Když jste plnoletí, najednou můžete všechno. Ponocovat, řídit, pít, chodit na akce pro dospělé, koukat na filmy 18+ legálně. Pod tíhou okolností si všechny tyhle radosti necháte zkazit prvním zaměstnáním, odstěhováním se od rodičů a případně rodičovstvím vlastním.
Ne nadarmo se říká, že život začíná, když děti vypadnou z baráku a zdechne pes. Najednou zase můžete všechno. Teď si toho víc vážíte, umíte pít a vyjít s výplatou. Mohlo by to tak být do důchodu. Dokud vás nenapadne, pořídit si štěně, nebo dítě.
Už jste si zvykli, že i v nižších poličkách můžete mít věci, které jsou rozbitné, nebo spolknutelné. Že jsou vaše děti tak velké, že s nimi můžete normálně mluvit a ony to pochopí, případně vykonají. Můžete se s nimi bavit o politice, poslat je do obchodu, nebo na týden k babičce. A jediné, kvůli čemu pláčou je objem dat a přístup k WiFi. Prostě je to všechno pryč dřív, než se nadějete. O to větší šok to je, když má být vše zpět.
Když se někteří lidé v našem okolí dozvěděli, že jsem těhotná, začali nabízet zaručeně potřebné věcičky po svých dětech. Ne, že bych netušila, že se to dítě bude muset do něčeho obléct a v něčem spát. Ještě jsem si vzpomněla na dudlík a časem asi nějakou lahvičku. Ale že toho bude tolik?
Od mého posledního těhotenství uplynulo bezmála dvanáct let. Nikdy jsem si nepotrpěla na serepetičky, takže jsem všechny děti vychovala s vírou, že spoustu věcí prostě nepotřebují. Těhotenské nákupy mi tedy nikdy nic moc neříkaly. Když jsme oznámili, že čekáme miminko, všechno se tak nějak sešlo samo. Jelikož všichni přátelé a příbuzní věří, stejně jako já, že tohle období už máme dávno za sebou a je potřeba se jen efektivně všech mimi potřeb zbavit.
Nákupy té zaručeně nejroztomilejší výbavičky, studium recenzí na odsávačky, chůvičky, kočárky a dudlíky stejně jako maminkovské blogy mne minuly stejně jako rozněžňování se nad cizími kočárky.
Když jste v tom počtvrté, tak už zaručeně víte, že bez ohledu na to, co probdělých nocí a nadějí jste do svého ultrazvukového snímku vložili, spoustu věcí neovlivníte. I když od začátku prostě víte, že Nobelovka mu neunikne, přijde období prvního vzdoru, druhého, třetího, puberta…a já nevím, jak se všem těm chvílím, kdy víte, že jste naprosto selhali, říká. A bez ohledu na to, jak „loztomilé“ to miminko je, budete jednou na rodičáku sedat v poslední lavici a toužit být neviditelní, omlouvat se na pískovišti za to, že seřezalo kamaráda lopatkou a doma před zrcadlem cvičit udivený výraz, že vůbec netušíte, co to takového andílka popadlo, když on je jindy tak úžasný.
Myslím, že jednou se přeci jen nad kočárkem rozněžním. Až mi přijedou děti ukázat první vnouče. Budu konečně vědět, že karma je dostala. Jenom doufám, že to bude v době, až budou zletilé, vdané, či ženaté a budou mít jistotu, že je to fakt jejich.
Darina D.
