Hledaný a žádaný Roman Polanski

Roman Polanski je mužem, který musel sledovat zblízka šokující události 20. století, od nacistické okupace Polska k nepředstavitelné tragédii Mansonových vražd v roce 1969. Jeho soukromý odlet ze Spojených států v roce 1978 se stal slavným,ale až nedávno celou causu pravdivě popsala Marina Zenovich v dokumentárním filmu pro HBO s názvem: Roman Polanski: Pravdivý příběh (2008), v němž konečně odhalila korupci v justici, která nedala Polanskému jinou možnost než opustit USA a odejít do trvalého exilu. Díky dokumentu Mariny Zenovich požádali Polanského právníci v prosinci o zrušení 32 let starého obvinění. Režisér by se potom mohl vrátit zpět do Hollywoodu, nemusel by točit své ohromující, psychologicky výbušné filmy mimo pobřeží USA. Polanski vytvořil jedny z nejpozoruhodnějších filmů vůbec, známé jsou především Hnus (1965), Rosemary má děťátko (1968), Čínská čtvrť (1974), Nájemník (1976), 24 hodin v Paříži (1988), Pianista (2002), snímek Muž ve stínu (2010) a filmová adaptace divadelní hry Bůh masakru (2012). Ve světě je stále ale okolo Polanského soukromého života zažitý určitý mýtus. Můžete obviňovat režiséra, že se vyjadřuje s odporem k americkým médiím, když jej neustále ztvárňují jako ďábla a ne umělce, který přináší ďábla na obrazovku? Nyní žije v Paříži se svou ženou, herečkou Emmanuelle Seigner, a jejich dvěma dětmi. Přesto souhlasil, že si ve své kanceláři v Paříži sedne s Francesco Vezzolim a Christopherem Bollenem, a bude si s nimi povídat o jeho filmových hrdinech, o jeho konfliktech s Faye Dunaway, a o tom, co mu přináší zadostiučinění.
.
Christopher Bollen: Jaké doutníky kouříte?

Roman Polanski: Ty nejlepší. Hlavně Montecristo. Jak vidíte, máme tu jen kubánské doutníky. Ne jako v Americe. [odmlčí se] Rozhovor pro Interview jsem dělal s Andym v roce 1973.

CB: Vzpomínáte si, na co se vás ptal?

RP: Vůbec ne. Jemu bylo jedno, jestli bude rozhovor zajímavý nebo ne.

FRANCESCO VEZZOLI: Ve své autobiografii máš pasáž o tom, jak ji se se s Andym a jeho skupinkou scházeli ve vile v Římě na počátku 70. let. Kdo tam byl s ním? Paul Morrissey, že?

RP: Ano. A Morrissey byl pravým opakem Andyho. Byl hodně kritický. Vzpomínám si na jednu věc, kterou říkal, v té době jsem byl skutečně překvapený, ale teď už si myslím, že má stoprocentní pravdu. Řekl, že by se měly legalizovat všechny tvrdé drogy a dát je na trh. Jeho názor je naprosto správný. Jsme v úplně absurdní situaci, když o tom přemýšlíte. Obchod s drogami má třetí nejvyšší obrat na světě a podporuje jen zločin. Nemyslím si, že bude více uživatelů drog, když budou legalizovány. Neznám nikoho, kdo by neužíval drogy proto, že jsou nelegální.

CB: Prodej by se mohl zdanit.

RP: Přesně tak! A peníze z daní použít na vzdělávání a prevenci proti drogám.

FV: To je skvělý způsob, jak začít rozhovor. Vzpomínám si, že kdysi v Londýně v 60. letech se psalo, že trpíš depresemi a bereš LSD. Pamatuješ si na to?

RP: Ano. [Smích] Pamatuji si to velmi dobře.

FV: Poprvé jsem se s tebou setkal na večeři. Říkal jsi mi, že v Londýně to tenkrát pro tebe v 60. letech nebyl jen nejšťastnější okamžik v životě, ale že to byl  ten nejšťastnější moment pro celý svět.

RP: Myslím si, že jo. Rozhodně. Byla to doba velkého očekávání a naděje a radosti obecně.

FV: Teď z toho nic na světě nevidíš?

RP: Naopak, vidím, vážně.

