Jak z ptačí perspektivy se režisér Roy Andersson podíval na svět a natočil Holub seděl na větvi a rozmýšlel o životě. Snad bych věřil i tomu, že si při psaní scénáře sám sednul na větev a nezúčastněně pozoroval lidi, jejich chování a nevěřícně kroutil hlavou nad tím, jak to všechno celé je absurdní. A seděl tam alespoň čtrnáct let, protože tak dlouho uplynulo od natočení filmu Písně z druhého patra (Sångerfrånandravåningen, 2000). Ten je první z Anderssonovy trilogie o tom, jaké to je být člověkem. Ve čtvrtek 16.4.2015 můžeme v českých kinech vidět závěrečnou část Holub seděl na větvi a rozmýšlel o životě.
Já jsem zavítal na promítání ještě před oficiální premiérou do kina Světozor. Chtěl jsem potěšit i pár přátel a film jsem jim doporučil s tím, že předchozí díly byly velmi zajímavé. Nevím proč, ale mé nadšení nesdíleli. Začalo to už s titulem filmu. Po první zprávě, kterou jsem je lákal do kina, se domnívali, že tvořím haiku. Nejspíš mě chtěli v domnělé básnické tvorbě podpořit a začali mi posílat návrhy, jak by příběh holuba rozmýšlejícího o životě mohl pokračovat. Samotný film, který neobsahuje lineární děj, hlavní postavu ani nosnou myšlenku, skládá se výhradně ze statických záběrů a humor se točí převážně okolo lidského utrpení, je odradil od mých příštích filmových doporučení, ale ještě nalezli odvahu jít se mnou po promítání do restauračního zařízení. Mé prohlášení, že se jedná o skvělý film a následné pokusy o 
potvrzení mé teze, je už nejspíš přesvědčily o mé nesvéprávnosti. Probrán z alkoholového oparu se pokusím trochu srozumitelněji vysvětlit, proč je Holub sedící na větvi atd. dobrý film a stojí za to ho vidět.
To, že film postrádá děj, bych dopředu nepokládal za nedostatek. Zaprvé, film děj má. Dokonce více dějů, které se místy prolínají a někdy jen tak mimoděk proběhnou v zadním plánu. Sledujete příběh muže, který přišel na schůzku ve špatný termín a za ním, jakoby mimochodem, se odehrává rozchod mladých lidí. Bolestné lidské drama, které je ale běžnou i nutnou součástí života. Zatímco většina nejen filmových tvůrců považují rozchod za nosné téma celého díla, pro Andessona je jen jedním z minidramat, které teprve z ptačí perspektivy vypadá takové, jaké skutečně je – banální až úsměvné. A za další je na místě připomenout, že kromě obsahu existuje také forma, a i když jeden bez druhého nemůže fungovat, je na tvůrci, který způsob je pro něj důležitější. Zároveň s tím záleží na tom co, anebo komu chce něco sdělit. Jakýkoliv snímek z Anderssonovy trilogie zanechá v každém divákovi něco, co si ponese mnohem déle, než např. nedávno premiérovaný film Samba (2014). Po obsahové stránce značně pokulhává a forma je nachlup stejná jako u předchozího snímku Nedotknutelní (Intouchables, 2011). Tvůrci sice zasáhli širokou diváckou obec, ale ta na film zapomenete dřív , než přijde z kina domů. Naproti tomu Andersson zanechá něco v každém z nás. A nemusí to být jen to dobré . Může to být i nesouhlas, či rozhořčení, ale právě o to by mělo tvůrci jít. Nevyprávět příběh tak, aby o něm divák smýšlel stejně jako režisér, ale dát divákovi prostor pro vlastní náhled.
Co se formy týče, opět na první pohled nepřináší Andersson nic nového. Většina záběrů je točena statickou kamerou, která u většiny filmu působí amatérsky. Ale tady ne. Každý záběr je stylisticky propracovaný, každý pohyb načasovaný, neobsahuje nic navíc a ve výsledku nepůsobí lacině. Statickými jsou i samotní
herci díky čemuž film vypadá jak staré pohlednice, kterými nakonec také je. Obrázky z jednotlivých míst lidské existence. Z míst, o kterých jste v mnoha případech vůbec neslyšeli, a přitom jsou tak nadosah.
V neposlední řadě, to co většinu severských filmů odlišuje od zbytku produkce, je humor. Nejinak je tomu i v tomto případě. S kamarády jsem se neshodl např. nad scénou s dětmi s Downovým syndromem , který na ně působil cynicky. Já tam naopak nacházel naději, že každý si můžeme najít nějaké to místo na světě, a že každý má také nárok se smát a my s ním. To, že je někdo nějak postižený či odlišný ještě neznamená, že se nemůže nalézat v komických situacích, že se jen trápí svojí odlišností a je nešťastný na světě. Pak bychom se nemohli smát ani dvojici neúspěšných obchodníků z komickými předměty. Naštěstí jejich neúspěch a finanční trable, které jsou mnohdy zábavné, nejsou ani pro ně samotné tak důležité. To hlavní je jejich přátelství a především jejich vlastní existence.
Roy Andersson začal točit svoji trilogii v roce 2000. O sedm let později přišel s druhým dílem Ty, který žiješ (Dulevande, 2007), se kterým vyhrál mnohé mezinárodní ceny. Po dalších sedmi letech završil své úsilí a natočil, dle mého názoru, ten nejlepší ze svých filmů Holub seděl na větvi a rozmýšlel o životě. Na druhou stranu těžko soudit, který z trilogie je nejlepší. Jednotlivé scény se prolínají a vzniká z nich jednoobrázkové album velmi věrně zachycující příběh o tom, jaké to je být člověkem.
Pavel Urík
Holub seděl na větvi a rozmýšlel o životě
En Duvasattpå en gren och funderadepåtillvaron
Komedie / Drama
Švédsko / Norsko / Dánsko / Francie / Německo, 2014, 100 min
Režie: Roy Andersson
Hrají: NilsWestblom, Holger Andersson, Ola Stensson, LottiTörnros, Oscar Salomonsson, Jonas Gerholm, Viktor Gyllenberg, Roger OlsenLikvern, MatsRyden
