Přišlo jaro, s jarem jakási melancholická zastřená atmosféra probouzející se přírody před tím, než nás zasáhne léto plné slunce, horka a spálených zad. Dovolme si zůstat chvíli poetičtí. Udržme moment tím, že si přečteme něco obdobně křehkého s chladivou, zamyšlenou atmosférou, zatímco jarní přeháňky buší do oken. Takové počasí je přece jen rájem pro zlenivělého čtenáře, ne?
Strážkyně pramene – Emmi Itäranta
Noira, dcera čajového mistra, žije ve vzdálené budoucnosti, kde po velké přírodní katastrofě zavládl ve světě přísný vojenský režim a největší cenností se stává voda, jejíž zdroje jsou vzácností. Jejich zatajování či skrývání je trestným činem, končícím i smrtí. Noira se má stát následovnicí svého otce, čajovou mistryní. To ale obnáší střežení tajemství, které je nebezpečné pro ni i její blízké – které je důvodem, proč ona sama nouzi o vodu dosud nepocítila. Otec jí ukáže „místo, které neexistuje“ – pramen, jehož vlastnictví se rovná bohatství a nesmírnému risku zároveň.
Dílo skandinávské autorky bylo oceněno cenou Kaleviho Jänttiho pro mladé finské spisovatele. Chci tím naznačit, že není pouhým teenage románem, kterým se může zdát (mladá hrdinka v postapokalyptické budoucnosti), ale velmi dospělou knihou, se zvláštními momenty a plynutím příběhu. Atmosféra knihy je snivá a pomalu se s ní noříte do čím dál temnějších hlubin (použijeme – li nabízející se vodní metaforu). Napětí a melancholie protkaná s kouzlem čajových obřadů a kvalitního vyprávění.
Koho vypijou lišky – Lidmila Kábrtová
Můžete padesáti slovy říci víc, než tlustým románem? Malá El žije v nefunkční rodině v Československu 70. let. Zvláštní výchova a vztahy jejího okolí ji neudivují a vnímá je svým vlastním dětským úhlem pohledu.
Kniha funguje na pomezí prózy a poezie, geniální svou jednoduchostí, díky které o to více působí pointy kapitol. Každá kapitola knihy je minipříběhem o padesáti slovech, střípkem celkového obrazu. Tento přímočarý, bezelstný a křehce znějící způsob vyprávění dělá dílo české spisovatelky silnějším a originálnějším, než lecjaký pět seti stránkový svazek.
Řeka – Alessandro Sanna
Čtyři příběhy odehrávající se na břehu jedné řeky. Okamžiky pomíjivé, občas kruté, ale krásné. Všechny vyprávěny beze slov pomocí úchvatných akvarelových obrázků, kterých naleznete ve formě komikových panelů téměř na čtyři sta. Komix éterický, atmosférický a měnivý, právě jako řeka.
Hruškadóttir – Jana Šrámková
Útlá knížka se zvláštním nádechem, recenzemi nazývaná „ islandskou novelou“. Příběh Veroniky, osamělé dívky pohybující se pomalu realitou, žijící hlavně pro vnímání atmosféry a detailů dnů. Takové je i tempo vyprávění, rozvláčné, lyrické. Nahlížíme v něm na kapitoly Veroničina života, které neskončily úplně idylicky, načrtnuté jemnými tahy, jako by čtenář procházel mlžným oparem. Nejde však o citové výlevy nevyrovnané pubescentky, nebo kýčovitou poetiku – jednoduchý a přitom zasahující příběh o vztazích, který stojí za to přečíst.
Malý prin
c – Antoine de Saint-Exupéry
Zakončila bych klasikou. Pokud hledáme ztělesnění pojmu křehké knihy, je jím Malý princ. Filozofické, opravdové a nezapomenutelné. Přečíst, pokud jste tak snad dosud neučinili. Pokud ano, oprášit a ponořit se znovu do příběhu až po kotníky.
Lucie Tůmová
