Katalánský mág filmové nepředvídatelnosti Oriol Paulo se po úspěchu předchozí filmu vrací zpět na obrazovky. Opustil žánr kriminálního thrilleru a dal volný průchod sci-fi. Inspiraci na film Mirage našel v dnes již kultovních filmech z osmdesátých a devadesátých let. Na své cestě však ztratil cit pro budování napětí. Po čtyřech měsících od španělské premiéry je film konečně k vidění na Netflixu.
Píše se rok 1989, za okny panuje hrozivá bouřka a z nedaleké televize jsou slyšet zprávy oznamující pád berlínské zdi. Mladý chlapec Nico (Julio Bohigas) si sedá s kytarou před kameru a začíná vybrnkávat hitovku Time After Time, když v tom slyší z protějšího domu hluk. Vydává se za ním. Záhy nachází mrtvé tělo manželky jeho souseda Prieta (Javier Gutierrez), který stojí nad mrtvolou s nožem. Nico utíká. Ne nadlouho. Brzy jej trefí auto a on je na místě mrtvý.
O dvacet pět let později se zdravotní sestra Vera (Adriana Ugarte) nastěhuje do Nicova domu spolu s manželem Davidem (Alvaro Morte) a dcerkou Glorií (Luna Fulgencio). Jednoho večera se vrátí bouřka podobná té z roku 1989. Vera nalezne ve skříni starou televizi. Po jejím spuštění spatří Nica hovořícího k ní v čase před 25 lety. Vera tak dostává šanci změnit historii a zachránit Nicův život.
Zahrávání s časem může mít nevratné následky.
Neuvědomuje si však, že když si sama bude zahrávat s časem, změní i svůj vlastní život. Kdysi kvůli těhotenství a kariéře Davida ukončila studium neurochirurgie. V nové realitě je z ní nejlepší neurochirurg ve městě. Její manžel si vzal někoho jiného a malá Glorie zmizela, neboť se nikdy nenarodila. Má 72 hodin na to, aby napravila napáchané škody, jinak zůstane navždy uvězněna v alternativní dimenzi.
To, že je režisér Oriol Paulo expert v zápletkách a překrucování děje, dobře znají příznivci španělské kinematografie. Ostatně jeho poslední film The Invisible Guest (dostupný na Netflixu) byl nejvýdělečnější španělský film za rok 2017. Dočkal se mimo jiné dvou remaků – v Itálii jako Il testimone invisible a v Bollywoodu pod názvem Badla.
Tentokrát Paulo čeří vody nepoznané a vydává se vstříc sci-fi. Netají se inspirací Hoblitovou Frekvencí (2000) nebo trilogií Zpátky do minulosti. Jenže Mirage není úplně tak sci-fi, je to spíše takový žánrový kočkopes oscilující na pomezí noiru, thrilleru a dramatu. Komplexně vystavěný příběh až příliš brzy odhaluje svůj mechanismus. V závěru je pak zcela zřejmé, jak to celé dopadne. A to je velká škoda, když si divák vzpomene na svoji zkušenost s The Invisible Guest, kde to s jeho domněnkami bylo jako na houpačce.
Mirage si vypůjčuje kde se dá.
Na Mirage jsou znát malé ambice. Nejde ani tak o to, že se žánrově potací zleva doprava, ale scény jsou strašně nevyvážené. Buď jsou překombinované, nebo naopak zajímavé plné napětí, které Paolo umí navodit. Dění za kamerou je nasnímáno s přesností na milimetr, proto je film z vizuálního hlediska příjemně koukatelný.
Adriana Ugarte v roli Very zvedá výsledný dojem z filmu. Přesvědčivě ztvárňuje ženu, jež bolestivě nese ztrátu dcery a světlých vzpomínek. Nebýt scénáře vyžadujícího po ní chaotické běhání z jednoho nepravděpodobného scénáře do druhého, užila by si více roli ženy jako takové. Ostatní postavy v čele s Javierem Gutierezzem jí dělají dobrý doprovod.
Mirage neboli Durante la Tormenta je režijně bezchybný film postrádající režisérův typický cit pro nepředvídatelnost a překvapení. Kdyby dostali herci více volnosti na úkor překombinovanosti, výsledek by byl mnohem uspokojivější.
Samuel Pacek
