„To ráno si dával velkoradní Gherland načas. Den obětování se koneckonců konal jen jednou do roka a on během prostého průvodu do prokletého domu i během chmurné cesty rád vypadal co nejlépe. Ostatní členy rady vedl k tomu, aby se chovali stejně. Bylo důležité se před lidmi předvést v co nejlepším světle.
Gherland si pečlivě nanesl růž na povislé tváře a zvýraznil si oči černidlem. V zrcadle si zkontroloval, zda nemá mezi zuby zbytky jídla nebo jinou špínu. To zrcadlo zbožňoval. Bylo v Protektorátu jediné. Nic nepřinášelo Gherlandovi větší potěšení než věc, jež byla výlučně v jeho vlastnictví. Rád si připadal zvláštní.“
Tak tenhle pán je zvláštní trošku nepříjemným způsobem, lze-li tedy soudit z prvních stran příběhu a asi se zrovna nestane vaším kamarádem. A zvláštní, to je to pravé slovo, které nejlépe vystihuje jemnou atmosféru, jež vás ovane v roli čtenáře. Uneseného čtenáře. Lehince vzatého do příběhu, který je tak trochu pro děti, pro mládež, ale i pro dospělé. Který nás odnáší do rázné dějové linie, jež se opírá o každoroční obětování nemluvněte zlé čarodějnici… a z druhé strany se díváme na celou situaci očima té údajné zlé čarodějnice, která má ale s dítětem každého roku úplně jiné úmysly a stejně jako jsou bažinaté, zrádné a mlhavé hranice obou území, jež se na místě, kde každý rok ubohé dítě končí… tak bažinaté, zrádné a mlhavé jsou souvislosti obou světů.
A autorka, Kelly Barnhillová, si dala za úkol nás těmito souvislostmi provést. Udělala to velmi hezky, přidala totiž hezký holčičí příběh posledního obětovaného miminka (alespoň tedy do doby, než nám začíná příběh), udělala ve všem trochu nepořádek, aby se s ním potom čarodějnice musela potýkat po celý zbytek příběhu – pití měsíčního svitu je navíc tak romantické a zůstane mi v paměti napořád. I když za to možná může i fakt, že jsem knihu četla o úplňku a venku a ještě byl magický čas čarodějnic. Umím si ji ale představit i jako prostředek k ponoření se do fantazie za zimních večerů.
Autorka přidala pohádkové postavy a dospělácké problémy, přidala nádech sci-fi, zároveň ponechala ryze lidské vlastnosti, dobro a zlo, které je v nejrůznějších podobách v lidské společnosti stále přítomné. Omyly i správné cesty, mládí, dospívání i sesychání stářím.
Knize nelze snad nic vytknout, za sebe bych v ní ráda viděla obrázky. Titulní strana je nádherná a…. sem tam jsem zatoužila se ponořit do dalšího výjevu. No, obrázky chybí… Ale nedá se nic dělat.
Barvitost příběhu je taková, že si směle vystačíte s barevností, jež probudí ve vaší fantazii.
O autorovi:
Kelly Barnhillová je autorkou pěti knih pro děti a mládež, napsaných v žánru fantasy. Ačkoli se i první čtyři setkaly s vřelým přijetím kritiků a získaly několik ocenění, teprve pátá – Dívka, která upíjela měsíc – přinesla Barnhillové doslova famózní úspěch. Byla oceněnou význačnou Cenou Johna Newberyho, čímž ale výčet cen a chvály nekončí. Spisovatelka žije v Minnesotě s manželem a třemi dětmi.
Vydalo nakladatelství Argo, 2018, www.argo.cz
