RECENZE: Můj život po životě je jako pokračování Vybíjené

muj-zivot-po-zivote-duzeMilovala jsem Michala Viewegha. Jakožto čtenářka bych se někdy do jeho řádků a příběhů vpila a stala se jeho žákyní v jeho lekcích tvůrčího psaní a to nemluvím pouze o jeho tomto mimořádně vyvedeném románu. I když kdoví, co je vlastně z jeho tvorby to nej nej, v této útlé knize jsem nehledala erotické povyražení, kterého tam je přehršel, ale spíš voyaérské nakukování pod pokličku umění psát tak bravurně jako on.

Pravda, jeho politicky laděné romány mne nechávaly chladnou.

A tak jsem s obavami, rozpaky, ale i těšením vkládala do přehrávače jeho audioknihu s názvem Můj život po životě.

Saša Rašilov propůjčil hlas něčemu, co je na první pohled nesmírně depresivní.  Pokud mohu být velmi osobní, určitě bych tohle dílo nedoporučila nikomu, kdo trpí depresí, úzkostí nebo je prostě jen obyčejným životem vystresován nadoraz. Pro mne to byla velká rána. Jen chvílemi jsem v textu zahlédla toho „obyčejného“ Michala Viewegha, kterého jsem měla ráda. Jen chvílemi jsem se usmívala anebo opětovně – jako vždy u jeho děl – žasla nad jeho literární skladbou, bravurní hrou s větami, písmenky, přímou řečí, skoky v ději a kombinací zdánlivě povrchních nebo pozornost odvádějících věcí a těch hlubokých a zásadních. Umění, které mě drželo vždy u Vieweghových knih a které jsem vždy jako autorka toužila také umět.

Kdoví, jaký by byl můj názor na Můj život po životě, kdyby v úvodu celé audioknihy nebyla jakási omluva – autor utrpěl těžký úraz, nemoc, ze které se velmi těžce a bolavě zotavoval. A jen ten, kdo prožil něco podobného nebo si ve své psychice sáhl až na samotné kamenité dno, tuší, že duše často bolí víc než tělo.

KOUKNI SE  Recenze: Chlorid sodný

Že zlomená noha bolí méně než zlomená duše.

A tahle bolest chtě nechtě prostupuje celým textem a je týravá, drásavá a i proto mne poslech celého díla trval téměř tři týdny. Nedokázala jsem si to poslechnout naráz. Mísily se ve mně pocity lítosti, vlastního strachu, naštváním autorovu povrchnost (jakože třeba v knize vzpomíná na minulost typu „nevím, co moje manželka dnes odepisuje mým milenkám, když vyřizuje emaily, protože toho já nejsem schopen“, kdy vzpomíná na to, že už nemůže pít víno a chodit po večírcích) a  soucítila jsem s ním ve zdánlivě obyčejných věcech, při pohledu na západ slunce, při obyčejném nákupu v Lidlu… och, jak živě jsem si představovala a uměla představit tu ztracenost a pocit, že to nejsem já, kdože jsem?

Můj život po životě je báječně literárně zpracovanou depresí. Úzkostí, záchvaty paniky,… pocitu ztráty vlastní osobnosti. Vlastního života a tak syrové ztráty jakékoliv představy o budoucnosti.

Ať tato kniha byla psána a produkována za jakýchkoliv okolností (ať komerčních nebo osobních), smekám, protože pro mou duši a srdce je to bezkonkurenčně NEJHORŠÍ Vieweghovo dílo, a o to víc ho musím vyzdvihnout. Tohle není ten autor, jak jsem ho znala předtím. Zbyl z něj jen stín, byť velmi kvalitní, ale stín. Celé dílo je stín… dojemný, se ztracenými i znovu objevovanými nadějemi.

Má jednu vlastnost: Zanechá ve vás nezapomenutelnou stopu.

KOUKNI SE  Recenze: Odbočka v lesích umí pěkně zavařit

Podobnou ve mně zanechal jeho román Vybíjená, který se poprvé začínal dotýkat smrti jeho spolužáků… NIKDY nezapomenu na pocity, které ve mně vyvolal… a Můj život po životě je jako pokračování Vybíjené….

RENATA PETŘÍČKOVÁ

Foto Jan Karásek

 

ZÁVĚR
Hodnocení
6
Předchozí článekCreperie v Praze: Průvodce po pražských palačinkárnách
Následující článekRECENZE: Muž z ostrova smrti a zapomenutých slov
recenze-muj-zivot-zivoteMá jednu vlastnost: Zanechá ve vás nezapomenutelnou stopu.

Komentuj

Vlož komentář
Vaše jméno

one × four =