Přibližně 8 hodin letu vás dělí od naprosto jiného světa, přibližně 8 hodin trvá cesta do Afriky, tedy přesněji na Pobřeží Slonoviny. Sami Afričané milují, když vám mohou ukázat kousek své kultury a vtáhnout vás do jejich někdy prostého, jindy luxusního života a pozvolného tempa, přičemž nikdy nemluví o „Africe“, ale o své vlastní zemi. Přes velké rozdíly, které existují mezi jednotlivými africkými státy – ať už jde o jídlo, životní úroveň nebo tradice – je pro většinu lidí 8 hodin zpáteční cesty příliš málo na to, aby se přenesli zpět do hektického spěchu a zapomněli na nádherné úsměvy a rozzářené oči, které se samozřejmě také čas od času přestanou smát, ale které vidí daleko více důvodů k upřímnému smíchu než ty naše a které žijí a neumírají pod tlakem času a stereotypu, vysokých nároků a uzavřených lidských duší. Naše země je krásná, naše duše jsou připravené tuhle krásu vnímat, a přesto se často bráníme úsměvu, jenž vznikne „jen tak“ – z lásky k životu, z lásky k přírodě, z lásky k sobě nebo třeba z lásky k jídlu.
První snídaně – míchaná vejce. Pobřeží Slonoviny bylo dlouho francouzskou kolonií a kromě úředního jazyka si ponechali i francouzské bagety, croissanty a další otisky evropských prstů. Typická míchaní vejce se připravují s cibulkou, rajčaty, pepřem, solí a s maggi, které je stálým společníkem většiny pokrmů. Domů si však jako suvenýr můžete odvézt bujón i z krevet. Na vesnici a v chudších čtvrtích se snídá těžce, protože je před většinou obyvatel těžký den plný těžké práce. Vařené či smažené manioky, ostrá omáčka ze sardinek, jídlo z předešlého dne, vařené banány plantain, vejce s chlebem…
Převážná většina jídel je hutná, sytá, mastná, příliš sladká a často i ostrá. Za všemi těmito adjektivy se ale nápadně skrývají slova jako „nezapomenutelná“, „chutná“ a „poctivě připravovaná“. Do afrického životního rytmu, který je o dost pomalejší než ten náš, vás dostane už fakt, že si v restauraci počkáte i dvě hodiny, a místní kuchyni pochopíte v okamžiku, kdy zjistíte, že polední pauza je někdy i 2 hodiny, které jsou nutné ke strávení vynikajícího, leč energeticky náročného oběda.
Pobřeží Slonoviny je zemí omáček – pistáciová, která se vaří z jader dýňových semínek, arašídová s rybou a zeleninou, výborná akpi a spousta dalších jsou součástí minimálně jednoho denního pokrmu. Gombo, které vzdáleně připomíná české okurky je hlavní surovinou omáčky (gombo sauce), jejíž základ se, stejně jako u většiny omáček, připravuje rozmělněním vařené zeleniny ve hmoždíři a jejíž konzistencí se nesmíte nechat odradit. Omáčku ze zeleniny s kuřecím masem vyzkoušíte téměř všude pod názvem Kédjenou, místní, o něco větší a mnohdy trochu tužší šneky, které si nejprve živé odnesete z trhu, okusíte například v omáčce z palmových ořechů (sauce graine). Maso je oblíbené po celé zemi a grilované poulet (kuře) s cibulí, bramborové ragú s hovězím masem nebo trochu zvláštní specialitu kplo (kůže z hovězího) si pro výrazné dochucení oblíbí každý masař.
Přílohy budete po pár dnech milovat – alloco, což jsou smažené banány plantain, jemně kyselé attiéké z manioku připomínající kuskus, foutou z manioků a banánů plantain, jež by se dalo přirovnat k nasládlé a
velmi hutné bramborové kaši, placali, které vzniká z manioků a pro jeho konzistenci se často ani nekouše, nýbrž pouze srká a rovnou polyká. Do tohoto výčtu patří i různé druhy rýže, smažené manioky, bramborové plátky opečené s cibulí a česnekem, ale i salát nebo výtečné ablo, které vypadá jako malé bábovičky a které se vyrábí se z rýžové a kukuřičné mouky.
Většina domorodců si nedokáže představit svůj talíř bez piment – chilli papričky, které se buď čerstvé nebo sušené přidávají rovnou do pokrmů během vaření, nebo ze kterých se připraví extra pálivá omáčka, která podle místních udělá z jídla delikatesu. Piment se určitě nevyhýbejte, ale zpočátku nabírejte jen čajovou lžičkou – chillimilci tuto ivorijskou „samozřejmost“ ocení, ti méně zvyklí ji pak zapijí nejméně dvěma litry vody.
Pobřeží Slonoviny je ráj pro všechny, kteří mají v oblibě ryby a mořské plody – čerstvost a místní koření, dlouhá příprava a pozorování místního úžasného ruchu během čekání jsou ingrediencemi, z nichž
nemůže vzejít jiné než vynikající jídlo. Poisson braisé (grilovaná ryba) je naprosto typickou specialitou podávanou nejčastěji s attiéké, rajčatovou omáčkou a se salátkem z cibule a rajčat. Stejně tak si každý musí nejméně jednou objednat langustu, tuňáka nebo smažené krevety se salátem. Na jídelním lístku pak najdete různé druhy ryb s různými omáčkami. Jídlem chudších je smažená ryba s alloco, které se v pouličních menších kuchyních často servíruje s vařenými (levnějšími) vejci. Trhy jsou plné stolů, které se prohýbají pod uzenými rybami. Zatímco u nás si uzenou makrelu vychutnáme v létě s kouskem teplého kváskového chleba a zeleninou, v ivorijské kuchyni se přidává rovnou do omáček, kterým dodá lepší chuť. Výtečná je i pikantní sardinková omáčka ke zmíněnému ablo.
