velkou zkouškou. Povedlo se jí přežít a podělit se s lidmi o své nepříjemné zkušenosti. Jedná se sice o depresivní, ale velice důležitou literaturu. Hvězdy nad námi mi rozšířily obzory v několika oblastech, které jsem prozatím neměl tolik prozkoumané. Opět jsem se dočkal chmurných myšlenek, které mi ihned přišly na mysl. Přesto jsem velice rád, že jsem se mohl dozvědět informace ze života dnes již dvaaosmdesátileté ženy. Tento příběh vás chytne za srdce.
Eva Slonimová – Hvězdy nad námi, Mladá fronta, 2015, 176/8 stran
LUKÁŠ LOUŽECKÝ
Úvodní foto: Pixabay.com