FV: Je zřejmé, že co se kolem tebe dělo tenkrát v Londýně, mělo se štěstím hodně společného. V závěrečné části své autobiografie jsi napsal: “Co mně vedlo k tomu, abych ze svého světa představ učinil svět skutečný? Byla to sexuální touha, která stála u zrodu toho všeho? Myslel jsem si, že když zůstanu v krakovském ghétu jako rolník z Wysoka, že nikdy nezískám všechny ženy, po kterých jsem toužil? Líbí se mi, že i s odstupem máš pocit, že celá tvá kariéra může být vysvětlena sexuální touhou.

RP: Je ruské přísloví: “Nikdy neošukáte všechny ženy na světě, ale měli byste se o to pokusit.“

FV: Pokoušel jsi se?

RP: Ne, já ne. Nicméně, musel jsem to vzít v úvahu.

FV: Jsem si jist, že znáš Truffautův film s názvem Muž, který miloval ženy [1977]. Tam je postava muže, který chce každou dívku, kterou potká. Ale jen do jedné se zamiluje opravdu, a to do té, která jeho lásku neopětuje. V podstatě odkazuje na to, jak byl posedlý Catherine Deneuve. Truffaut se s tebou setkal v Cannes při květnovém povstání v roce 68.

RP: Truffaut mi zavolal jednoho rána a říkal, že musím přijít na setkání prodiskutovat, co s Henry Langloisem. Langlois byl hlavou Cinematheque. Byl velmi populární a mně osobně se velmi líbil. Byl ale zamítnut Malrauxem, ministrem kultury, které kupodivu celou věc rozpoutalo. Ale když jsem tam dorazil, uvědomil jsem si, že ta akce nemá nic společného s Langloisem, prostě silní levičáci se snažili zničit festival . Připomnělo mi to některé momenty z období stalinismu v Polsku a Godard mě hned napadl. On byl v té době vášnivý trockista, on byl všeličíms… Bylo to asi období, kdy být trockistou bylo módní. Viděl jsem v té místnosti mnoho lidí, kteří s festivalem neměli nic společného. Na festivalu žádný film neměli, nikdo je ani nezval. Řekli: “Festival je pryč. Je po všem. Nechceme ho. Nechceme, aby tu byl festival hvězd … ”

FV: Žádné hvězdy.

RP: Já jsem řekl: “Chceme přece, aby byl festival o dialogu.” Vzpomínám si, že mezi těmi hlasy, které chtěly skoncovat s festivalem, byl Louis Malle, a ten na tom festivalu měl v příštím roce film! A o dva roky později znovu! Vyšlo najevo, jak byli ti lidé pokrytečtí.

KOUKNI SE  IFFKV 2020: Hvězda festivalu, jakou ani v Cannes nemají

FV: Koho filmy ze všech režisérů nové vlny ti byly nejbližší?

RP: Truffautovy. Určitě.

FV: Je to proto, že v určité fázi své kariéry přiznal, že má v oblibě americké filmy a vášeň pro Hitchcocka?

RP: To není kvůli tomu. Jeho vášeň pro Hitchcocka a jeho zájem o americkou kinematografii musely mít něco do činění s tím, jak o filmech přemýšlel. Myslím, že měl jiný základ a skutečný talent. Měl jsem ho rád jako člověka a taky jako umělce. V té době to byl jediný francouzský člen tzv. nové vlny, kterého jsem bral. Některé z filmů nové vlny jsou nesnesitelně nudné. Většina z nich byla naprosto amatérská. Byla to prostě jedno z těch období, kdy byli najednou lidé u vytržení z něčeho, co se mohlo později ukázat jako zcela bezcenné nebo falešné. Byly to trochu Císařovy nové šaty.

FV: Byl jsi také blízko Otto Premingerovi, je to tak?

RP: Jo. Měl jsem Ottu moc rád.

FV: Lidi z nové vlny ho rádi neměli.

RP: Jeho nemělo rádo moc lidí, včetně těch, kteří s ním pracovali. Byl to prý
tyran. Ale jeho přátelé jej milovali. Vzpomínám si, že Mike Nichols o něm mluvil vždy velmi hezky. Byly to časy, kdy se lidé jak v Londýně tak v Hollywoodu navzájem hodně viděli a scházeli, narozdíl ode dneška. Těžko se dnes někde setkáte s někým od filmu. V té době byly restaurace a kluby, kde se lidé scházeli, aby se mohli opravdu setkat, pobavit se, mít k sobě vztah.

