Do kin ve velkém stylu vtrhla nová Godzilla. A tentokrát to rozhodně není jen další zbytečná předělávka. Pro celkové pochopení, čím vším tenhle film je a není, je třeba se vrátit ke stejnojmennému filmu z roku 1998. Už celých 16 let uplynulo od katastrofického snímku, za kterým stojí samozřejmě Roland Emmerich.
Musím přiznat, že to byl dlouho můj oblíbený režisér, obzvlášť díky filmu Den poté, který ještě dokázal vyvážit katastrofické hody a emoční patos docela obstojně. Po “hitu” 2012 mi ale došlo, že je to blázen. Ne proto, že se vyžívá v masovém vraždění lidí pomocí obřích vln, tornád, přerostlých dinosaurů a dalších milých věcí, ale proto, že se ještě víc vyžívá ve vyprávění příšerně předvídatelných vztahových návratů. Jeho hrdinové jsou povětšinou rozvedený (nebo rozešlý) pár, který se po letech stále miluje – a nakonec se k sobě díky katastrofě zase vrátí. Emmerich to asi v soukromém životě nemá lehké. Použil to v Godzille, ve Dnu poté i ve 2012, kde mu, stejně jako vlny, nabobtnala tahle vztahová fraška do obřích rozměrů.
Zaměřme se na Godzillu, protože na té je krásně vidět, jak fungovala americká mainstreamová kinematografie na konci 90. let. Úvodní titulková sekvence je nápadně podobná, jako v novém filmu. Rozdíl je vlastně jediný – v jenom filmu atomovka dá vzniknout příšeře, ve druhém ji má zničit.
V tom prvním případě je tahle pointa nahodilá, stejně jako většina zápletek, které ve filmu proběhnou. Způsobila atomovka to, že jedna ještěrka přerostla v Godzillu? Nebo ji snad bomba probudila? Vlastně to už potom nemá příliš velkou úlohu, ale je to rozhodně působivý začátek. Ve stejném duchu se nesou další expozice, pro Emmericha typicky navrstvené a vždy utnuté “v nejlepším”. Godzilla rovnou zamíří k New Yorku a cestou napadne jednu rybářskou loď. Proč zrovna do New Yorku? Podle scénáře je tam “ideální místo pro úkryt” a taky místo, kde se může uhnízdit a nechat vylíhnout mladé. Ano, ostrov plný železobetonových staveb je rozhodně perfektní místo pro zvíře, které hledá potravu a klid.
Logiku postrádá nejen jednání zvířete, ale především lidí. Americká armáda si hrdě uzurpuje každou katastrofu, která se odehraje kdekoliv na světě. Vyhání místní civilisty, aby nenarušovali jejich práci – a potom americká armáda rozbombarduje vlastní milované město. Kvůli obřím stopám si nechají povolat pomateného vědce s tak směšným jménem, že ho nikdo neumí vyslovit (což je rádoby vtipná linie, která do katastrofického filmu vůbec nepatří). Tatopulos (neumí to vyslovit) sice neví nic o dinosaurech, protože studuje žížaly, ale nakonec se samozřejmě stane tím, kdo zachrání svět – mimo jiné proto, že udělá Godzille lidský těhotenský test. Je mi trapně, když si uvědomím, že jsem tenhle film v době vzniku tak moc zbožňovala! Nicméně doba se naštěstí změnila. Superman už nemá červenomodrý trikot, Batman už nechce být hrdina a Godzilla už nerodí malé raptory. I na tuhle směšnou zápletku nový film odpovídá, a rozhodně mu za to musím dát plný počet bodů. V čem je tedy nový film lepší?
Především je realistický. Ukazuje katastrofu tak, jak by nejspíš vypadala. Nesnaží se z toho udělat “jen” film. Snaží se ukázal současný svět, který je neustále zmítán katastrofami, tváří v tvář té dosud největší. Lidé se chovají uvěřitelně, nejsou to jen hysteričtí komparzisté, kteří dělají nepochopitelné věci. 
