Purpurový vrch, nový horor z dílny mexického režiséra Guillerma del Tora, dorazí 15. října do našich kin. Jedna z nejočekávanějších hororových podívaných tohoto roku je stále obestřena tajemstvími, ale některá se už pomalu začínají odhalovat. Co nám tahle gotická novinka nabídne?
Děj je zasazen do prostředí venkovských a horských oblastí severní Anglie v 19. století. Stydliví a uzavření sourozenci Thomas a Lucille Sharpeovi (Tom Hiddleston a Jessica Chastain) vyrazí ze svého rozpadajícího se sídla do Bostonu, aby sehnali nové zakázky pro svůj jílový důl nacházející se pod rodinným sídlem a zároveň předvedli Thomasův novátorský vynález. Tam se charismatický sir setkává s mladou začínající spisovatelkou Edith Cushing (Mia Wasikowska), která mu svou svéhlavou inteligentní povahou učaruje natolik, že se do ní vášnivě zamiluje a zakrátko se k nim přidává v prostorném sídle. Edith si však i přes kouzlo tajemného cizince brzy začíná uvědomovat, že je s podivným domem i jeho dvěma samotářskými obyvateli něco ve velkém nepořádku. A to je jen začátek.
Dům s vlastním životem
Skutečnou hvězdou tohoto filmu není Wasikowska, ani Hiddleston a dokonce ani Chastain, ale Allerdal Hall, gotické sídlo, kde má nevěsta prožít své šťastně až navěky. Návrhář Thomas Sander (Zachraňte vojína Ryana) ho musel ještě před začátkem natáčení za pouhých čtrnáct týdnů vyrobit od úplných základů až do nejmenších maličkostí – staromódní panenky, kompletní vyřezávanou výzdobu, klenuté portály… Některý nábytek živoucího domu dokonce nechal vyrobit v několika velikostech, aby se zmenšoval, nebo rostl podle potřeb filmařů a oba společně s režisérem vypracovali konečné prostředí nejpřesněji, jak jen to bylo možné. Tato 
děsivá budova je totiž něčím víc než jen směsí polorozpadlého kamení. Celé místo tíží minulost, která ničí jediné dva nájemníky. Allerdale Hall je plný prázdných chodeb bez lidského tepla vyplněných pouze bizarními dekoracemi ve tvaru lidských postav důmyslně zakomponovaných do interiérů a nástěnných maleb. Sám režisér ho popisuje jako zvíře, které se položilo a umřelo – trefné přirovnání vzhledem k tomu, co se v něm zřejmě děje. Tom Hiddleston dokonce tvrdí: „Dům improvizuje. Podává lepší výkon, než já.“ To co popisuje jako improvizaci je ale ve skutečnosti del Torovo puntičkářství. Režisérovi se velmi zalíbila myšlenka vysávání krve ze země. Dle jeho slov v budově podlahy i zdi krvácejí, čímž zčásti naráží Sharpeovskou rodinnou profesi jílových horníků. Při nedávné prohlídce domu podal i letmou indicii ohledně zápletky, když při pohledu na masivní obraz ve stylu devatenáctého století zobrazující ženskou hlavu rodiny podotkl, že právě ona je viníkem všeho, co se stane.
Nenávistní duchové
Dalším z hlavních symbolů Purpurového vrchu jsou bezpochyby duchové. A Quillermovi duchové jsou opravdu unikátní. Už při výběru barevného pojetí dbal hlavně na originalitu a celkovou nevšednost a to, co vytvořil, je zřejmě v dané oblasti ten nejpodivnější a nejznepokojivější produkt na trhu. Nemá absolutně žádný zájem o myšlenku 
melancholického ducha usilujícího o odpuštění. Jeho duchové mají chlupaté ruce, pavoučí oči a slizká chapadla šátrající ve tmě. Ve své tvorbě však chce být zároveň racionální a upřímný: „Nejděsivější věcí v mých příbězích jsou lidé.“ Proto také, i přes umocnění jejich podstaty počítačem, hrají všechny přízraky lidé z masa a kostí. Sice k tomu bylo potřeba vybrat vhodná místa, aby scény s „živými duchy“ šly natočit a pak upravit, ale v domě k tomu bylo vymodelováno vhodných místnůstek a tmavých chodeb víc než dost. Nádavkem k tomu se opravdu odpudivé výtvory ve stínech plíží v rudém oparu. Autor pro to má racionální vysvětlení: „Duchové jsou pohřbeni v jílu jako v Mumii a myslel jsem, že by bylo zajímavé nakládat s nimi ve stejné barvě, jakou má zemina pod domem, která je jasně purpurová.“ Barevnou symboliku použil i u některých minulých děl, jako u Prince bez království nebo Faunova labyrintu. Platí zde jednoduchá rovnice – šťastné věci přicházejí s veselými slunečnými barvami, zatímco zlo má tendence brát na sebe zemitější a tmavší zbarvení. Proto jsou všichni, kdo mají s duchy nebo jejich minulostí co dočinění spojení s něčím rudým a ve zbytku filmu se naopak červená skoro vůbec nevyskytuje.