FV: Myslíš si, že se to neděje, protože dnes jsou to všechno firemní akce?

RP: Vládne prostě jiná atmosféra. Někdy mám pocit, že nežijí ve stejném světě.

CB: Myslíte si, že takové úzké vztahy s ostatními herci a režiséry a producenty jsou užitečné pro vytváření vlastních filmů?

RP: Bylo to užitečné pro zachování určitého druhu atmosféry, nálady, která je kreativní obecně. Je to inspirující. Pozitivní.

FV: Máš pravdu. To už se nestane.

RP: Asi ne. V některých kruzích se to stále ještě děje, myslím, že víc v módě než kdekoliv jinde.

CB: Když se kouknete zpět, máte pocit, že se vztahy v Hollywoodu za ty roky změnily?

RP: Ano, o tom jsem mluvil. Je to pro mě těžké mít na to ale platný názor. Ale mnoho mých přátel, které často vidím a kteří buď pracují, nebo tráví čas v Hollywoodu, říkají, že je to teď úplně jiné. Hlavně se změnilo samotné podnikání. Není to už o práci schopných jedinců, ale nějakého výboru. Neexistují tu už rozhodnutí jednou osobou. Je to rozhodnutí výboru. Širší skupiny lidí. Rekrutují se z jiného prostředí. Zlatí chlapci, kteří si toto odvětví vyhlédli a hledají úplně jiné věci. Zajímají je opravdu jen číslice a znaky, cítí se tím být v bezpečí.

CB: Myslíte si, že byste točil filmy úplně jinak, kdybyste točil v Hollywoodu?

RP: No, to jsou všechno domněnky. Rozhodně jinak, protože jste to, co jíte, jak se říká. Ale myslím, že bych byl schopen odolat pastem, do kterých upadli někteří z mých kolegů.

FV: V noci jsem se díval na Čínskou čtvrť. Říkal jsem si, že jsi možná jediný následovník Orsona Wellese.

RP: To je příjemné slyšet, byl od počátku mým vzorem. A pořád jím je.

FV: Když se dívám na Čínskou čtvrť, připomíná mi film Touch of Evil [1958]. Je z něj cítit stejný druh beznaděje ze zla, které je vidět v Touch of Evil. Možná je to zachycením stejné doby.

RP: Podobnost je asi opravdu náhodná, protože jsem nepoužil žádný druh odkazu na jiné filmy. V Čínské čtvrti jsem se snažil vytvořit atmosféru kolem Philipa Marlowa, kterou jsem v kině nikdy neviděl, tak jak jsem ji znal z knih Dashielli Hammetta a Raymonda Chandlera. Jako mladý muž jsem byl rád,že jsem mohl natočit film o tomto konkrétním období. Ale nemyslím si, že bych odkazoval na nějaký jiný film.

FV: Myslel jsem tím, že jsi dosáhl stejné úrovně temnoty. Myslel jsem to jako kompliment.
Pokaždé, když se dívám na Čínskou čtvrť a blíží se konec filmu, rozpláču se.

RP: Opravdu? No, ono by se to mělo měnit. Když se mi podaří takovou reakci diváka vyvolat, jsem velmi spokojený. Ale já někdy brečím u filmu ve chvílích, které nejsou nezbytně dramatické nebo tragické, a to kvůli hudbě. Třeba je to hudba, co na tebe ve filmu tak působí.

CB: Musel jste Čínskou čtvrť přetáčet, je to tak?

RP: Jo.

FV: Stejně jsi musel změnit kameramana.

RP: Ano, na začátku to byl chlápek, dělal na The Magnificent Ambersons [1942]. Ale nezačal dobře a už si vztah k filmu nevybudoval. Byl to těžký okamžik. Bob Evans po mně chtěl, abych ho vyměnil, a udělal dobře.

FV: Evans ale taky chtěl, aby hlavní roli hrála Jane Fondová
.
CB: Umím si těžko představit, že by Jane Fondová hrála roli Faye Dunaway.

RP: Tady jsem se šprajcl.

CB: Jste rád, že jste si vybral Faye Dunaway, i když se s ní bylo těžké při natáčení dohodnout?

