Pět fotbalistů, o kterých by se měl natočit film

Fotbal už se dostal i na Kukátko, aby jsme zavděčili mužům, tak ukážeme, že nejsme jenom sex, upíři a vztahy. Tady to máte! Pot, slzy a tráva. Pět fotbalistů, o kterých by se měl natočit film!

Jestli jste si v poslední době pustili televizi nebo internet, asi jste si všimli, že celý svět teď žije jen jedním sportem. A ne není to biatlon. Fotbal znovu ukázal, že v popularitě nemá konkurenci a ať z Eura, tak z Copa America se staly největší sportovní události roku, a tak to zůstane, než přijdou olympijské hry.
Fotbal je fenomén a za jeho neskutečnou historii, už přinesl nesčetně příběhů, které si s ničím nezadají ani s Hollywoodskými bijáky. A přesto, když si řekneme úspěšné fotbalové filmy, nabízí se Gól, Prokletý klub, United a možná Hooligans. Jak je ale možné, že i když existuje desítky filmů o basketbalu, baseballu, americkém fotbalu a boxu, tak nejslavnější sport světa pořád ostrouhává? Přitom některé jejich příběhy jsou plné vzestupů, pádů, porážek a silných vítězství.
A tak si pojďme projít 5 fotbalistů, o jejich životech by se měl natočit film.

 

P.S. Je mi 17 let, a proto jsem vybral jen fotbalisty, které jsem zažil a v jednom případě toho, se kterým jsem dobře obeznámen. A sice vím, že Franta Plánička byl zajímavý pán, ale určitě bych nedokázal popsat proč. Takže jestli se vám zdá, že jsem někoho vynechal, tak mě napomeňte v komentářích.

Jamie Vardy

Tak a začneme velmi neoriginálně a popravdě je dost reálné, že tento film brzy uvidíme. Leicester je fenoménem letošního roku a příběhem, který se může rovnat Rockymu.
Těžko byste našli blázna, který by věřil, že lišky, jak se Leicesteru přezdívá, se dostane na příčky zaručující účast v evropských soutěžích, natož vyhrají nejslavnější a nejlepší soutěž na světě.
Jamie se narodi 11. ledna 1987 v Sheffieldu v Anglii. Začínal v jeho mládežnických kategoriích, ale v patnácti letech mu druholigový Sheffield oznámil, že už s ním nepočítá. Jamie začal svojí kariéru v osmé lize v Stocksbridge Park Steels FC, chodil trénovat jen dvakrát týdně a pracoval ve fabrice na lékařské dlahy. Vardy takto ve svojí “kariéře“ pokračoval až do jeho 23 let, kdy přestoupil do Halifax Town, hrající šestou nejvyšší soutěž. V Halifaxu vydržel rok, a jelikož se mu dařilo tak přestoupil do páté ligy do Fleetwood Town a tady se Vardy probudil, ve Fleetwood dal za 36 zápasů 31 gólů. Vardyho si všimlo Lipsko hrající druhou ligu, ale nakonec si ho rozmyslelo, jelikož byl prý moc starý. A tak Vardyho získal Leicester City hrající druhou nejvyšší soutěž. A tady začíná náš příběh.
Jamiemu se na začátku nedařilo a po první sezóně se málem pakoval, jenomže druhá sezóna byla už úplně jiná káva.  Leicester postoupil do Premier League a Vardy se z 16 brankami stal nejlepším hráčem Leicesteru. První sezóna se Leicesteru opravdu nepodařila.  Lišky patřily k nejhorším týmům v lize a jejich přerod přišel až v dubnu, ve kterém chytly zázračnou formu, a zakončili sezónu na čtrnáctém místě.
Další rok měl být úplně normální. O titul měli hrát pořád ty samé týmy a Leicester si měl pokopávat někde u spodu tabulky. Jenomže to co se stalo, nikdo nečekal. Leicester ukázal, že příběhy o chuďasech, kteří porážejí zbohatlíky, nejsou jenom v pohádkách. Lišky dokázali získat titul a jejich největší osobností byl právě Vardy. Jamie dal 24 gólů měl šest asistencí a byl zvolen nejlepším hráčem sezóny.

