Sedmilhářky
Liane Moriarty
Jane je hloubavá, do sebe uzavřená šedá myška a v životě to vůbec nemá jednoduché, protože sama vychovává pětiletého syna. A ten se teď navíc začal ptát po svém tátovi.
Madeline je velká parádnice a přitom neřízená střela. Momentálně jí ztrpčuje život její exmanžel: po letech si zničehonic vzpomněl, že by se mohl taky podílet na výchově jejich společné dcery.
Celeste je věčně zasněná, poněkud vynervovaná místní kráska. Co ji ale může trápit, když má tak hodného, hříšně bohatého manžela a přepychový dům? Snad jen ta jejich dvojčata jsou občas na zabití.
Každá z nich je úplně jiná, a přesto jsou nejlepší kamarádky. Jsou však k sobě skutečně upřímné? Vždyť i drobné lži a polopravdy můžou časem vyústit v obrovskou tragédii.
Román světově úspěšné autorky bestselleru Manželovo tajemství je příběhem tří matek, jimž se jejich na pohled všední životy krůček za krůčkem nebezpečně vymykají z rukou. HBO natáčí podle této knižní předlohy minisérii s Nicole Kidmanovou a Reese Witherspoonovou v hlavních rolích.
Dobré knihy.czUkázka z knihy:
„Tohle vůbec nezní jako školní kvízový večer,“ poznamenala paní Patty Ponderová k Marii Antoinettě. „Spíš to vypadá na nějakou výtržnost.“
Kočka neodpověděla. Dřímala na pohovce. Pro ni bylo největší otázkou školních kvízových večerů, co na nich koho zajímá.
„Tobě je to jedno, co? Ať jedí koláče. Tohle si myslíš? Že spořádají spoustu koláčů? Když je tam tolik stánků s různými dobrotami. To mě podrž. Ačkoli bych neřekla, že je ty matky opravdu jedí. Vždyť jsou všechny tak elegantně štíhlé. Úplně jako ty.“
Marie Antoinetta se nad tou lichotkou ušklíbla. To „ať jedí koláče“ už dávno vyčpělo, nehledě k tomu, že onehdy zaslechla, jak jedno z vnoučat paní Ponderové prohlašuje, že to má být správně „ať jedí briošky“ a navíc to ani neřekla Marie Antoinetta.
Paní Ponderová popadla ovladač a ztlumila StarDance. Zvuk předtím zesílila kvůli bubnování deště, ale mezitím liják polevil.
Slyšela, jak někdo křičí. Ticho chladného večera prořezávaly rozzlobené nadávky. Pro paní Ponderovou bylo utrpení je poslouchat, jako kdyby byla všechna ta zloba adresována přímo jí. (Paní Ponderová vyrůstala se vzteklou matkou.)
„Propána. Myslíš, že se takhle hádají o hlavní město Guatemaly? Ty víš, jaké je hlavní město Guatemaly? Nevíš? Já taky ne. Měly bychom si to vygooglovat. A nepošklebuj se mi.“
Marie Antoinetta si odfrkla.
„Pojďme se podívat, co se děje,“ prohlásila rázně paní Ponderová. Byla nervózní, a proto před kočkou jednala rázně, tak jako to kdysi dělala před svými dětmi, když byl manžel pryč a nocí se nesly podivné zvuky.
Opřela se o chodítko a ztěžka se zvedla. Marie Antoinetta se jí na uklidněnou elegantně připletla mezi nohy (to rázné jednání jí nezbaštila) a paní Ponderová s ní sunula chodítko chodbou do zadní části domu.
Z jejího šicího pokoje bylo vidět rovnou na dvůr Státní školy Pirriwee.
„Copak ses, mami, zbláznila? Nemůžeš bydlet tak blízko základní školy,“ řekla jí dcera, když se byly na dům poprvé podívat.
