Hned na začátek jedna zajímavost, slovo Kastan se objevuje i v původním dánském názvu, něco s Dány máme přece jenom společného, kromě sklonům k alkoholismu.
Upřímně jsem na severské detektivní série získal po letech alergii. A to pro nerealisticky zobrazované, hypertrofované osobnosti hlavních hrdinek či hrdinů (ženská Most, mužská seriál, na jehož jméno si nemohu vzpomenout, ale ten pán mi byl svým zbujelým a karikovaným Aspergerem s šamansky vyvinutou superschopností vše odhalit tak odpudivý, že jsem nedokoukal ani první díl). Taky už se mi přejedla ta nadužívaná tma, déšť a nekonečné lesy a v některých seriálech práce s nadpozemskou magií a nadpřirozenem.
Kaštánek, šestidílná dánská minisérie, z produkce Netflixu, je ve srovnání s jinými severskými seriály velmi civilní. Už co do výběru hlavní detektivní dvojice – žena i muž jsou spíše nenápadnými antihrdiny – ona vypadá jako hipsterka z Krymské, vytahaný rolák a ubulený výraz, on vypadá jako ajťák s nepřítomným pohledem. Žádné vyšponované a přehnané charaktery, ale holka a týpek od vedle.
Brutální intro nás hodí do vyšetřování zavražděné ženy, která má vypíchlé oko a uřízlou ruku. To je na začátek slušná přesnídávka, co říkáte? Ukáže se, že vražda nebude jen jedna a že vraždy zjevně spojují postavičky z kaštánků, které se objevují na místě činu.
Seriál Kaštánek trpělivě kráčí cestou rozkrývání jednotlivých stop, děje se tak přirozeně, pomocí vyšetřování, ne náhod, pomocí sledování indicií a rozplétání celého příběhu, jehož střípek prozradí hned úvodní scéna.
Tvůrcům se daří odkrývat karty rafinovaně, nefungují tu legendární hlášky „kdo je vrah jsem věděl po prvním dílu“, zápletka dává celá smysl – vysvětluje psychologicky slušně motivaci k tak brutálním činům, zapojuje do akce větší množství postav, které všechny hrají svou podstatnou roli. Žádný zvrat není hloupý, celkový vývoj a chování postav vytvářel někdo, kdo si nejen přečetl knižní předlohu, ale dokázal ji přenést organicky na plátno a nesnažil se jen působit na efekt. Promyšlený příběh je samozřejmě základem, vcelku realistická detektivní práce je dalším plusem.
Možná, že brutalita vražd není vyvážena zcela odpovídajícím koncem, ale seriálu se podařilo udržet laťku vysoko do posledních vteřin – je to podle mě taky střízlivou délkou šesti padesátiminutových dílů, ne deseti, ne dvanácti protahovaných dílů, kde se rozebírají jednotlivé deviace sebestředných detektivek. Po Bílém lotosu další potvrzení, že šest dílů je ideální délka.
Kubin
