První seznámení se s tajuplným krajem Česká Kanada
Zdá se Vám dnešní svět příliš rychlý, plný vyprázdněných vět a klišé a povrchních vztahů? Máte pocit, že Vás práce již nenaplňuje tak jako dřív? Nebo jste naopak přetíženi a potřebujete si oddechnout někde, kam signál mobilních operátorů ani optické kabely nedosáhnou? Pojďte zkusit načerpat sil do takřka zapomenutého koutku naší země, kde na Vás dýchne historie dob dávných i nedávných. Najdete místa, kde uložíte tělo své znavené do mechu a kapradí a zaposloucháte se do uklidňující melodie zurčících potůčků s průzračnou vodou a šumění listů v korunách stromů. Během toulek po tomto kraji oprášíte ve své slovní zásobě slova jako remízek, boží muka, křížek, kaplička – a to proto, že pokud je na něco tento kousek země opravdu bohatý, jsou to výše uvedené krajinotvorné prvky.
Pokud tento kraj navštívíte v létě, po návštěvě lesa budou Vaše ratolesti jak indiáni na válečné výpravě, protože borůvek a dalších lesních plodů (zejména hub) nabízí zdejší lesy požehnané množství. A pokud se necháte unášet harmonickým klidem zdejšího kraje, zničehonic zjistíte, že metr před Vámi proběhla srnka, že nalevo Vás zvědavě pozoruje stádo daňků a o kousek dál – ne, nešálí Vás zrak, ano, za rybníčkem se pase stádo muflonů… Nevěříte, že takový kousek země se nachází na území České republiky? Věřte. A pojďte se projít drsným, leč malebným krajem na pomezí tří historických zemí – Čech, Moravy a Dolních Rakous. Pro těžké živobytí, které zdejší klimatické podmínky místním obyvatelům připravili, nazvali toto území naši předkové Českou Kanadou.
Pár slov pro upřesnění – při cestách po České Kanadě občas můžete narazit na posmutnělé turisty, kteří marně hledají nějaké vysoké hory, možná i pozůstatky ledovců. Každý si Kanadu představuje jinak. Hledáte-li Kanadu s pohořím Kordilery a s ledovci, budete zklamáni – Česká Kanada je charakteristická mírně zvlněnou krajinou, převážně zalesněnou, protkanou lučinami, pastvisky a nesčetným množstvím malých průzračných rybníčků. Přízvisko Kanada získal tento kout země především pro poněkud sychravější podnebný ráz.
Česká Kanada je ideální pro jakýkoliv druh pohybu, nicméně vzhledem k infrastruktuře je v letních měsících (ale i na jaře a na podzim) doslova rájem pro cyklisty. Bohužel, zde narážíme na první malý, ale ne neřešitelný problém – dopravní spojení. Je daní za půvaby této krajiny, takže pokud chcete dovézt vlastní kolo a jste z větší dálky, nejlepší variantou je nosič na vlastním autě. Dalším řešením jsou pak půjčovny. Velice ochotní a příjemní jsou v půjčovně v Dačicích (http://www.cyklo-sport.cz), pokud přijede pozdě večer, i s jízdními koly Vás dopraví až do místa ubytování dačická taxislužba za rozumné ceny (http://www.radiotaxi.dacicko.com).
Polovinou Vaší spokojenosti při dovolenkovém pobytu je určitě ubytování. I v tomto směru se nemusíte bát – pokud zvolíte ubytování na statku v Peníkově (http://www.penikov.cz), budete nadmíru spokojeni. Kromě toho, že je to ideální výchozí místo, paní domu pro Vás udělá, co Vám na očích uvidí. Je možné se ubytovat v apartmánech či chatce, stejně jako stanovat na rozlehlých humnech. Nejlákavější variantou pro romantické otužilce je spaní ve stodole na seně. Pro rodiny s malými dětmi je příjemným překvapením, že jejich ratolesti mohou „pomáhat“ při krmení domácí zvěře, které je tu opravdu požehnaně. A když je ještě vezmete na prohlídku místního unikátu – historické vodní pily – budou nadšením bez sebe (pila je uzamčená, na její návštěvu je třeba se předem domluvit). Další možností netradičního ubytování pro vášnivé příznivce všeho, co souvisí se železnicí, jsou bývalé železniční domky na trase úzkokolejky z Jindřichova Hradce do Nové Bystřice, přestavěné na apartmány (http://www.jhmd.cz).