RP: No ale, koho tohle zajímá? Publiku nesejde na tom, jak režisér vycházel s herci. Počítá se výsledek. V knize Davida O. Selznicka je pěkně napsáno, že “jediná věc, která se počítá, je konečný výsledek.”

KOUKNI SE  IFFKV 2020: Hvězda festivalu, jakou ani v Cannes nemají

CB: Nezáleží na tom, jak těžké bylo se k němu propracovat.

RP: Přesně tak.

FV: Nezáleží na tom, kolik vlasů jsi musel herečce vytrhnout.
.
RP: [smích] Nezáleží na tom, jaká byla její reakce.

CB: Je vtipné, že poté, co jste Faye kvůli záběru vytrhl jeden z vlasů, její reakce byla: “To snad není možný. Ta svině mi vytrhla vlasy! “a bojovně se vám postavila. [Polanski se směje] Mluvil jste někdy po natáčení Čínské čtvrti s Faye Dunaway?

RP: Ale jo. Samozřejmě. Naposledy jsem ji viděl v Cannes v loňském roce. Byla si také pro cenu. Potkali jsme se v umývárně. Myl jsem si ruce a vedle si nějaká žena myla ruce a řekla: “Ahoj Romane.” Dívám se do zrcadla a byla to Faye.

CB: Říkáte, že je podstatný výsledek. Musím říct, že v Rosemary má děťátko je jeden záběr, který mě vždycky ohromí. Jde o scénu s Mia Farrow těsně předtím, než ji znásilní ďábel. Je omámená, zavře oči a vidíme ji na plovoucím voru na krásném modrém moři. Je to jen sekunda, ale vždy mě u toho napadne: Jak Polanski musel dlouho natáčet Miu Farrow na voru na takovém moři a my vidíme jen sekundový záběr? Tolik úsilí na vteřinu filmu.

RP: Vždycky je to o okamžicích. Nezáleží na tom, jak je záběr dlouhý. Záleží na tom, jestli to na vás působí. Kdybych to udělal o něco delší, začnete jednotlivé prvky analyzovat, přemýšlet, jakým způsobem to bylo dané dohromady, a kouzlo by bylo pryč.

CB: Viděl jsem Rosemary má děťátko asi 60krát.

RP: Opravdu?

CB: Jo. na Rosemary má děťátko si určitě vzpomenu i ve chvíli, kdy budu umírat. Jsou nějaké filmy, které můžete vidět stokrát?

RP: Ne, to není nutné. Když mám nějaký film opravdu rád, nechci si zážitek zkazit příliš častým sledováním. Ale rád se vracím k některým filmům, které obdivuji, jako je Hamlet [1948] s Laurencem Olivierem, Odd Man Out [1947] s Carol Reed, nebo Citizen Kane (Občan Kane) [1941]. Občan Kane je film, který vůbec nestárne. Víš, co můžu vidět pořád znovu a znovu? Sněhurku [1937].

CB: Animovanou od Disneye?

RP: Ano, to je nádhera! Nemyslím si, že udělali něco lepšího. Ten film má prostě neuvěřitelné kouzlo, je tak naivní. Je naivně krásný. Je to asi banální, nebo tak něco? Ale já prostě ten film miluji. Kdy vy jste ho viděli naposledy?

CB: Neviděl jsem ho od doby, když jsem byl ještě dítě.

FV: Taky tak.

RP: Podívejte se na to. Podívejte se na to společně.

CB: Dalo by se to natočit znovu.

RP: Nenatočil bych to lépe, jaký by to mělo smysl?

CB: Mnoho herečkám jste poskytl životní role. Mia Farrow hrála v mnoha filmech Woodyho Allena, které byly skvělé, ale myslím si, že Rosemary má děťátko je stále její zásadní role.

RP: Byl to její první film. Předtím hrála jen v televizi.

CB: Existují nějací herci, s kterými byste chtěl pracovat s znovu?

RP: Je jich hodně. Můj oblíbený herec Jack MacGowran umřel v New Yorku na chřipku.
.
FV: Chtělo by to natočit další film s Jackem Nicholsonem.

RP: S Jackem jsem si to hodně užíval.
.
FV: Byl jsi jediný, kdo ho dokázal dobře využít. Je smutné, když ho vidím, jak hraje starého muže, který jde po mladých holkách.

