RECENZE: Kluk z kostek staví mosty

Život není vždycky jen hra, ale hry nám pomáhají žít.

Kluk z kostek ukazuje, že autismus je vlastně hodně intenzivní verze obav, které známe všichni a jediný komunikační most začíná pochopením.

Znáte tu noční můru, kdy se ocitnete v cizím světě, víte, že musíte jednat, něco se od vás chce, ale vy netušíte co. Ničemu nerozumíte a všechno vás děsí. Osmiletý Sam Rowe v té noční můře žije. Po letech nejrůznějších testů mu byla diagnostikována porucha autistického spektra. Jeho rodičům Jody a Alexovi se tím však život nijak nezlehčil, jen měli pro svého „nepřítele“ název. Autismus jako zlý černokněžník, který uvalil na jejich syna kletbu.

S rodinou Roweových se seznamujeme v okamžiku životního game overu. Alex se stěhuje pryč. Musejí si „dát pauzu“. Má jejich manželství ještě smysl? Celá léta Alex využíval každé příležitosti, jen aby nemusel čelit Samovým záchvatům vzteku. Nejčastější výmluvou mu byla práce, kterou ale nesnáší. Místo hypotéčního poradce vzal jen proto, aby přežili, než si najde práci podle svých představ. Nečekanou příležitostí pro skutečný životní restart se stane náhlá ztráta nenáviděného zaměstnání. První reakcí je panika. Nejenže přišel o rodinu, teď kvůli němu přišla rodina o jediný zdroj příjmů.

Keith Stuart svého hrdinu rozhodně nešetří. Alex bydlí u kamaráda z dětství, topí se v depresi z vlastní neschopnosti, kterou mohutně přiživuje dávné trauma. Poměrně dlouho mi trvalo, než mě postava Alexe přestala štvát. Řadu věcí je možné pochopit, ve spoustě situací je snadné se do něj vcítit, ale neustálé variace na „nevím kudy kam“, „musím se změnit, ale nevím jak“, už se začínaly zajídat. Jeho problémy jsou podle mého převysvětlené. Čtenář velmi brzy pochopí, co se děje a v čem Alexův problém tkví. Nepotřebuje číst variaci téhož v dalších a dalších dialozích a vnitřních myšlenkových pochodech. V pravou chvíli však vstoupil do hry Minecraft a čtenářský semafor přešel z červené na zelenou.

KOUKNI SE  Recenze: Tenkrát v Hollywoodu – Sedmdesátky, zlatý věk filmu a éra hippies v knize od režiséra Kill Billa

První, co se mnohým lidem vybaví pod pojmem „počítačová hra“, je závislost, násilnické sklony, psychické poruchy a tak podobně. Samá negativa. I Alex má pocit, že není dobrý nápad, aby měl jeho osmiletý syn herní konzoli přímo v pokoji. Jako rodič má strach, že hraní jen prohloubí Samovu odtažitost a uzavřenost. Jenže Minecraft je jediná věc, o níž se Sam dokáže rozpovídat, přestože jiná témata si vyslouží maximálně zavrčení, úsečnou odpověď nebo ignoraci. Pro otce a syna se herní svět stane místem, kde spolu mohou trávit čas, povídat si a tvořit, aniž by se navzájem stresovali nepochopením, netrpělivostí a zkratovitými reakcemi (což jsou Alexovy největší rodičovské nedostatky).

Malý Sam je rázem někde, kde se dokonale orientuje v pravidlech, ví, proč a kdy přesně se některé věci dějí. Je to on, kdo učí otce, jak některé věci udělat. Není přitom vůbec důležité, zda jste s Minecraftem obeznámeni, nebo ne. Autor přístupně poskytne veškeré informace, které čtenář potřebuje, aby si vše barvitě představil. Stuart má k tomu ideální dispozice. Živí se jako redaktor rubriky počítačových her v deníku Guardian.
Nakladatelství Plus

Postupné nalézání sebe sama a hledání cesty, jak co nejlépe fungovat v okolnostech – to je společné jak pro Alexe, tak i pro jeho autistického syna. Tento hlavní motiv románu se Keithu Stuartovi povedlo napsat na výbornou.  Ovšem horší už to je s vedlejšími postavami. Alexova neukotvená sestra Emma, která stejně jako bratr utíká od minulosti (jen zvolila jinou formu útěku a létá po světě), působí schematicky a ploše. Stejný problém mám i s Danem, Alexovým nejlepším přítelem, u něhož po odchodu od rodiny přechodně bydlí. Záměr se zdá jasný. Vedle hlavní postavy, která se nechala lapit v pasti nudného a nenaplněného profesního života, postavíme bohéma, jenž se živí kreativní a dynamickou prací, žije uvolněně a bez závazků. Z toho kontrastu jistě něco vytěžíme. Bohužel to v tomto případě nevyšlo.

„Same, moc mě mrzí, že jsme přišli o všechny ty věci. Pořád všechno kazím.“ „To je v pohodě. Byl jsem smutný, ale máma řekla, že to nevadí. Že dobrodružství jsou nebezpečná, a proto jsou to dobrodružství a ne procházky.“ Celá Jody – vždycky umí Samovi vysvětlit, jaký je svět, převést jeho zážitky do jazyka, který používá a kterému rozumí. Na tohle pořád zapomínám – že je vlastně svým způsobem v našem světě turistou, bezradným cestovatelem, a že nemá ani ponětí o místních zvyklostech. Jody je pro něj Google Překladačem. Zatímco já mlčím, vykrucuju se a vzdávám to, ona ho vezme za ruku a provede ho. Já jsem na nic. Musím přestat být na nic.

Lépe si autor vedl ve vytvoření druhého modelu rodičovství. Rodinní přátelé Clare a Matt mají kupu dětí ve věku od 1 do 8 let. Jejich dům je neustálé bojiště odhozených hraček, rozlitého pití a vřeštících dětí, které se v maskách superhrdinů hodí sem a tam. Je znát, že i bez strašáka autismu je nesmírně těžké být rodičem. Clare s Mattem nečtou noviny, nedívají se na zprávy, málokdy jdou ven. „Opravdový svět je pro ně něco, co se děje ostatním lidem.“

Kluk z kostek získává mnoho kladných bodů i přesto, že dojemné momenty sbližování jsou předvídatelné a vedlejší postavy by potřebovaly „přifouknout“, aby nebyly tak ploché. Osmiletý Sam je autentickým obrazem člověka s poruchou autistického spektra a jeho rodiče plně vynahrazují nevěrohodnost vedlejších postav. Osobní zkušenost autora je zde nesmírně znát a čtenář to neomylně vytuší, i kdyby náhodou nevěděl o Stuartově synovi Zacovi, který je Samovým předobrazem. Román ukazuje, jak Minecraft nespojuje jen suroviny do zdí a staveb, ale sbližuje i lidi. Stává se komunikačním mostem nejen mezi rodiči a Samem, ale i mezi Samem a světem.

KOUKNI SE  Orákulum bohyní od Colette Baron-Reid je plné příběhů

Knihu si objednejte zde!

Kluk z kostek, Keith Stuart, Plus, 2017

Sandra Procházková

Úvodní foto: Pixabay

ZÁVĚR
Hodnocení
8
Předchozí článekThe Circle – špionážní thriller s hvězdným obsazením
Následující článekRecenze: Místo u moře pro jednu nevykoupenou duši
recenze-kluk-kostek-stavi-mostyHlavním motivem románu je postupné nalézání sebe sama a hledání cesty, jak co nejlépe fungovat v okolnostech.

Komentuj

Vlož komentář
Vaše jméno

3 × 4 =