Třetí vídeňská škola a triumf vůle ke smyslu
Logoterapie, smysl života a Frankl.
Logoterapie formulovaná rakouským neurologem a psychiatrem Viktorem E. Franklem (1905–1997), představuje hlubokou a revoluční odpověď na podstatu lidské motivace a utrpení. Jako Třetí vídeňská škola psychoterapie se vymezila vůči Freudově „vůli ke slasti“ a Adlerově „vůli k moci“ tím, že postulovala „vůli ke smyslu“ jako primární a nejhlubší lidskou hnací sílu.
Originalita Franklova učení není jen akademická, ale pramení z bezprostřední zkušenosti s mezní situací, kterou prožil v nacistických koncentračních táborech. Právě tam pozoroval, že ti, kteří přežili, nebyli vždy ti nejsilnější fyzicky, ale spíše ti, kteří měli před sebou úkol, cíl, nebo milovanou osobu – tedy důvod žít. Logoterapie tak léčí duši nikoli primárně analýzou minulých traumat, ale aktivní orientací na smysl přítomnosti a budoucnosti. Frankl neříká, jaký má život smysl, ale obrací otázku na pacienta: „Jaký smysl ode mě život v této chvíli očekává?“ Tím klade důraz na odpovědnost, která je neoddělitelnou součástí svobody.
Tři pilíře logoterapie: Antropologická hloubka a noologická dimenze
Jádro logoterapie spočívá v unikátním pojetí člověka, které Frankl nazývá noologická (duchovní) dimenze. Je to dimenze, která přesahuje fyziologické a psychologické aspekty, a je tvořena třemi základními principy, které dávají logoterapii její jedinečnou sílu.
První pilíř logoterapie, svoboda vůle, zdůrazňuje, že člověk není jen produktem svých podmínek (instinktů, dědičnosti, prostředí). Frankl uznává, že svoboda je omezena takzvanou osudovostí (např. nevratností minulosti, genetickým kódem), ale klíčová je schopnost člověka zaujmout postoj k jakýmkoli vnějším i vnitřním podmínkám. Tuto schopnost, kterou nic nemůže zrušit, nazval poslední lidskou svobodou. Terapeutický cíl tak netkví ve změně podmínek, ale v posílení této vnitřní svobody a odpovědnosti za vlastní volbu.
Druhým základním principem je již zmíněná vůle ke smyslu. Frankl tvrdí, že pokud je tato touha frustrována, vzniká v moderní společnosti specifická „nemoc naší doby“ – existenciální vakuum. Je to pocit vnitřní prázdnoty a nudy, který se objevuje, protože člověku na jedné straně instinkty neříkají, co musí dělat, a na straně druhé tradice neříkají, co má dělat. Patologickým vyústěním existenciální frustrace je noogenní neuróza, neuróza pramenící z duchovních (noologických) zdrojů, nikoliv ze zablokovaných pudů. Frankl odhadoval, že zhruba 20 % všech neurotických onemocnění má noogenní původ, a právě pro ně je logoterapie přímo cílena a nejúčinnější.
Třetí pilíř spočívá v bezpodmínečném přesvědčení, že smysl existuje vždy. Smysl se nenalézá ve stavu bez napětí (jako je homeostáza), ale v takzvané noodynamice – v duchovním napětí mezi tím, co člověk je, a tím, čím by měl být, mezi realitou a smysluplnou možností. Smysl se objeví, ne vynalezne. Nalezení smyslu pak vede k sebetranscendenci, tedy k překročení sebe sama směrem k úkolu nebo k bližnímu.
Smysl v Tragické triádě: Hodnota utrpení
Smysl lze podle Frankla nalézt na třech cestách: prostřednictvím hodnot tvůrčích (práce, činy), prostřednictvím hodnot zážitkových (láska, krása) a prostřednictvím hodnot postojových. Ty postojové jsou z logoterapeutického hlediska nejhlubší a odhalují se v takzvané Tragické triádě – utrpení, vina a smrt.