CB: The Bucket List (Než si pro nás přijde, 2007) jsem viděl při mém letu do Paříže.

RP: Viděl jsem Než si pro nás přijde. Z nějakého důvodu jsem měl pocit, že se vůbec nedívám na film.

CB: Řada vašich filmů vychází z části z atmosféry města, kde se odehrávají. Muž ve stínu v Londýně, Rosemary má děťátko v New Yorku, Čínská čtvrť v Los Angeles. 48 hodin v Paříži. Jak je důležitý charakter města pro výsledek vaší práce?

RP: Je velmi důležitý. Je důležité, aby to místo vyrůstalo z konkrétního prostředí. Myslím, že to byl Čechov, kdo říkal, že důležité pro ztvárnění jakéhokoliv románu je nastavení kořenů konkrétního místa.

CB: Jaké to bylo pracovat na reklamě pro parfém firmy Francesco? Dělat na tom s Natalií Portman a Michelle Williams?

RP: Bylo to nesmírně inspirující. Obě dívky, Natalie i Michelle, byly moc okouzlující a pracovalo se s nimi tak lehce. Šlo to hodně hladce, natočili jsme všechno v jeden den, což byl skutečný požitek. Ony jsou velmi dobré herečky. I když šlo jen o tu malou chvíli, těch pár vteřin, bylo to úžasné.

CB: Mnoho skvělých režisérů točí reklamy. Třeba David Lynch natáčel v loňském roce reklamu na parfém od Gucci. Dělal jste už předtím nějaké reklamy?

RP: Jo, dělal.

CB: Užíváte si to?

RP: Někdy. Ale ne moc. Obvykle je tu klient a jeho agentura a oni o tom produktu mluví jako by to byl zázrak světa.

FV: Stejně jako můj parfém.

RP: Ale oni to berou smrtelně vážně! Což je absolutně. . .

FV: Otřesné.

RP: Přesně tak, otřesné, jo.

CB: Někde jste řekl, že pokud by jste si mohl vybrat znovu, stal byste se hercem. Stále si to myslíte?

RP: Jo, já si hraní fakt užíval. Tím jsem ve skutečnosti začínal. Byly to mé první kroky na scéně. Škoda, že jsem si víc nezahrál. Ale musíte se učit text, a to by pro mě bylo už teď obtížnější. Víte, co se mi na tom nelíbí? Jak to všechno probíhá hekticky-buď čekáte, nebo rychle točíte. A o tom to celé je. Obdivuji herce pro jejich nekonečnou trpělivost. To je důvod, proč potřebují všechny ty upoutávky a celý ten zástup lidí, který je rozmazluje. Ale odrazovalo by mě vstávat někdy v 4:30 ráno, nechat si udělat make-up a věčně čekat, až tě pošlou na scénu. U mě je to jiné. Je to vzrušující po celou dobu, a já nemusím řešit, jestli trpí nebo ne, protože v tu chvíli na jejich pocity a problémy musím zapomenout. Jakmile jsou na scéně, sdílím s nimi jejich obavy a snažím se, aby se tím nějak vyrovnali. Ale pro to všechno kolem to musím přehlížet. . .

KOUKNI SE  IFFKV 2020: Hvězda festivalu, jakou ani v Cannes nemají

CB: Vás je jako osobnost těžké přehlédnout. Jste režisérem, ale máte i jiné zájmy, a váš osobní život byl vždy velkou částí legendy Polanski.

RP: Já prostě myslím, že i po natočení filmu musíte žít. Musím se držet této filozofie, a proto se mi líbí i jiné věci a mám i jiné záliby. Žádné nejsou tak velké jako je dělání filmů, ale existují.

FV: Už jsi viděl dokument, který o tobě natočila Marina Zenovich pro HBO s názvem Roman Polanski: Pravdivý příběh?

RP: Jo, jo, viděl jsem to.

FV: Můžu se tě zeptat, jaký máš na ten dokument názor?

