RECENZE: V domě za zdí Davida Mitchella se dějou věci!

Když se řekne David Mitchell, většině z nás se vybaví Atlas mraků. Ti, kteří ho četli, si rozhodně jméno tohoto významného britského romanopisce poznamenali do čtenářského deníčku s vykřičníkem. Dům za zdí, který koncem minulého roku v češtině vydalo nakladatelství Mladá fronta, rozhodně opět rozvíří hladiny literárních vod.

Jak vám to všechno říct, nespoilerovat a nemít u toho tlak 180 na 120? Co takhle – celá kniha je vlastně o jedné lakuně a dvou jedincích, kteří díky transverzi a persvazi, vytvořili systém, který pohánějí psychovoltáží? Pořád vás to ještě nezvedlo ze židle? Dovysvětlím! Orison je vlastně takovou bublinou reality a duše obdařeného musí vypít banjax….Ano, já jsem nepila nic. A ano, kniha se mi líbila, dávala smysl a byla velmi čtivá.

David Mitchell znovu přivádí čtenáře do detailně propracované reality. Náš příběh začíná v roce 1979 a pak po 9-letých skocích pokračuje až do roku 2015. Během těch let se beze stopy ztratí pár lidí. A ty, kteří půjdu v jejich stopách ,se dostanou do stejných potíží. Existuje jedna ulička, ve které se objevuje vchod jen jednou za devět let. Jakmile vejdete, už nemůžete odejít. Za tímhle vchodem je totiž domek, ve kterém už nějaký ten pátek úřadují jistá dvojčata, která se narodila v 19. století. Jejich dům byl vybombardován v roce 1940 a přesto se stále objevuje v místě, kde mezi jinými ulicemi není žádné místo.

Zní to jako báchorka, ale věřte mi, že jsem se u čtení málem po…polekala. S blízkými jsem rozvíjela diskuze o astrálních projekcích, což nikdy ve střízlivém stavu nedělám. A taky jsem si okusovala nehty a s jistou pravidelností vykřikovala – NECHOĎ TAM! No rozhodně se budu teď pár let poslední říjnovou sobotu mít na pozoru.

Jak už to bývá, s jídlem roste chuť. Naši hlavní hrdinové si sebou začnou být příliš jistí, a to se jim vymstí. Stále stejný triky je totiž těžké aplikovat na stále rafinovanější a technologicky vyspělejší jedince. Jednu chvíli už se zdá, že je jejich osud zpečetěn. Ale autor čtenářovi v posledních větách hodí udičku, která nemilosrdně zaměstná jeho mozkové závity a rozdivočí fantazii i těch největších sucharů.

Co dodat, líbilo se mi, doporučuji.  A ve svém deníčku si dopisuji u jména pana Mitchella další vykřičníky.

Leona Šťávová

Dům za zdí, David Mitchell, Mladá Fronta, 2016

Knihu můžete zakoupit ZDE