Jiří Mádl si splnil svůj sen. Stal se režisérem. Zapomeňme na to, co doposud ve filmu dokázal. Být režisérem je přeci jen něco jiného, než hercem převážně pubertálních komedií. Jak dopadla Mádlova maturita do světa filmu se můžeme přesvědčit od včerejšího dne, kdy do kin vstoupil jeho film Pojedeme k moři.
Plakát k filmu, slogan, že se jedná o komedii pro celou rodinu a nakonec i samotný fakt, že režisérem je Jiří Mádl, budí dojem filmu à la Poledňáková, nebo Vejdělek, případně Troška. Překvapeni tak budou nejen fanoušci komedií typu Účastníci zájezdu, ale i ti dopředu kritičtí k tvorbě idola ze snowborďáků. Film Pojedeme k moři má totiž velmi daleko k tomu, jak je prezentován. A to je taky jeho největší pozitivum. Jiří Mádl se pokusil o něco jiného. Ne, že by byl nějakým novátorem, ale natočil film, který by asi nikdo nečekal. Není ani pro puberťáky, kteří jsou do kina na první rande, ani pro jejich rodiče, kteří S tebou mě baví svět ohodnotili jako komedii století. Pojedeme k moři má nejblíže k dětskému filmu. Za mých let to byl Troška a jeho Bota jménem Melichar, dnes to může být právě Mádl. Bohužel nejsem si tak úplně jist, že právě o tohle mu šlo.
Jedenáctiletý Tomáš chce být režisérem. Od rodičů dostal novou kameru a s ní se rozhodl natočit film o sobě. S kamerou chodí do školy, na fotbal, po bytě a také ji schovává na různá místa, aby natočil své kamarády a rodiče v situacích, při kterých by se, kdyby věděli, že jsou točeni, chovali úplně jinak. Díky tomu Tomáš zjišťuje, že v jeho rodině není vše úplně tak idylické, jak by se zprvu zdálo. Za pomoci svého nejlepšího kamaráda Harise (Jan Maršál) se rozhodne přijít na to, jak se věci skutečně mají. Zde musím uznat, že Jiří Mádl měl dobrý nápad.
Samotný příběh je
dostatečně nosný pro celovečerní film, navíc se mu podařilo do role Tomáše obsadit skvělého Petra Šimčáka. Kde to začíná drhnout, je zpracování. Celý film je snímán digitálním fotoaparátem z pohledu Tomáše, nebo Harise. Docela dlouhou dobu trvá, než si zvyknete na způsob vyprávění a nikterak vám nepomáhá, že se nejedná o komedii. Scénář totiž není vtipný. To, že dva malí kluci parodují love story ve svatebních šatech, nestačí. Chybí jakékoliv originální gagy, vtipné hlášky a v polovině filmu jsem si přišel, jako bych sám absolvoval cestu k moři. Navíc v autobuse, kde není prostor na nohy, trpím kinetózou, takže mám v sobě dva kinedryly, chce se mi spát a modlím se, ať už ta cesta skončí. Jenže pak se stalo něco, co bych nečekal ani v rodinné komedii, ani v dětském filmu.
Scéna domácího násilí, které ruční kamera ještě dodala na emotivnosti. I když se zbytek filmu odehrává v podobném duchu jako první půlka, je zážitek z nečekané scény dostatečně silný, aby než se z něj vzpamatujete, film směřoval k lehce překvapivému konci a celkově dobrému výslednému dojmu.
Přesto má film několik slabých míst, aby se dal brát úplně vážně. Je to spíš takové školní cvičení. Závěrečná zkouška. Vymyslet námět, napsat scénář a pak to dát dohromady, aby to mělo hlavu a patu. Jelikož Mádl dokázal dát filmu ještě něco navíc, bylo by to za jedna, ale na produkci do kin to je trošku málo. Nebýt výborného Petra Šimčáka, asi bych po první půlce filmu odešel. Není z něj totiž ani trochu jasné, co chtěl režisér sdělit. Jestli chtěl natočit komedii, tak se mu to sakra nepovedlo. Jako dětský film by to bylo dobrý, ale o tom není nikde ani zmínka. A aby to bylo dobré drama o domácím násilí, pak tomu chybí ještě hodně.
Musím se přiznat, že na film jsem šel s velkými předsudky. Čekal jsem hloupou komedii, kterou se Mádl zařadí po bok zaběhnutých českých tvůrců a nedostatek tvůrčího talentu vykompenzuje oceněním maminek pro taškařici roku. Podařilo se mu přesvědčit mě, že chce točit vlastní věci a ne to, co se bude za každou cenu líbit. Ale přesvědčit nás, že na to skutečně má, bude ještě chvíli trvat.
UP
