Snímek Moonlight bude zanedlouho bojovat o osm cen Oscar, včetně těch za nejlepší film, režii nebo scénář. S nápadem na tento snímek přišel doposud neznámý režisér a scénárista Barry Jenkins poté, co viděl divadelní hru In Moonlight All Black Boys Look Blue.
Příběh dramatu Moonlight je zasazen do tří různých časových období v životě Chirona, homosexuála a černocha, který se snaží najít sám sebe a získat si své místo ve společnosti, která ho nenávidí a odsuzuje. Moonlight se soustředí na tři zásadní období hlavní postavy: na jeho dětství, dospívání a dospělost.
Hned na počátku filmu vidíme malého Chriona, který utíká před partou kluků snažící se ho zmlátit. Zavře se v domě a se strachem vnímá okolní neznámé zvuky. Ty jsou čím dál hlasitější a s tím roste i Chironův strach. Už na začátku filmu tedy režisér nastoluje jedno z hlavních témat filmu – strach z neznámého. Podle Barryho Jenkinse je v USA rasismus hlavně proto, že bělošská komunita nikdy skutečně nepoznala tu černošskou. A tím vzniká strach mezi oběma skupinami, které se neznají. Film se nás proto snaží seznámit s černošskou komunitou za pomocí příběhu Chirona.
Moonlight má velmi originální vyprávěcí styl. Chce totiž, abychom rasismus a nenávist vnímali z pohledu jediné osoby a cítili přesně to, co tato postava cítí. Což je velmi riskantní taktika vzhledem k tomu, že hlavní postava spadá do nejvíce nenáviděné skupiny v Americe. Toto vyprávění můžeme pozorovat například ve scéně, kdy je Chiron u psycholožky. Psycholožka pronáší působivou a hlubokou řeč a snaží se Chirona povzbudit. Divák ale přesto žádné kladné pocity nevnímá. Je to hlavně proto, že řeč jde slyšet pouze v pozadí a divák primárně slyší Chironovo nervózní funění a bušení srdce a kamera zabírá detail na jeho ustaraný obličej. Celý tento film je totiž založen na tom, aby se divák byl schopen vcítit do role Chirona.
Zde může vznikat problém pro neamerické obyvatelstvo. Pokud divák nemá žádné souznění s hlavní postavou, pak si film nemůže užít. Snímek Moonlight totiž nehlásá lásku ke všem lidem jakékoliv pleti, náboženského vyznání a sexuální orientace. Hlavní myšlenka se soustředí na poznání černošské komunity a diskriminace v Americe. Pokud divák nejeví žádný zájem o současnou situaci pro menšiny v Americe, pak se dle mého názoru tento film mine účinkem a nemůže ho tolik okouzlit.
Je až s podivem, jak toto drama zpracovává dramatické scény zcela minimalisticky, a naopak drobné a méně důležité scény velmi dramaticky. Například scéna, kdy Chironova drogově závislá matka křičí na malého Chirona, když je jisté, že je homosexuál. Barry Jenkins nepotřebuje ostré slovní přestřelky plné vulgarismů. Nepotřebuje city drásající křik a pláč, aby této scéně dodal na síle. Stačí pouze pár detailních pohledů na obličeje obou postav a umělecká hudba vyjadřující pocity obou lidí. Ze scény jsou vytlačeny veškeré zvuky včetně samotného rozhovoru. Divák si na základě předchozích scén je schopen domyslet, o co v tomto rozhovoru jde a co můžou postavy říkat. Toto minimalistické zpracování dramatických scén dělá celý zážitek silnější. Divák u filmu používá svou inteligenci a domýšlí si dialog. Díky tomu divák může lépe porozumět osobnostem postav a vžít se do jejich situace, což je v tomto dramatu klíčové.
A pak se ve filmu nacházejí drobné a pro film nepodstatné scény, jako například když jedna postava vaří jídlo pro druhou, aby mohli mít rozhovor. Samotný rozhovor je pro film podstatný a je opět zpracován bez jakékoli dramatičnosti, s důrazem pouze na samotný dialog, což je opět velice působivé. Ovšem samotné vaření, které pro film nemá žádný význam je zpracováno s nádhernou houslovou hudbou Nicholase Britella, mnoha střihy a detailními zpomalenými záběry na ingredience padající do hrnce. Takové scény působí jako skvělé předehry pro dramatické scény a připravují diváka na dávku emocí, kterou dostane v následujících minutách. Takový styl důrazů na scény je velmi neobvyklý a vymyká se všem pravidlům kinematografie. V tomto případě to ale všechno do sebe zapadá. Drama Moonlight je důkazem, že dramatické scény můžou být daleko silnější i bez všech uměle dodaných prvků jako epická hudba, velké množství střihů a přehnaných emocí.
