Mezi deníkovými knihami z období druhé světové války mají ty psané dětmi zvláštní postavení. Je to svědectví lidské bestiality očima nevinných dětí, které dospěly v děsivých okolnostech historických událostí. Právě zprostředkování jednoho jediného příběhu v celé mašinérii zla, dává ji neobyčejně reálný obraz lidského utrpení.
Děti vidí věci přeci jen jinak. S doširoka otevřenýma očima, bez zkušenosti a dosavadního zklamání. Pavel Taussig se vydal na pochod smrti ve svých jedenácti letech. A právě k jedenáctinám daroval svému synovi přepsané zápisky z této doby.
Z celého toho období pobytu v koncentračních táborech mu zůstaly jen vzpomínky a dva popsané sešity. Vědom si toho, že jeho dětské vyprávění by zasloužilo určitých doplňujících glos, zanechal je coby poznámky pod čarou. Nechtěl rušit přirozený tyk autentického zápisu pohledem dospělého. Díky tomu čtenář získává k subjektivnímu monologu, objektivní mantinely. Nejde o dramatické zásahy, vypovídající o dětské naivitě. Spíš jen doplňují knihu do celku o informace, které jedenáctiletý chlapec nevnímal s takovou přesností a v kontextu, do jakého jej pozdější poznání zasadilo.
První léta války jemu i jeho ridině plynuly v obavách, ale více méně pro dítě nedramaticky. Vpráví o nich s láskou ke svým blízkým a s klidem jediného a milovaného dítěte. Vše se změnilo až roku 1944. Štěstěna se k nim obrátila zády a pocítili skutečnou krutost německých okupantů.
Přelom roku 1944 a 1945 znamenal blížící se konec války. Spěšné stěhování z jednoho lágru do druhého přineslo v některých ohledech i poněkud lidštější přístup dozorců a poměrů v táborech. Otřesných zážitků najdeme v knize stále dost a dost.
Co je zde znatelné, je přes to všechno jistá emoční otupělost. Všechny útrapy jsou líčeny spíš jako nákupní seznam,než něco co pálí, bolí a mučí duši i tělo. V poznákách pod čarou upozorňuje na nedostatek vhodných slov i sám autor. Ta slova mu chybí dodnes.
Je to příběh dítěte, které velmi rychle dospělo, bez času žít a prožít těch několik měsíců, které změnily vše.
Většina knihy je věnována dnům a měsícům po osvobození a také životu po válce, který ani v době míru nebyl pro Pavla Taussiga jednoduchý. Vše ilustruje bohatá obrazová část. V té se autor neváhal podělit o rodinné fotografie i dokumentaci k fragmentům jeho života.
Bez ohledu na popsané válečné hrůzy a poválečné osudy, nejde o dramatické čtení, které by vám nedalo spát. Celé to bdobí je popsáno značně úsporně a fakticky. I z pozdějšího hodnocení je znát, že autor tuto kapitolu v sobě uzavřel. Vzpomínky neopotřebeny vyprávěním a konforntací, zůstaly takové, jako byly: zbaveny všeho, co by mohlo ještě bolet.
Kristina Doubravová