RP: Určitě. Proč by ne. Viděl jsem to a především jsem si pomyslel, že je to poprvé, kdy někdo popsal, co se stalo. Všechno ostatní, co bylo napsané nebo natočené o mých problémech jsou jen mýty, neustále omílané. Sdělovací prostředky fungují jako počítač. Prostě když chtějí něco napsat, hodí něco na obrazovku, přidají několik vět a nabaluje se to na sebe jako sněhová koule a motá se to kolem stejných mýtů. A teď přišla ona [Zenovich], našla materiál v archivech, o kterém jsem vůbec nevěděl, že existuje, a mluvila s lidmi, s kterými jsem nikdy nemluvil. Výsledkem dokumentu je mimo jiné skutečnost, že jeden ze zástupců státního návladního nezákonně ovlivnil soudce, takže celá věc by byla v té době shozena ze stolu do týdne.

CB: Když jste se dozvěděl, že se dokument natáčí, řekl jste si, bože, hlavně ať se nezabývá soudem, vraždami…

RP: No, nejdřív mi napsala dopis a já jsem jí odpověděl: “Nechci, abyste ten film točila.“ Asi tu odpověď nikdy nedostala. Později chtěla se mnou udělat rozhovor. Neviděl jsem se s ní do té doby, než byl film dokončen. Pak byla v Paříži a moje sekretářka se mě ptala, jestli se s ní setkám, když už je film hotový: “Samozřejmě. Teď už můžu.” Ptala se mě, proč jsem se ní odmítl setkat a já na to, že jestli je ten film špatný, tak nevím proč bych se na tom podílel a jestli je dobrý, tak je to taky dobře, že nejsem jeho součástí, protože by si každý myslel, že to je jen nějaká forma sebeprezentace. Souhlasila se mnou.

FV: Myslím, že proto je ten film tak silný. Díky tvé nepřítomnosti má politickou sílu. Máš naprostou pravdu. Vypadáš tam jako největší hrdina. I díky všem těm lidem, kteří do filmu vypovídali.

RP: No, okresní návladní řekl, že chápe, že jsem odešel. Je možné říct ještě něco víc?

CB: Cítíte se vůči médiím zahořklý?

RP: No, vždycky jsem byl, i před tou causou, a to od té doby, co došlo k tragédii s Sharon [Tate, manželka Polanskiho, která byla zavražděna Mansonovou rodinou v roce 1969]. Tak jsem to cítil. Způsob, jakým to bylo oznámeno, jak to bylo komentováno. To bylo ještě nějaký čas předtím, než se začaly řešit mé problémy.

CB: Byla Sharonina smrt milníkem, kdy kolem vás začali kroužit supy z médií? Čekal jste ze strany médií jinou reakci?

RP: Předtím mě média opěvovala, ale pak najednou začala spojovat vraždu s mým filmem Rosemary má děťátko. Uvažování těch lidí mě i po tak dlouhé době udivuje.

FV: Je to neschopnost rozlišit hranici mezi filmy a soukromým životem. Je to neuvěřitelné.

RP: Ano, je to neuvěřitelné.

CB: Máte pocit, že média tady v Paříži vás více respektují? Jsou k vám milejší?

RP: Milé není to správné slovo. Jsou korektní. A nechávají mě na pokoji. Mluví se mnou o mé práci a filmech, a tak to má přece být.

FV: Jsi rád sám?

RP: No, někdy ano. Rád lyžuji, rád se pohybuji sám na horách. Je to fantastické, když kolem nejsou žádní lidé. Vidíte na kilometry daleko, slunce zapadá…

FV: Už jsi někdy lyžoval v noci?

RP: Ano.

FV: To je krása.

RP: Jo. A taky když jsi opilý. Jednou jsem ale lyžoval s partou lidí, všichni jsme byli opilí, nesli jsme s sebou pochodně. Objevil se tam chlap s harmonikou a já do něj narazil, všichni na mě začali křičet, tak jsem řekl: “Polibte si,” a jel jsem dál sám. Pochodeň ale za chvíli dohořela a já jsem se ocitl v lese, v noci, bez světla, na lyžích, a to nebyla sranda, zvlášť proto, že jsem byl, jak jsem řekl, opilý. Naštěstí jsem v určitém okamžiku zahlédl světlo z vleku. Řeknu vám, být v lese uprostřed noci, to je hrozné.

FV: To je jako z Polanskiho filmu.

 

 

Jae Torr

Komentuj

Vlož komentář
Vaše jméno

three × 4 =