KOUKNI SE  Report z KVIFF – Běsi ve Varech #2: Indonéské prokletí na dálnici

A když tenhle chlapík, který, když ostatní elitní útočníci v Anglii už pobírali vysněné platy, pracoval ve fabrice, dal ve svém debutu za reprezentaci vítězný gól, byl jeho neskutečný příběh dokončen.

Steven Gerrard

Tak tady by se ten příběh dělal sám. Steven George Gerrard se narodil ve Whistonu,vesnici která je asi 20 minut od Liverpoolu a to už před 36 lety. Od té doby se tento tehdy mladý klučík dostal do akademie jednoho z nejúspěšnějších klubů v Evropě, stal se v něm kapitánem, vyhrál s ním Ligu mistrů, Evropskou ligu, FA Cup, Carling cup, stal se kapitánem anglické reprezentace a jedním z nejlepších záložníků na světě.
Jenomže ne vše bylo vždycky tak růžové!

Mladý Steve hrál jednoho krásného dne fotbal na zahradě, a když mu míč zapadl do křoví, rozhodl se ho vykopnout. Jenomže hned vedle míče ležely staré rezavé hrábě, a když Steveho přivezl otec do nemocnice, doktoři měli jasno. Amputace! Naštěstí to Stevenův otec nedovolil, a tak Steven mohl zažít všechny ty úžasné okamžiky, z nichž nade všemi stojí finále Ligy mistrů roku 2005 v tureckém Istanbulu.
Bohužel stejně jako většina příběhů ani tento nekončí šťastně. Gerrard na vrcholu své kariéry roku 2006 odmítl přestoupit do Chelsea, stejně jako odmítl Inter Milán, Real Madrid, nebo Manchester United, a i když to vyzvedává Gerrarda nad většinu světových hráčů, tak mu jedna věc chybí. Steven za 17 let nevyhrál ligový titul. Co je ovšem na jeho příběhu nejsmutnější je jak skončil.
Na jaře 2014 měl Liverpool blízko k titulu, tak jako nikdy. Hrál krásný útočný fotbal, vyhrával zápas za zápasem a tři kola před koncem byl na prvním místě. V cestě jim stála Chelsea, ve 48 minutě Gerrard uklouzl a nahrál míč Den Babovi, který zvýšil na 1-0. Takto připravil Gerrard Liverpool o titul, na Mistrovství světa nahrál jeho tehdejšímu spoluhráči z Liverpoolu Suarézovi na gól a připravil Anglii o mistrovství světa. A když ke konci jeho poslední sézony, jejíž většinu omarodil, dostal červenou kartu po 38 vteřinách v zápase s největším rivalem Manchesterem United, měli fanoušci Liverpoolu hodně blízko k slzám. Po sezóně se captain fantastic odešel do Las Angeles a tak jeho neskutečný příběh končí, jestli se do Liverpoolu někdy vrátí, třeba jako trenér je ve hvězdách.

Gerrardův příběh je skvělou ukázkou toho, že život často není spravedlivý a nepřináší jenom šťastné konce, které by si hrdinové jako Steve určitě zasloužili.

Diego Maradona         

Dost možná nejlepší hráč v historii, je také ten dost možná nejkontroverznější. Diego Armando Maradona se narodil v Buenos Aires roku 1960. Jako většina jihoamerických hráčů i Diego pocházel s chudých poměrů a v mládí žil jenom fotbalem. Stejně jako mnoho jiných se mladý Diego nevěnoval ničemu jinému než míči.