Nehraje si na telenovelu a patos dávkuje velmi střídmě. Základní stavební kameny amerického velkofilmu tam samozřejmě musí být – hlavní hrdina je mladý voják, který má doma ženu (doktorku) a malého chlapce. Velmi je miluje a snaží se je ochránit. Tento vztah je ale jen stručně nastíněn a moc prostoru nedostává – manželé jsou od sebe chytře po celou dobu filmu odloučeni, takže sice vzniká napětí, zda se ještě shledají, ale je to zcela bez patosu. Do filmu nabitého dechberoucí akcí se vešel i minipříběh japonského chlapce, který se ztratí rodičům a hlavní hrdina ho chvíli ochraňuje. I tahle epizodka je však realistická a stručná, takže je otázka, proč ji tam tvůrci vůbec dávali – snad právě proto, aby ukázali, že nechtějí dojit emoce, ale ohromit diváka něčím úplně jiným. A to se jim bezesporu daří.
Scenáristé si celkově zaslouží velkou pochvalu, protože se jim podařilo vymanit se ze zaběhlých klišé spojených především s armádou a americkým patriotismem. Opět se jako pomrkávání na diváka objevuje vojenská hierarchie, touha ochraňovat svůj národ a svou zemi, a samozřejmě modlitba před nebezpečnou akcí. Ale všechno je to jaksi z povinnosti – hrdinové to příliš neprožívají, a tak tomu divák nemusí vůbec věnovat pozornost. Vojáci jsou obyčejní lidé, kteří dělají, co se jim řekne, nehrají si na hrdiny a nevypouští z úst zbytečné proslovy. Americký národ se nepovyšuje nad ostatní, prezidenta vůbec neuvidíme a pohroma se vyhne New Yorku.
Tenhle scénář zkrátka dělá tlustou čáru za příšernostmi, kterým nasadil korunu Emmerichův katastrofický velkofilm 2012. Že výrazně překročil hranici únosnosti už muselo být jasné každému, když se symbolem šťastného znovuzrození lidstva stalo to, že holčička už nemá na noc plínku. Film se taky na rozdíl od Godzilly z roku 2008 úspěšně vyhýbá xenofobním stereotypům (Japonci se nedívají na sumo a nejí přitom sushi, Francouzi si nestěžují na hnusné kafe), aniž by musel do každého záběru cpát aspoň jednoho černocha a Asiata. 
Efekty. Na těch je celý film postavený a funguje to dokonale. Film by fungoval i bez lidských příběhů. Vizuální a zvuková stránka jsou ohromující. Lidská i „zvířecí“ technologie tvoří vizuálně kompaktní celek a k dobrému výsledku přispívá skvělá kamera, která se na všechno dívá z nového úhlu pohledu. Některé záběry jsou opravdu nezapomenutelné, třeba parašutisté seskakující skrze oblaka dýmu, nebo Godzilla různě se vynořující a ponořující. Příšery slušně pustoší krajinu i města, takže milovníci katastrofických filmů budou rozhodně uspokojeni. Ale nejen oni by měli tenhle snímek vidět. Ač je to překvapivé, film by měl být povinností pro všechny, kdo americkou kinematografii odepisují jako stereotypní, kýčovitou a pokryteckou.
Nelze opomenout ani chytrý trailer, který si s chutí hraje na něco, čím film nakonec vůbec není. Prozrazuje divákům přesně tolik, aby to vypadalo, že jde jen o další předělávku té starší Godzilly. Tvůrci měli štěstí, že se jim tenhle marketingový tah nevymstil. Ten, kdo na film přišel, musel být hodně překvapený, co ho nakonec čekalo – ale troufám si říct, že mile překvapený. Stejně jako já. Pointa je díky traileru velmi překvapivá. Ne proto, že by tahle Godzilla byla něčím novým, ale spíš překvapí, jak důkladně si americká kinematografie zametá před vlastním prahem.
Klára Scholzová