Propletenec postav
Postavy figurující v příběhu jsou rozmanité a některé nanejvýš rozporuplné. Každá má pečlivě strukturovaný 
charakter a pojí je navzájem složité vazby. Ani tuto stránku důsledný del Toro neodbyl a všichni představitelé hlavích rolí dostali mnohastránkový popis osobnosti svých postav. Seznamy byly tak podrobné, že se většina informací ve filmu nikdy neobjeví, ale hercům notně pomohly při vžívání do role. Tom Hiddleston (Thomas) soupisy označil za brilantní a Jessica Chastain (Lucille) dokonce nabídla příklad. Na její postavu z dobrých vlastností připadlo loajální, inteligentní, všímavá, citlivá a pečlivá a z negativních násilná, despotická, žárlivá a manipulativní. V popisu její role stojí i hra na klavír, které se Chastain nikdy dříve nevěnovala a musela proto začít brát lekce. V jejím podání zaslechneme úryvek ze skladby Frederyka Chopina a několik originálních melodií.
Také scénář obsahuje mnoho spletitých provázání mezi postavami. Podle Hiddlestona je příběh klasickým případem „starých peněz“. Dva lidé zdědili hromadu drolících se cihel, ale nikdy nebudou mít zdroje na její opravu. Thomasův
sen je využít bohatství hlíny pod domem, což má jako plně kvalifikovaný inženýr v plánu pomocí své převratné metody jílové těžby, a ze zisků pak provést rekonstrukci. Nevědomky však zůstává vlivem okolí zachycen mezi 
minulostí a současností. Obě ženy, Edith i Lucille, mu přinášejí úplně odlišné druhy pout. Za Lucille se cítí zodpovědný, potřebuje se o ni starat a chránit ji, protože tato delikátně zranitelná žena vzhledem k rodinné historii potřebuje hodně péče a pozornosti. Rudé šaty, podivné komentáře a sporné motivy chování naznačují, že Lucille zůstala historií tvrdě poznamenaná. Právě sestra je tím závažím minulosti, ještě z dob, kdy oba trpěli a jediným štěstím jim byla přítomnost toho druhého. Edith je naopak světlem, přináší nové zkušenosti a cestování. Pro manžela znamená klíč k budoucnosti. Thomas sám pak ztvárňuje spíše antihrdinu, ačkoli jeho charakter je ze všech zřejmě nejkomplexnější a nerozporuplnější. Je zachycen protichůdnými pocity a snaží se najít nejlepší cestu přes velice nepřehlednou změť toho, co lidé potřebují, chtějí, pociťují a zač se sám cítí být zodpovědný. Jeho rozpolcenost uzavírá ponurý koktejl gotické romance, romantického napětí, sexuálních impulsů a boje racionality s nadpřirozenem.
Kreativní režisér
Del Torovo jedinečné dílo našlo inspiraci jak v klasice Charlotte Bronteové Jana Eyrová, tak v mnoha jeho
oblíbených spisovatelích. Král temných pohádek miluje horor v mnoha formách a doma má police přeplněné podle 
něho nedoceněnými hororovými autory, kteří jsou mu obrovským zdrojem nápadů a také podpory. Mezi opomíjené
velikány řadí například Algernona Blackwooda, Sheridana Le Fanu, Henryho Jamese, Olivera Onionse, Edith Wartonovou nebo Francise Mariona Crawforda.
Celý horor je kromě bohaté výpravy doplněn hudbou skladatele Fernanda Velázqueze, zběhlého ve vyvolávání sluchového strachu, a tak jsou skvěle doladěny jak scény oscilující hrůzy, tak poklidná harmonie zábavy. Na kompletní zážitek ze spolupráce pozoruhodných filmových osobností si však budeme muset počkat do 15. října.
Jitka Vorálková
www.collider.com, www.whatculture.com, www.ign.com, www.craveonline.com, www.digitaltrends.com