Ivorijské jídlo vás rázem promění v gurmána v říši divů a tak jako v jiných tropických oblastech se před vašima očima odehraje doslova zázrak – vše, co je u nás sušené, odšťavněné, zavařené, mleté, zmražené a nebo nedostupné, je v Cote d’ivoire pravé, „bio“, větší a sladší… Dvakrát větší avokáda než v našich supermarketech s lahodnou máslovou chutí, šťavnaté plody papáji a manga, slaďoučké malé banánky poyo, osvěžující maracuja, guava, kterou známe jen jako položku ze složení krabicových džusů, a opravdu exotický korosol potvrzují, že příroda nám lidem dokáže a chce darovat neskutečné bohatství. Výlet na Pobřeží Slonoviny se pro vás tak stane jakýmsi dokumentárním filmem, v němž se dostatečně nasajete vůni praženého kakaa, se kterým se zde obchoduje ve velkém a jehož plody se konzumují jako ovoce a kupují za pár korun ve stáncích na ulici, filmem, v němž si ve volné přírodě utrhnete větvičku kávovníku, uříznete cukrovou třtinu, stěží rozpoznáte malinké lilky, s úžasem uvidíte kvést bavlnu a růst ananas.
To nejkrásnější není jen zeleň a jižní pobřeží oceánu, ale hlavně trhy se vším, co dělá ivorijskou kuchyni tak jedinečnou – od koření po maso, ovoce, zeleninu, lahodné arašídové máslo nebo hotové attiéké. Na trzích se ale dostanete i mezi tu hromadu rozesmátých a smlouvajících domorodců a prožijete neopakovatelnou atmosféru, ucítíte vstřícné pohledy a na jazyku se vám rozplynou a ztratí všechna slova, kterými byste mohli vyjádřit, jaké je Cote d’ivoire.
Co se sladkého týče, dostanete v restauracích obvykle čerstvé nebo flambované ovoce. Při úspěšném hledání nějakého typického moučníku se zakrojíte do koláče z manioku. V hlavním městě Abidjan je však jednodušší najít francouzské dezerty jako créme brulée nebo crêpes. Při procházení ulicemi se zastavte u žen smažících malé lívance gnomi a přikupte k nim i něco jako pudink baka (vařená z jáhlových, kukuřičných nebo rýžových granulí). U silnic vás při každém přibrzdění obklopí skupina žen s napečenými sladkými chleby pain sucré připomínajícími kupovanou vánočku. Sladké croquettes v sáčcích připomínají smažené buchtičky nebo piškoty.
Nejsrdečnějšími místy s jídlem v této části západní Afriky jsou, kromě restaurací na pláži, ulice a tržiště se spoustou ivorijských fast food specialit, jednoduchých a zahánějících malý a hlavně ten velký hlad. K takovým maličkostem patří grilovaný banán plantain, na kterém si pochutnáte v kombinaci se slanými praženými arašídy, jež vám přibalí v igelitovém sáčku, grilovaná nebo vařená kukuřice, chipsy z banánu nebo manioku, všude prodávané pražené, vařené nebo v cukru obalené arašídy, kokosové plátky nebo zázvor v cukru. Grilované špízy s masem v chlebu, grilované ryby, alloco a další jídla to go si užijete více ve zmíněných restauracích. Ivorijskou kuchyni narušil již před časem příval libanonského obyvatelstva, a tak si místní rádi zajdou na libanonsku šauarmu – pitu plněnou hovězím nebo kuřecím masem, zeleninou, pálivou omáčkou a hráškem. Fast Food nabídku doplňují ve velkoměstech i neskutečně oblíbené čínské závitky nem.
Neodjíždějte bez toho, aniž byste si s místními připili kelímkem teplého palmového vína bandji nebo si objednali místní lahvové pivo značky Castel nebo Tuborg. Předtím než se napijete, vypláchněte sklenku trochou piva – znalost místní tradice a čistší sklenice z vás před ostatními udělají informovaného cestovatele. Úplně jiná je zde i fanta – my v Evropě nemáme ani tušení, co to znamená, když je nápoj opravdu sladký. Lásku na první lok zažijete, pokud žízeň zaženete čerstvou šťávou z maracuji nebo ananasu. Domácí koktejl z grepu, maracuji, ananasu a zázvoru v kombinaci s dalším ovocem, které mi místní neprozradili, není sice doporučovaná balená voda, ale kromě skvělé chuti má i uklidňující účinky na vaše zažívání.
To jediné, co leckterému českému srdci v tomto africkém koutku světa chybí, je náš východ a západ Slunce. Na Pobřeží Slonoviny ale každý den vychází něco jiného, co večer zapadá za dveře domů a za brány městských čtvrtí. Je to lidskost, odolnost a otevřenost, jež vás uchvátí a přijmou do černého světa plného barev. Na Pobřeží Slonoviny pochopíte, že ve stínu angličtiny, francouzštiny a dalších světových jazyků se ukrývá ještě jedna neutrální a všechny spojující řeč – úsměv. Místo česko-francouzského slovníku si tak přibalte dobrou náladu, nadhled a toleranci k jiné kultuře. S čerstvým kokosovým ořechem v ruce, s pohledem na oceán, který budí respekt a vyvolává pocit absolutní svobody, a při poslechu tradiční, veselé a divoké ivorijské hudby v maquis (restauraci) se zhluboka nadechněte – bývalá francouzská kolonie voní Afrikou. A tahle vůně se nezapomíná…
Blanka Datinská
FOTO: Jérah Zambó