Jenže paní Ponderová to ztřeštěné žvatlání dětských hlásků, které se k ní neslo po celý den o každé přestávce, moc ráda poslouchala, a navíc už neřídila, takže jí bylo úplně jedno, že je ulice ucpaná těmi obrovskými, náklaďáky připomínajícími auty, jakými se dnes jezdí, že se přes volant naklánějí ženy ve velkých slunečních brýlích a pokřikují na sebe příšerně důležité informace o Harriettině baletu či Charlieho logopedii.
Matky teď beoru mateřství tak strašně vážně. Ty jejich horečné výrazy. A jak se jim natřásá zadeček, když pospíchají do školy, napěchované v těsném sportovním oblečení. Culík jim přitom poskakuje ze strany na stranu. Oči se upírají na mobilní telefon sevřený v dlani, jako by to byl kompas. Paní Ponderová se tomu musela smát, ale jen shovívavě; její tři dcery byly úplně stejné. A všechny byly moc hezké.
„Jak se dnes máte?“ volala na matky, kdykoli procházeli kolem, zatímco pila čaj na terase před domem nebo zalévala přední zahrádku.
„Jsem v jednom kole, paní Ponderová! Je to k zbláznění!“ odpovídaly pokaždé v klusu a děti pobízely do kroku. Chovaly se mile a přátelsky, i když maličko blahosklonně, protože si prostě nemohly pomoc. Vždyť je tak stará! A ony jsou tak vytížené!
Otcové, a poslední dobou jich vodilo děti do školy čím dál víc, byli jiní. Málokdy pospíchali, procházeli kolem s uměřenou ledabylostí. Vždyť to není žádná velká věda. Oni mají všechno pod kontrolou. A svému okolí to dávali patřičně najevo. Paní Ponderová se shovívavě smála i jim.
Jenže teď se zdálo, že rodiče Státní Pirrwee zlobí. Paní Ponderová se natáhla k oknu a odhrnula krajkovou záclonku. Škola jí nedávno pořídila okenní mříže, poté co kriketový míček jednoho třeťáka roztříštil skleněnou tabulku a málem omráčil Marii Antoinettu. Třetí třída pak paní Ponderové vlastnoručně nakreslila kartičku s omluvou a paní Ponderová si ji pověsila na ledničku.
Na druhém konci hřiště stála dvoupodlažní pískovcová budova. V prvním patře měla společenskou místnost lemovanou velkým balkonem s výhledem na oceán. Paní Ponderová se tu zúčastnila několika akcí: přednášky místního historika, oběda pořádaného Spolkem přátel knihovny. Hala se jí líbila: bývalí žáci v ní dokonce občas pořádali svatební hostiny. A právě tady se konal kvízový večer, jehož účelem bylo vybrat peníze na jakési chytré tabule. Paní Ponderovou automaticky taky pozvali, blízkost školního pozemku jí totiž dodávala zvláštní čestný status, přestože žádné z jejích dětí ani vnoučat do školy nechodilo. Pozvánku nicméně s díky odmítla. Připadalo jí, že školní akce bez účasti dětí postrádají smysl.
Děti měly ve stejné hale jednou týdně školní shromáždění. Každý pátek ráno se paní Ponderová usadila v šicím pokoji s šálkem anglického čaje a zázvorovo-oříškovou sušenskou. Dětský zpěv, který sem zazníval z prvního patra budovy, ji pokaždé dohnal k slzám. Když slyšela zpívat děti, snad i věřila v Boha.
Teď se odtud žádný dětský zpěv neozýval.
Zato sprostých výrazů si paní Ponderová vyslechla požehnaně. Samotné vulgární vyjadřování ji nijak zvlášť nepobuřovalo (její nejstarší dcera mluvila jako dlaždič), přesto ji rozrušilo a poněkud znepokojilo, že v místě, kde obvykle zvoní dětský smích a výskot, kdosi jako šílený vyřvává ono slovo na pět písmen.
Knihu můžete zakoupit zde.
