Marisa je 20letá Němka, jejímž jediným životním názorem je nacismus. Patří do skupinky mladých neonacistů, kteří na nevzhledném předměstí zabíjejí čas a aktivně protestují proti přistěhovalcům. Jejich aktivita je vcelku rozsáhlá – od radikálního tetování a účesů, přes násilí na obyčejných občanech, až po „vzdělávací“ dýchánky. Stejně jako v podobném, i když po americku natočeném Kultu hákového kříže, mají i tady mladí svého staršího mentora, který jim pouští videa snad ještě z druhé světové války. Svou slizkostí se ale moc neliší od ostatních mužů starší generace, kteří v příběhu figurují.
Otcové a dědečkové hlavních hrdinů jsou také násilníci, své zvrácené choutky však schovávají za rádoby kvalitní výchovu. Dobře vědí, že psychika malých holčiček je stejně poddajná, jako jejich hebké vlasy. Ani matky nejsou zrovna morální vzory. Hlavní hrdinka žije pouze s matkou, která se pohybuje mezi lhostejností a krutostí. Matčin otec, Marisin milovaný dědeček, se sice ke své vnučce choval vždy krásně, ale i jeho osobnost je poznamenaná nacistickým smýšlením.
Marisa chodí s největším borcem party a plánuje s ním mít děti, které nebudou vyrůstat v tomhle „svinstvu.“ Tím je samozřejmě myšlena přistěhovalecká invaze. Marisa, která pracuje v supermarketu, dokonce odmítá obsluhovat cizince.
S dvojicí přistěhovalců se však vypořádá až příliš agresivně, a její lítost se rozroste v pochybnosti o správnosti jejího vyznání. Svůj rozchod s partou poté řeší tak, jako všechno ostatní – násilně.
Bojovnice je autentickým příběhem o tří generacích Němců, kteří se více nebo méně snaží vypořádat s válečnou minulostí a komplikovanou současností. Generace prarodičů byla radikálnější, rodiče se snaží řešit konflikty diplomaticky, a děti jsou opět radikální. Vědí, že osud státu je v jejich rukou a odmítají zavírat před problémy oči.
Jejich řešení není správné ani trvale udržitelné. V první řadě se chtějí bouřit, protože jinak než po zlém problémy řešit neumějí. V rodinách a mezi milenci je i určitá forma lásky, ale jakmile se něco pokazí, pevný svazek se z minuty na minutu mění v nenávist. Nezletilá mládež tak utíká z domova, rodiče jsou ve výchově bezradní, když už nátlak a šikana nepomáhá, a dvacetiletí, kteří by mohli založit novou generaci, se jen poflakují a terorizují okolí.
Po celou dobu sledování filmu jsem měla na jazyku otázku „Kde se stala chyba?“ Je lepší pasivní agrese rodičů, nebo hlasitý odpor mládeže? A nebyli snad všichni v tomhle věku podobně radikální? Možná, ale rozhodně ne tímhle způsobem, který je pro zbytek Evropy tak děsivý, že i samotné ukázání zdvižené pravice znamená porušování zákona.
Nacismus je i po tolika letech strašákem, který se vznáší nad Německem, jako nad Českou republikou komunismus. Po posledních volbách je u nás hrozba opakování minulosti ještě blíž, než kdy dřív.
A stejně tak to vyznívá z filmu Bojovnice. Ano, je to reakce na současnou situaci. Přistěhovalci se do země vlévají jako nezastavitelný proud, tvoří si své vlastní uzavřené komunity a ani se nenamáhají naučit se německy. Nám taky romští spoluobčané vadí, ale naštěstí nejsme národem, který by občanské konflikty řešil až na krev. Pro Němce však nacismus stále rezonuje v mysli jako něco, co může „čistokrevné“ patrioty očistit a navždy jim zajistit hrdý život, a jejich dětem čistý svět. ¨
Pro českého diváka je nacistické smýšlení neomluvitelné. Odsoudí ho stejně rychle, jako si Marisa nechá vytetovat hákový kříž na hruď. A právě proto, že se naše postoje tak moc liší, je Bojovnice kontroverzním dramatem, přitahujícím pozornost.
Bez nacismu by to ale byl jen další film o komplikovaném dospívání v tomhle světě. Ale i to je palčivé téma. Všechno se zdá těžší, rozhodnutí jsou složitější. Jak se zachovat, aby vás brali vrstevníci, aniž byste se jasně přiklonili k nějakému názoru? A když už se na jednu stranu přidáte, jak potom uniknout? Snad ani nejde být neutrální. Bojovnice je obdivuhodnou snahou ukázat divákovi život jedné dívky v drsném současném prostředí, které má až nepříjemně blízko k válečnému bojišti. I zde si musíte vybrat jednu ze stran. 
Díky podrobnému popisu činností, dlouhých záběrů na hrdinku a pozvolnému vývoji máme možnost ponořit se hluboko do Marisiny psychiky. A nejen její. Postavy, které ji obklopují, jsou uvěřitelné i přes jejich šablonovitost. Herecké výkony jsou civilní a spolu s promyšlenou kamerou, střídající odtažitý a umělecký pohled, tvoří poctivou dramatickou atmosféru. Očekávání diváka je díky filmovému stylu dokonce větší, než výsledná pointa. Ale to vůbec nevadí, protože tohle drama si zadalo složitý úkol přesně ukázat výsek z jednoho současného života. Nic víc, niž míň. A tenhle úkol film bezesporu splnil.
Takhle kontroverzní téma, navíc z vizuálně odpudivého prostředí, by v jiném zpracování bylo buď nezáživné, nebo i divácky nesnesitelné. Naštěstí výrazná hrdinka, která má i přes příšerný účes a mnohočetná tetování hezkou a přitažlivou tvář, spolehlivě zaměstná oko diváka na celou dobu, po kterou musíme s hrdiny „trpět“. Film mě vtáhnul do děje a pozměnil můj jednoznačný názor na neonacismus. Není to samoúčelný odpor. Je to následek pasivní krutosti, která je skoro stejně nebezpečná, jako hlasité Hitlerovy projevy. Neboť vychovala generaci mládeže, která se nebojí použít proti svým kamarádům pistoli jen proto, že navštívili asijské občerstvení. Díky bohu za českou umírněnost.
Bojovnice
Die Kriegerin
Německo, 2011, 100 min
Režie: David Wnendt
Hrají: Alina Levshin, Jella Haase, Klaus Manchen, Sayed Ahmad, Gerdy Zint
Klára Scholzová
