Těšil jsem se jako malý Jarda. Projekt pokračování kultovního Blade Runnera Ridleyho Scotta z roku 1982 si vzal na starost režisér Denis Villeneuve. Když jsem viděl úchvatně atmosferické vizuální zpracování jeho sci-fi Příchozí a ještě předtím velmi originálně pojatý thriller Sicario, v němž bez zbytečných slov, snímáním kamery dokázal vytvořit strhující drama, nedivte se mi, že jsem měl velká očekávání.
Ani udávaných 163 minut stopáže filmu mě neodradilo, abych na film do multiplexu zašel. A protrpěl jsem více než dvě a půl hodiny u bohapustých vizuálních orgií. Hra s melancholickými barvami, podmanivé tóny žluté, dlouhé záběry na krajinu a na různé předměty. A hlavně do toporné tváře Ryana Goslinga, který stále někde stojí, sedí, chodí a tváří se. Vymazlené tvary futuristických strojů a přelety nad šedivou a deštivou krajinou nedokážou přebít prázdnotu vytvořeného díla. U Tarkovského se daly takové scény snést, protože byly odrazem hlubšího symbolismu a niterného prožívání tvůrce, ale tady to působí jako fasáda a kulisy k pimprlovému sci-fi divadlu.
Šroubované dialogy, které korunuje až legračně nepřirozený rozhovor hlavního hrdiny s původním Blade Runnerem, Rickem Deckardem (Harrison Ford). Mezi kulisami retro kina a stylovým barem s výhledem na přinejmenším půl planety (mimochodem velmi pěkný exil) probíhá osudové setkání, při němž vás za scénáristu bude polévat studený pot.
Tvůrci by udělali lépe, kdyby si zápletku půjčili z nějakého dílu Rezident Evil. Postava hlavního záporáka, kterou hraje zase Jared Leto, je úplně plonkovou bizardní karikaturou, která dělá podivné věci a tváří se u toho křečovitě. Na vývoj příběhu nemá zásadní vliv, kdyby jej autoři nahradili třeba mluvícím zadkem, udělali by lépe, zmizí stejně, jako se zjevil. Na děj nemá zásadní vliv v tomto filmu skoro nikdo. Kdyby šlo o odvyprávění detektivního příběhu, jehož vyústění vezme za srdce a slzné kanálky všechny Ryanovy fanynky, film by měl stopáž 80 minut. V původním Blade Runnerovi byla otázka, zda je Deckard replikant, nebo člověk okrajová. V tomto filmu je tato otázka zcela zásadní, tvůrci se jí chytli jako nesilnější vábničky a zuby nehty se jí drží do závěrečných titulků. Twistu se ve filmu říká náhlému zvratu v ději. Zde, po dvou hodinách protahované exkurze do tovární haly a ušmudlaného dětství s maňáskem, se konečně divák dozví hrozivou pravdu…
Vztah blade runnera k hologramu měl asi navodit další z vážných dilemat, to by se ale jejich vzájemné pouto muselo nějak filmově projevit, aby vám jich bylo líto, takto to vypadá jako na efekt pěkná podívaná, která vyznívá do ztracena. Finální bitka v potápějící se lodi pak připomíná parodii na akční filmy. Není na ní nic napínavého, je to jedna zmnoha bezděčně legračních scén.
Blade Runner svým příběhem, dialogy i zápletkou připomíná béčkové sci-fi, ale tváří se jako existenciální vizuální zjevení. Zjevení ducha a atmosféry z hezkých obrázků se nekoná a poselství předchozího Blade Runnera je ztraceno.
Kubin