Dialogy mají v tomto filmu důležité místo. Skrze ně se totiž budují charaktery postav. Toto připomíná například dialogy Quentina Tarantina. Ty většinou neposouvají děj nijak dopředu, ale přesně vykreslují osobnosti jednotlivých postav a divák poté ví, co od nich může čekat. V dnešní době se točí filmy, ve kterých každá scéna a každý dialog musí posouvat zápletku stále více dopředu. Ale ne v tomto snímku. Zde dialogy slouží hlavně k tomu, asi si divák dovedl postavy přesně představit a věděl, jak se můžou zachovat v různých situacích. Postavy se baví o každodenním životě, jejich radostech i starostech, zvycích a snech. Moonlight nám také nabízí zcela odlišný styl filmu tím, že dialogy mají další významnou funkci. Jenom díky nim se totiž divák seznamuje s hlavními myšlenkami díla. Ve filmu není ani jediný hluboký monolog, který by spojoval několik scén ve filmu a kterými by režisér myšlenky říkal přímo k divákovi. Sdělování myšlenek pomocí dialogů v tomto filmu působí velmi nenásilně a divák se seznamuje se zprávou díla postupně a v pomalém tempu.
Na filmu mě taky velmi zaujala práce s kamerou. Ve filmech tak nějak obecně platí pravidlo, že herci se do kamery nesmí dívat. Působí to komicky a neprofesionálně. Ale Moonlight toto pravidlo zbořil. Herci se cíleně dívají přímo do kamery. Dokonce do filmu jsou různě vloženy záběry jedné postavy na bílém pozadí, která se upřeně dívá do kamery a mění výraz. Tím, že se herci dívají skrze kameru na diváka, jej zvláštním způsobem zapojují do děje filmu a svýma očima jej oslovují, což v dramatu působí velmi umělecky.
Naopak jako velkou chybu vnímám další risk režiséra. Celý film se odehrává v uměleckém a klidném duchu a prezentuje nám hlavní myšlenky v pomalém a trpělivém tempu. Do takového stylu se podle mě nehodí rychlé a trhané přechody mezi jednotlivými obdobími života Chirona. Například v poslední scéně v období dospívání hraje hudba a jedna postava se pohybuje. Náhle se hudba zastaví a uprostřed pohybu je střih. Poté divák vidí jen černou obrazovku a nastane další trhaný střih, který diváka přesune do dalšího období. Připadal jsem si jako kdyby celý film byl sen, ze kterého jsem probuzen režisérem, který mě nutí opět usnout a vcítit se do hlavní postavy. Tyto rychlé střihy byly velmi rušivé vzhledem k tomu, že celý film nutí diváka přemýšlet. Najednou se divákova pozornost odpoutá z filmu pouze na ten jeden střih a vyvede ho to z míry. Osobně si myslím, že daleko efektivnější by byly pomalé přechody, které používá například Jim Jarmusch nebo Oliver Stone. Například ve filmu Narozen 4. července je Oliver Stone nucen přejít z válečné scény do dalšího období hlavní postavy, která se odehrává v klidném prostředí. Zde je použit nenásilný pomalý přechod a vše působí zcela přirozeně a netrhaně.
Celkově je tento film velmi povedené a neobvyklé drama, které bych doporučil zhlédnout každému, kdo je alespoň trochu obeznámen s netolerancí v Americe nebo má rád, když film porušuje pravidla. Vzhledem k úspěchu tohoto snímku si myslím, že se můžeme v budoucnu těšit na další snímky zabývající se rasismem do hloubky, které budou inspirované Moonlightem. Zda-li budou taky zpracovány tak umělecky a kvalitně ukáže teprve čas. Tento film nám ale představuje zcela odlišný styl točení filmů, než na jaký jsme doposud byli zvyklí a to je třeba náležitě ocenit. Přesto ale ne všechny riskantní kroky režiséra vyšly a na tom je dle mého názoru potřeba zapracovat.
Díky filmu Moonlight si pravděpodobně odnesu zcela nový pohled na černošskou komunitu. Snímek totiž oslavuje černošský styl života a sdílí s námi skrze rozhovory každodenní život černošské menšiny. Sdílí s námi to, jak černoši komunikují, dávají najevo své pocity a emoce, jaké mají zvyky a tradice, jaké mají sny i noční můry. Zkrátka nás zcela novým způsobem seznamuje s černošskou menšinou, která se potýká s velkým množstvím problémů v současné společnosti.
Trailer:
Pavel Melotík