Když si ho v patnácti letech všiml klub Argentino Juniors, začala kariéra jednoho z nejlepších hráčů, který kdy běhal po trávníku. Maradona nastřílel za 166 zápasů 116 gólů a po ročním angažmá v Boca Juniors se přesunul do Barcelony, kde za dva roky odehrál jen 36 zápasů. A tak se Diego znovu stěhoval, tentokrát ho získala Neapol.
V Italské metropoli  vydržel sedm let, za těchto sedm let vyhrál dvakrát Serii A a stal se klubovou legendou. Ovšem jeho nejslavnější okamžik přišel roku 1986. Mistrovství světa v Mexiku, ve čtvrtfinále se potkala Maradonova Argentina s Anglií, válkou poznamenané derby rozhodl právě Maradona! Oba góly jsou naprosto legendární.       První padl po vysokém centru, který neměl být pro anglického brankáře problém, když Maradona má sotva metr sedmdesát. Jenomže dal gól. A jak? Boží ruka! Teda vlastně Maradonova ruka, jenomže rozhodčí si toho nevšiml a tak Anglie prohrávala jedna nula. No, a když Maradona dal druhý gól, který je dodnes považován za nejhezčí v historii, bylo jasno. Argentina vyhrála jak zápas, tak i mistrovství světa.
Je Maradona bůh, nedotknutelný? Není. Diegovi úspěchy shazuje zaprvé jeho známá závislost na kokainu, která ho provázela celý život, ale hlavně zadruhé pohyb ve zločineckých kruzích, podpora mafie, ale i přátelství s Fidelem Castrem.

KOUKNI SE  Nejlepší filmy roku 2020

Maradonův film by byl skvělou ukázkou velkého muže, který bojuje se svými vnitřními démony.

Luis Suárez

Od Maradony přejdeme k hráči, který by se dal považovat za Maradonu 21. století. Fotbalový génius, jehož talentu se skoro nikdo nevyrovná, ale také simulant, podvodník a blázen.
Za každý krásný gól, každou geniální kličku, nadpozemskou akcí stojí nafilmovaný pád, úder do obličeje a kousnutí protihráče.
Abyste alespoň trochu pochopili proč je Suárez takový jako je, musíme se podívat do jeho dětství. Luis se narodil na periférii uruguayského města Salto. Vyrůstal v chudých poměrech, jeho otec opustil rodinu, když Luisovi bylo devět let. Suárez žil opravdu jenom fotbalem. Jeho matka mu nemohla koupit dvoje boty, a tak musel hrát na špinavých ulicích plných střepů fotbal bez bot. Domů chodil s rozřezanými chodidly a další den znovu běhal po ulici s míčem u nohy. Právě fotbal dostal Luise i jeho matku z chudoby.
Suárez ale prožil i romantický příběh, který se vyrovnává Hollywoodským filmům. Svojí manželku potkal jako náctiletý v Uruguaji , když ale bylo Luisovi 18, tak se odstěhovala do Evropy. No a Luis se odstěhoval za ní, přestoupil do nizozemského Groningenu, ze kterého ho koupil po roce Ajax Amsterdam. Je skoro neskutečné, že spolu Luis a Sofie jsou do dnes, mají spolu dvě děti a jsou šťastní jako nikdy.
Luis byl v Ajaxu čtyři roky. Za 110 zápasů nastřílel 81 gólů, a když v poslední sezóně dal 35 gólů (nejvíce ze všech hráčů hrajících v Evropě) všiml si ho anglický Liverpool. Ještě než se přesuneme do Anglie, musíme si připomenout dva černé okamžiky Suarézovi kariéry.
Za prvé jeho slavná ruka. Na mistrovství světa v Africe roku 2010 hrála Uruguay čtvrtfinále proti Ghaně. Za stavu 1-1 v 90 minutě vyrazil Suárez rukou z branky jasný gól. Samozřejmě dostal přímou červenou a Ghana kopala penaltu, kterou ovšem neproměnila. Uruguay ubránila prodloužení a na penalty postoupila. Druhým černým okamžikem bylo, když Suaréz v zápase proti PSV kousl Otmana Bakkala, tento incident se opakoval u Suáreze ještě dvakrát, podruhé v dresu Liverpoolu kousl Branislava Ivanoviče, a do třetice na mistrovství světa v Brazílii Itala Giorgia Chielliniho.
Za Liverpool prožil Suárez krásné, ale i hrozné časy. K těm krásným patří určitě vítězství Carling cupu a výhra nejlepšího hráč, střelce i nahrávače Premier league roku 2014. K těm špatným už zmiňované kousnutí Branislava Ivanoviče, ale i obvinění z rasistických urážek Patrice Evry z Manchesteru United. Když na mistrovství v Brazílii roku 2014 kousl Chielliniho a dostal půlroční zákaz fotbalu, koupila ho Barcelona.
Život je někdy hajzl, ale někdy přinese skvělé příběhy. Suaréz se slzami opouštěl Liverpool a začínal novou, vysněnou kapitolu. Po uplynutí trestu dokázal po boku Messiho a Neymar vystřílet v Barceloně Ligu mistrů, dvakrát španělský titul a dvakrát španělský pohár. V této sezóně se Suaréz stal králem střelců a je asi jediným kdo by mohl sebrat Messimu a Ronaldovi zlatý míč.