Frankl se hluboce zabýval smyslem utrpení, a to na základě vlastních zkušeností. Zdůrazňuje, že utrpení samo o sobě smysl nemá, ale smysl má postoj, který k němu zaujmeme. Když už člověk nemůže změnit situaci (utrpení) ani svůj osud (smrt), může naplnit smysl tím, jaký postoj k těmto nezměnitelným okolnostem zaujme. Přijetí viny může vést k pokání a osobnostnímu zrání. Vědomí konečnosti (smrti) pak dává životu jedinečnou a ireverzibilní hodnotu, protože nutí člověka využít svůj čas smysluplně. Utrpení, které člověk promění v morální vítězství, je tak největším triumfem lidského ducha.
Logoterapeutické techniky: Od sebezaměření k sebepřesažení
Frankl vyvinul cílené, originální techniky, které terapeuticky využívají schopnosti člověka k sebepřesažení (sebetranscendenci) a sebeodstupu (sebedistanci). Namísto patologické introspekce, která typicky doprovází neurózy, je pacient směrován ven, ke smysluplnému cíli.
Technika Paradoxní intence se používá především u fobií a obsedantně-kompulzivních poruch. Pacient je vyzván, aby přál si to, čeho se nejvíce obává (např. aby se snažil třást co nejvíc). Tento humor a paradoxní jednání prolomí bludný kruh úzkostného očekávání a umožní úlevný moment, který neutralizuje strach. Druhá technika, Dereflexe, cílí na hyperreflexi (nadměrné sebepozorování). Vyzývá pacienta, aby zapomněl na sebe a zaměřil se na smysluplný cíl mimo svůj symptom. Například u nespavosti se má namísto pozorování spánku zaměřit na to, co ho čeká následující den. Redukce symptomu je zde vždy jen vedlejším produktem zaměřenosti na smysluplný cíl.
Další logoterapeutické postupy a práce s úzkostí
Logoterapie sice preferuje výše uvedené noogenní techniky, ale v praxi využívá i další metody, které synergicky doplňují práci na smyslu. Sokratovský dialog vede klienta k autentickému objevení vlastních možností a smysluplných cílů, které jsou již v něm přítomny. Podobně je důležitá Modifikace postojů, která pomáhá klientovi zaujmout důstojný postoj k neměnnému osudu, a Práce s minulostí, kde je minulost vnímána jako pokladnice prožitých, a tedy nezrušitelných, hodnot.
Ve vztahu k fobiím a úzkostným stavům je nutné zmínit i práci s desenzibilizací (postupné vystavování podnětu) a expozicí. Logoterapie nevylučuje tyto behaviorální metody, které se snaží o naučení a zvyknutí si na strach, ale obohacuje je o existenciální dimenzi: úzkost se nestává jen neutralizovaným symptomem, ale podnětem, který má člověk překonat, aby se mohl věnovat svému smyslu. Paradoxní intence je vlastně specifická forma expozice s humorným nadhledem, která navíc využívá právě onen sebeodstup – schopnost zasmát se svému strachu a odstoupit od něj. Tím se Franklova technika staví nad pouhé mechanické snižování citlivosti a činí z terapeutického procesu existenciální krok.
Současné využití a rehumanizace psychologie
Logoterapie je v 21. století mimořádně aktuální a používá se v široké škále disciplín. Franklovo volání po rehumanizaci psychologie rezonuje obzvláště v době, která často navzdory materiálnímu blahobytu trpí pocity prázdnoty.
V klinické praxi je logoterapie stále účinná při léčbě noogenních neuróz, úzkosti, depresí a závislostí, které často vznikají jako pokus zaplnit existenciální vakuum. Poskytuje pevný etický a hodnotový rámec pro psychoterapeutický rozhovor. Mimořádně důležitou roli hraje v paliativní a pečovatelské oblasti, kde pomáhá nevyléčitelně nemocným a umírajícím najít smysl i v utrpení, přijmout konečnost života a nalézt hodnotu v postoji k nevyhnutelnému osudu.
Aplikuje se také v postpenitenciární a sociální práci u bývalých vězňů, kterým pomáhá transformovat minulou vinu ve zkušenost pro lepší budoucnost a přijmout novou odpovědnost. Konečně, principy logoterapie jsou využívány v existenciálním koučinku a managementu, kde pomáhají lidem v profesní krizi nebo při syndromu vyhoření definovat osobní a firemní hodnoty přesahující pouhý zisk. Logoterapie tedy není jen historickou kapitolou, ale dynamickým a existenciálním přístupem, který dává člověku do rukou nástroje, jak i v těch nejbezradnějších situacích říci životu „ano“.
Kubin
