Císař jsem já je další knihou do regálu s nápisem poruchy autistického spektra (PAS). V 
posledních několika letech se zvedla obrovská vlna zájmu o autismus. Začalo se o něm více mluvit ve veřejném prostoru a vyšla řada knih, které se problematikou PAS zabývají. Vedle odborných příruček toto téma konečně výrazněji proniklo i do prózy. Ať už jde o román Kluk z kostek (Plus) Keitha Stuarta, zpověď Naokiho Higašidy A proto skáču nebo sbírku textů Martina Selnera nazvanou Autismus & Chardonnay (Paseka).
Autistický herec? To zní jako vtip. A přece je Hugo Horiot herec, režisér, a zároveň má Aspergerův syndrom. V jeho případě jde o vysoce funkční formu autismu, ale i tak si člověk většinou nespojí autistu s profesí, jakou je herectví. To však jen ukazuje, jak zkostnatělé jsou stereotypy okolo autismu.
Císař jsem já je poměrně útlá knížka složená z různorodých vzpomínek, které za sebou následují chronologicky až do hrdinovy dospělosti. Vyprávění začíná v období, kdy jsou Julienovi čtyři roky. Už od tak útlého věku má v mnohých věcech jasno. Třeba v komunikaci. Lidé okolo neustále mluví a co hůř, chtějí po něm, aby se zapojil. Přitom většinou říkají úplné blbiny. Julien rozumí, ale nezapojuje se. Nevidí v tom smysl. Vnímá úsměvy a mnohé úmysly (máma chce, aby mi bylo příjemně), ale sám nedá nic aktivně najevo. Například když s tátou orají brázdy na zahradě. „…já vím, že mu pomáhám. Nemluvím, ale jsem s ním.“ Jindy zase zarytě zachovává mlčení, protože má plán: „Nesmím mluvit. Když budu mluvit, vyrostu.“ Už od prvních stran je čtenáři jasné, jak náročné musí být každodenní soužití takto rozdílných světů. Nelze říct, že by tyto světy neměly žádné styčné plochy (v případě Aspergerova syndromu je jich zpravidla dost).
Paseka
Julien mluví o věcech, které jsou mu příjemné nebo ho zajímají, ale nevynechává ani méně příjemné vzpomínky. Ty se týkají zejména styku s vnějším světem. Ve školce po něm chtějí, aby dělal to, co všichni ostatní. Třeba chodil dokola, zpíval dětské písničky a prováděl směšné pohyby rukama. K ničemu to neslouží, tak to Julien odmítne. I ve školce se řeší otázka komunikace. Vychovatelky se ho snaží neustále rozmluvit. „Myslí si, že nemluvím. Ale já akorát nemám, co bych jim řekl.“ Což dokáže jednoho dne, kdy ho máma přijde vyzvednout. Když překročí práh, nahlas (aby to vychovatelky nemohly přeslechnout) pronese: „Tahle školka je debilní! Už sem nechci chodit!“
U knih s tematikou PAS mě nejvíce baví úhel pohledu. Hrdina sám sebe nevnímá jako nemocného, on není ten problém. Problémy přinášejí zkostnatělá očekávání zbytku světa. Julien to přesně formuluje už v části věnované předškolnímu věku: „Ostatní nevydrží ani chvíli v klidu, neumějí nic než křičet a nechtějí vědět nic o Zemi a vesmíru. Tím hůř pro ně. A přitom to vypadá, že tím, kdo má problém, jsem já. Můj problém jste vy.“ Různý úhel pohledu je názorně ukázán také ve vzpomínce na dobu, kdy Julien očekával narození své mladší sestry. Dlouho trénoval s panenkou, aby se naučil být správným starším bráchou. Když pak konečně přinesli sestřičku domů, Julien pustil panenku ze schodů. Hračka se rozletěla na kusy a rodiče byli zděšeni. Má to snad být výhrůžka? Chce Julien udělat totéž s novorozenětem? Je to mnohem prostší. Julien už panenku nepotřeboval, byl připraven starat se o svou malou sestřičku. Pannu tedy odhodil.
Přestože je vyprávění fragmentární, při čtení se celkový obraz skládá překvapivě snadno. Horiotovi se totiž povedla velmi ojedinělá věc: nepředává čtenáři to, jak autistická mysl funguje, ale zprostředkovává své vnímání světa, a hlavně pracuje s emocemi. Pocity dovedl v textu zachytit mistrně. Čtenář je místy fascinován, pobaven, jinde zhnusen až rozlícen (hlavně v pasážích popisujících šikanu, ať už ze strany dětí nebo učitelů).
Některé kapitoly mají podobu útržků – skoro připomínají básně v próze, jiné tvoří masa jednolitého textu, kde se imaginace mísí s úvahami dospívajícího jedince, který se snaží vydobýt své místo na světě. Místo, kde by mu bylo příjemně, jeho vlastní císařství. Jednou jedinkrát ho měl: když byl v matčině břiše. Určitou část knihy se tam snaží vrátit.
„Dobře víte, že profesor má vždycky pravdu.“ V tu chvíli jsem to pochopil. Přesně v tom okamžiku všichni vědí, že se profesorka mýlí, ale stejně má pravdu. Má pravdu, protože má moc.
Zde jsou základní věci, které jsem se naučil ve škole: pravda, moc a síla jsou nerozlučná trojice. Když o jedno z toho přijdete, nefunguje to. (…)
PRAVDA SÍLA MOC – Proč se to nepíše nad vchodem každé základní školy nebo lycea? Nebo každé radnice, oficiální budovy, každého ministerstva nebo justičního paláce? Bylo by to o tolik trefnější než tahle milosrdná lež: VOLNOST ROVNOST BRATRSTVÍ
Ničemu z toho jsem se ve škole nenaučil. Je to velká politická lež, kterou nám vštěpují od dětství.
Kniha Císař jsem já je ve své kategorii (beletrie s tematikou PAS) výjimečná zejména tím, jak je literární. Nesnaží se být popisná, ale vtáhnout neurotypické jedince do světa „Aspiků“. Přiměje čtenáře zažít, nejen zvenku pochopit. V mnohém je Hugo Horiot nesmlouvavý, ale když se jím necháte vést, nebudete litovat.
Hugo Horiot: Císař jsem já. Přel. Šárka Belisová, Paseka/Pasparta, Praha, 2018, 132 s.
Sandra Procházková
Úvodní foto: Pixabay