KOUKNI SE  Report z KVIFF – Běsi ve Varech #3: Zbytečně efektní pokračování Vlaku do Pusanu

No a řeknete i přes všechno to kousání, ty ruce a simulování nezasloužil by si ten mladý kluk bez bot šťastný konec?

Éric Abidal

Těžko bychom našli ve fotbale větší příběh, než je příběh Érica Abidala. Popravdě kdyby se o něm natočil film, tak by byl o fotbale jen velmi okrajově.
Abidal na rozdíl od Maradony a Suáreze nevyrůstal v chudé rodině. Měl normální dětství a už od mala byl vysoký a silný chlapec. Typický obránce. V dvaceti jedněch letech nastoupil za Monaco. V němž se ale plně neprosadil a po dvou letech putoval do Lille a tam začal zářit. Za Lille odehrál 62 zápasů, a když o dva roky později přestoupil do Lyonu, byla z něj velká hvězda. Po třech pěkných letech ho koupila Barcelona za 15 miliónů a tady začíná opravdu ale opravdu velký příběh.
Abidal se ke Kataláncům přidal roku 2007 a prožil s nimi tři krásné roky, ve kterých vyhrál Ligu mistrů, dvakrát španělskou ligu a jednou španělský pohár. Jenže pak přišel rok 2011. A s ním nastává zlom v Abidalově kariéře. Érica si totiž našel ten nejhorší soupeř, Abidalovi diagnostikovali rakovinu.
Barcelona po krátké chvíli, kdy Abidal nehrál, patnáctého března prohlásila, že má Éric nádor na játrech. O dva dny déle podstoupil operaci, které byla bohudíky úspěšná. Celou dobu, kdy byl Abidal na rekonvalescenci, žil fotbalový svět jenom s ním. Hráčí Lyonu a Realu Madrid nastoupili v jeho drese, fanoušci Barcelony pro něj tleskali 22 minut (Abidalovo číslo) atd. A pak to přišlo.
28. Května 2011 hrála Barcelona finále ligy mistrů proti Machesteru United. Katalánci měli v té době možná nejlepší tým historie, ve kterém kralovali hlavně Messi, Iniesta a Xavi.
V základní sestavě Barcelony už figuroval zdravý Abidal, který odehrál celých 90 minut. Katalánci vyhráli 3-1, a když na konci Carles Puyol symbolicky předal Éricovi pásku, mohl Abidal po poražení závažné nemoci zvednout jako první tuto slavnou trofej nad svojí hlavu a 85 tisíc fanoušků na stadionu ve Wembley tleskalo jenom jemu.
Tohle už by bylo krásné zakončení Éricova příběhu, jenomže Abidalovi se rakovina roku 2012 vrátila. Abidal musel podstoupit transplantaci jater, které mu daroval jeho bratranec Gérard. Abidal později zveřejnil, že jeho spoluhráč Alves nabídl, že Éricovi daruje játra on. Abidal nakonec rakovinu už po druhé porazil a znovu nastoupil za Barcelonu.
8. Června 2013 Abidal přestoupil do Monaca a rok později se stěhoval do Olympiacos, kde 19 prosince ukončil kariéru.

Éric Abidal vyhrál nespočet trofejí, ale svůj největší zápas vyhrál jinde než na fotbalovém hřišti a jeho příběh, je tím nejsilnějším, který by jste ve fotbale našli.

Zdroj: Wikipedia
Matěj Drápela
Předchozí článek5 nejhorších seriálových finále
Následující článekRECENZE: Čáry máry na zdi aneb sprejerství Václava Čtvrtka

Komentuj

Vlož komentář
Vaše jméno

three × four =