Ale pojďme již na první cyklovýlet! Z Peníkova vyrazíme do malebné vesničky Stoječín (německy Stoitzen), kde si můžeme v kapli sv. Linharta prohlédnout výstavu věnovanou operní pěvkyni Emmě Destinnové. Polní cestou se dostaneme do okouzlující vesnice Matějovec (německy Modes, převažovalo zde německy mluvící obyvatelstvo), kde se poprvé setkáme s místním „pohádkovým“ zvykem (hrnečky na plaňkách plotu). Za prohlídku stojí hřbitovní kostel sv. Oldřicha a Linharta, za branou hřbitova na Vás dýchne jiný světem, rázem se přenesete do minulosti… O kousek dál za kostelem navštivte galerii, vystavené předměty překvapí nápadem a často vyloudí i úsměv na rtech (http://jaroslav-rodek.webnode.cz).
Pokud bychom se vydali za Matějovcem doprava, dostaneme se dle místních na nejlepší přírodní koupaliště v kraji – Hladový rybník. My však pojedeme dál rovně, na Rožnov (německy Rosenau). Chovají zde totiž bizony a v letních měsících Vám tu při příjemném posezení připraví i nějakou tu pochutinu z bizoního masa (http://www.bisonranch.cz). Po gurmánském odpočinku opět sedneme na kolo a sjedeme příjemnou cestou lesem až do Klenové (německy Leinbaum). Tady mohou náročnější odbočit doprava na Kaproun, což je asi nejmalebnější vesnička v České Kanadě, kde je možnost taktéž na chvíli spočinout (http://www.volny.cz/u.paulanu). Když už budete v Kaprouně, neváhejte a protáhněte své kosti na lesní „nádraží“ Kaproun, vzdálené od obce cca 1 km. Naleznete zde i sochu Járy Cimrmana, který byl na tomto místě vyloučen z přepravy.
Po nabrání sil se vydáme směrem na Senotín. (ti, kteří Kaproun navštívit nechtějí, mohou do Senotína pokračovat rovnou z Klenové) V Senotíně (německy Zinolten) uzříme jako první malebné nádraží úzkokolejky a také takzvané místo „Na radosti“. To je místo, kde se měnil profil trati, vlak přestal stoupat a začal mírně klesat, což byl důvod k radosti pro topiče přikládající pod kotel lokomotivy. Senotín je první vesnicí našeho výletu, která se může pochlubit hornickou minulostí. Těžilo se zde především stříbro, ale zásoby byly brzy vyčerpány. Nacházela se zde i Tewlova sklárna vyrábějící tmavé sklo. Po prohlídce kostela sv. Michala a dalších planěk s hrnečky vyrazíme směrem na Hůrky (Adamsfreiheit), obec s pohnutou minulostí. Původně zde prý žili poustevníci, pak se zde na popud Adama Pavla Slavaty začalo v 17. století těžit stříbro, těžit stříbro, obdobně jako v sousedním Senotíně. Pozváni byli horníci ze Saska, stříbrná ruda se však záhy vyčerpala, a to i nejznámnější Čertův (Tewlův) důl. Místní obyvatelé tak museli hledat jiný způsob obživy – našli ho v tkalcovství. To se zde, stejně jako v celém kraji, rozmohlo natolik, že svého času zde stávaly 2 manufaktury a místní výrobky byly vyváženy až do Vídně. Nedostatečná infrastruktura a odlehlost od zdrojů surovin vedla k úpadku i tohoto řemesla v obci. Hůrky tak ztratili svůj význam a na obci je to znát doteď. Oproti jiným obcím jsou zde domy větší a výstavnější, ovšem v dezolátnějším stavu. O současném stavu obce vypovídá dost zchátralý a zanedbaný kostel sv. Jakuba. K oživení kdysi prosperujícího městečka nepřispělo ani usídlení jednotky protivzdušné ochrany státu v době předrevoluční. I tak ale některé výstavní domy stojí za návštěvu této obce (čp. 2, 14, 21, 23, 45).
My se dále vydáme na Blato (německy Sichelbach) přes hůrecké nádraží. U hůreckého nádraží se můžeme na chvíli zastavit a vyfotit si souznění nádraží s Hůreckým rybníkem a pak rychle vyrazit dál. Za chvíli jsme v další malebné vesničce Blatu, zde si hladovějící mohou opět něco malého či většího objednat v místním penzionu, zavodnit se a pokračovat dál. Minimálně s jedním zastavením – vyhlídku přeš Dolní žišpašský rybník na nově zrekonstruovaný kostel sv. Marie (je v soukromém vlastnictví) bychom si neměli nechat ujít. Pokračujeme dále – zdatnější a ještě zážitky nenaplnění mohou dojet až na Landštejn (tomu se budeme věnovat jindy) a pak zpět do Peníkova, unavenější musí včas odbočit vlevo na odbočku směrem zpět na nám již známý Rožnov. Z Rožnova dále pak již zpátky do Peníkova jistě trefíte. Tak šťastnou cestu a příjemné zážitky!
Václav Hofman
