Zack Snyder je milovaný i proklínaný režisér. Jméno si udělal právě na filmu se zombie tématikou – Úsvitem mrtvých. Teď, po supermanském a DC tvůrčím období, se vrací na Netflix s bombastickým projektem Armáda mrtvých.
Ve stylu opulentních DC velkofilmů Snyder přistupuje i k v podstatě béčkové akční, zombie řežbě. Armáda mrtvých je v jeho uchopení ve všech směrech přemrštěná. Otázkou je, zda je to záměr a zda jednotlivé prvky filmu nepůsobí nesourodě nebo jako cirkusové představení. Podívejte se, tohle všechno dokážu a mohu si to dovolit!
Začněme výběrem hudebního doprovodu – hned v úvodních titulkových scénách slyšíme tklivou verzi písně Viva Las Vegas, jejíž melancholické podání je v kontrastu s humorně drastickým představováním hlavních hrdinů filmu. Někdy naopak napínavou scénu úniku před zombíky přeruší motiv, který celou scénu shodí – například banálně veselý hudební motiv ve výtahu. Střídání sentimentálních a sebeparodických motivů můžeme vidět i v jiných částech filmu. Zombie od Cranberries ve folkové verzi je toho také důkazem.
Tím dalším prvkem je scénář na a za hranicí parodie – připomíná akční filmy osmdesátých let a dialogy jsou ještě s pomrkáváním posunuty o něco dál za hranu – konverzace při nabírání statečných do sebevražedné mise, záporákovy hlášky a prupovídky. Je to jako sledovat hloupé dialogy z Cameronových filmů – ale ty Snyder vzal a s vědomím jejich debilnosti je ještě „vyšperkoval“. Je to vždy metahumor? Měl Snyder už plné zuby patetických proslovů superhrdinů, tak si to teď vykompenzoval na svých „hrdinech“ v Armádě mrtvých? Vypadá to tak a je to vlastně docela osvobozující pocit.
Nejslabší jsou otravně dlouhé sentimentální dialogy mezi otcem a dcerou – tato fakticky nesmyslná moralistní linka získává nebetyčný prostor. Snoubí se v ní ušlechtilá naivita a mesiášství dcery a lobotomní chování tatínka, vše ve statických, bezduchých scénách.
Akční scény, hlavní tahák filmu, z počátku působí také staticky, měl jsem pocit, že sleduji pokračování komedie Jumanji, jak vždy společně zírají na to, co se kolem nich děje. Skupina s kanystry benzínu na zádech připomíná i slavnou komedii Krotitelé duchů. Pak ale přijdou první akční scény v Las Vegas a jako když přepne do jiného módu – bezvýchodné situace, některá náhlá úmrtí těch sympatičtějších hrdinů, a vidíte, že se s tím režisér vůbec nepáře a dokáže velmi rychle překvapit. Některé detaily brutálního násilí jsou vyloženě pro fajnšmekry – například rozkousnutí hlavy zombie tygrem nebo rozmáčklá hlava na chodníku.
Snyder posouvá i představy o zombících jako hloupých lobotomech – bez ohledu na to, zda jen vykradl už někde použité motivy – ale alfa zombíci jako vyšší forma zombie existence a jejich chování je dobře zakomponované do příběhu. Nesmíte ale o příběhu přemýšlet do hloubky, protože pak se budete ptát – proč přeměna člověka v zombíka někdy nastane bezprostředně a někdy trvá několik dní? Můžete bez úhony opustit místo jaderného výbuchu? Chová se dementněji dcera nebo její otec? Opravdu tohle měly být nebezpečné překážky k trezoru? A proč se vlastně museli k trezoru dostávat touto cestou?
Ve filmu Armáda mrtvých si připadáte jako na Matějské pouti – máte rádi laciný sentiment a patos? Jasně, máte jej mít od začátku do konce ve více než rozumném množství. Chcete se projet na horské dráze? Pojedete nahoru dolů, společnost vám budou dělat lidé mluvící podivně a ustřelí se tu tak sto hlav nemrtvých.
Celé to zní dost šíleně a perverzně natolik, že si chci Armádu mrtvých někdy pustit ještě jednou a studovat detailně, zda ten postmoderní mišmaš parodie a patosu obsahuje ještě nějaký další skrytý záměr, nebo je to jen epická erupce v rukách dítěte (Snydera), které si chce prostě hrát a překračovat hranice vkusu.
Kubin
