Dítě číslo 44, filmové zpracování stejnojmenné předlohy Toma Roba Smithe, mělo českou premiéru 28. května. Krimi thriller režiséra Daniela Espinosy se stal bohužel mírně upozaděný nedávnou premiérou extravagantního Šíleného Maxe (taktéž s Hardym v hlavní roli) a ačkoli měl díky předloze a vynikajícím hercům slušný potenciál, pro mě osobně byl zklamáním. Ale vezměme to od začátku.
Pozor, recenze obsahuje spoilery! Píše se rok 1953, Moskva. Důstojník Lev Děmidov (Tom Hardy) věří ve tvrdý systém a poslušně plní svou úlohu příslušníka MGB. Když je syn jeho blízkého přítele Alexeje zavražděn, Lev je vedením pověřen, aby celou situaci uklidnil. Verdikt zní – vlakové neštěstí. Jakmile se ale po jednom rutinním zatčení Lvova milovaná manželka Raisa (Noomi Rapace) ocitne na seznamu podezřelých ze špionáže, Lev ji odmítne udat a oba jsou vyhoštěni z Moskvy do 
bohem zapomenutého městečka Vualsk. Lev nastoupí k obyčejné milici a Raisa v místní škole. Postupně jsou objevovány další desítky podobných dětských obětí, dokonce přímo ve Vualsku a okolí, a tak se Lev vydává s kolegou Nestěrovem po stopě narušeného vraha. Jak hledat sériového vraha v zemi, kde režim něco podobného vůbec nepřipouští? Vraždy v ráji nejsou možné, a proto se drží jejich pátrání po celou dobu v ilegalitě. Díky nezákonnému vyšetřování ve vlastní režii jsou Lev a Raisa brzy zatčeni Lvovým bývalým kolegou a odpůrcem Vasilijem (Joel Kinnaman) a putují vlakem na smrt. Přesto uprchnou a nakonec stanou vrahovi tváří v tvář. Šokovaný Lev zoufale bojuje o přežití, a když se na scéně znovu objeví Vasilij, kostky jsou vrženy.
Navzdory perfektně promyšlené předloze, která se ve zjednodušené podobě dala skvěle využít, od ní hned úvod značně odbočuje. Malý chlapec, který utíká ze sirotčince a potom hltá jídlo se skupinkou vojáků v lese, je bezpochyby mladý Lev. Konec koncům, to jméno obdrží právě v této scéně, když své původní odmítne prozradit. Důvod k tomuhle tajnůstkaření nám zůstane neznámý.
Jak film ubíhá dál, můžeme pozorovat postavy Lva a Vasilije a vývoj jejich vztahu. Oba, ještě spolu s Lvovým přítelem Alexejem, bojují ve stejné bojové linii, ale Vasilij zaváhá a punc zbabělce mu už zůstane. Základ pro nepřátelství až „za hrob“ ještě posílí jeho špatně skrývané sympatie k Děmidovově pěkné manželce, které se 
v průběhu filmu snaží několikrát přiblížit, ale je vždy odmrštěn. Všichni příslušníci MGB jsou celkově hovorní a navzdory své profesi rádi vyjadřují své pocity. V době, kdy ještě Lev o systému ani nepochybuje už pláče nad osiřelými dětmi, ačkoli jich v průběhu své kariéry musel sám vytvořit bezpočet, šéf MGB si rád bouchne do stolu, Vasilij neustále vrhá kradmé zamilované pohledy po Raise a při prohlídce Lvova bytu si dokonce postýskne, že se na jeho názor nikdo neptá. Minimálně v první polovině filmu se spíš jeví jako nešťastný závistivý kolega, který nemá šanci na vlastní seberealizaci.
Jako mínus musím dodat, že se scény míhají na plátně bez ladu a skladu a nezasvěcený divák má problém se zorientovat. Smithovo přesné rozdělení úloh hlavních postav z knižní předlohy je narušeno odlišným začátkem a tak režisér skáče z místa na místo, z Lvova a Raisina bytu ke kolejím, kde dojde k vraždě, od Raisiny školy na pitevnu… Potom, když jsme trochu v obraze, tedy zhruba v úrovni vyhoštění z Moskvy, se situace začne lepšit. Celkově film nabírá na obrátkách až zhruba kolem poloviny. Občas se sice ještě vyskytne scéna, která malinko oslabuje hladký průběh děje, ale celkově všechno lépe klape. K tomu občas přicházejí zcela nečekané, příjemně vygradované scény, jako například pompézní zatýkání homosexuálů, nebo Alexandrova efektní sebevražda. Na druhou půlku si zřejmě šetřili svůj talent i herci. Rapace předvádí přímo herecký koncert, Hardy schopně sekunduje a z neslaného nemastného Vasilije je v mžiku záporák první kategorie. S výkony sílí i bezprostřednost násilí. Zatímco oběti vražd jsme sotva zahlédli, scéna z „vlaku smrti“ překvapí svou brutalitou. Dlouhá bitka, po níž zůstane ústřední dvojice 
zbrocená krví sedět uprostřed hromady stydnoucích těl, prudce zvedá úroveň filmu a také samotnou uvěřitelnost. Tu předtím narušily maličkosti jako, že Lev ve vyhnanství, kde je nouze snad o všechny základní potřeby, běžně kouří a chodí hladce oholen, že po silném rozhovoru s otcem na téma, zda udat Raisu, už neprojeví sebemenší zájem o jeho osud, nebo vrahovy podivné nelogické úchylky a záchvaty.
Blížíme se do finále a zápletka graduje. Nevíme sice, proč vrah děti zabíjí, ale Lev a Raisa si jdou, s Vasilijem v zádech, pro odpovědi a spravedlnost. Čeká nás ale překvapení. Vrah v kritickém okamžiku vzdá útěk a začne plakat. Než ze sebe vydá kloudného slova, aby nám kromě zmateného breptání o sirotčinci, válce a „že je slaboch“, dal nějaké konstruktivní rozuzlení, padá k zemi s kulkou v těle. Zodpovědný je Vasilij, který, ačkoli má pistoli, bojuje s oběma hlavními postavami dlouhé minuty v blátě, než skoná a film se uzavírá dojemnou adopcí dvou osiřelých holčiček zbylých po Lvově plačtivém případu na začátku filmu. Proč jsme hledali vraha dvě hodiny a pak jsme si neposlechli jeho důvody, to mi zůstane navždy záhadou. Dramatická stránka se ale závěrečným soubojem naplnila až po okraj a nevhodný, smutně dojemný konec namísto oslavy přežití, udělal za filmem poslední nelogickou tečku.
V kostce Dítě číslo 44 nezatracuji, rozhodně se v něm našly scény, které stály za zhlédnutí a objevil se nejeden výborný herecký výkon (zejména v druhé polovině), ale polovičatost a nedotažení některých témat, nejasnost příčin jednání a dokonalá absence hlavní melodie k doplnění důležitých scén bohužel táhnou skóre snímku zbytečně dolů.
Jitka Vorálková
