Pokud jste jako já a sháníte každoročně dárky na poslední chvíli, zbystřete. Vybrala jsem pro vás pět nezapomenutelných knižních novinek, které mohou vám i vašim blízkým udělat radost a zpříjemňovat dlouhé zimní večery. Volba to byla téměř Sophiina; rok 2019 se nese ve znamení zatraceně dobrých příběhů!
1To nejlepší v nás
PŘEVÁŽNĚ PRO ŽENY; DAROVAT IDEÁLNĚ S KRABICÍ KAPESNÍKŮ
Colleen Hoover žije v Texasu se svým mužem a třemi syny a od roku 2012 vydává jeden bestseller za druhým. Já ji objevila až díky zmiňované Lucii Zelinkové, která představovala knihu na svém Instagramu. O čem To nejlepší v nás je?
O manželství, které prochází jednou z nejtěžších zkoušek, jež může partnerský vztah potkat: touze po dítěti, která zůstává nenaplněna. Na začátku příběhu se Quinn a Graham poprvé potkávájí v nezáviděníhodné situaci a ani jeden v tu chvíli nemyslí na nic jiného, než na ponížení, které jim způsobili jejich tehdejší partneři. Střih. O několit let později se tatáž dvojice, teď už manželská, zmítá v krizi. Quinn a Graham spolu nedokážou mluvit a oba tíží stejná věc, která však každého pomalu rozemílá odlišným způsobem. Colleen vás svým příběhem pevně chytí za srdce a už ho nepustí; je výborná vypravěčka a evidentně taky umí víc než pozorně naslouchat. Už jen proto kniha stojí za přečtení. Nehledě na to, že téma je, bohužel, velmi aktuální.
2Chirurg
PRO TY, CO (UŽ) VÍ, ŽE PŘED SEBOU VÁŽNĚ NEUTEČEME
S hlavním hrdinou, Hynkem Gráblem, se setkáváme v momentě, kdy už od života příliš nečeká. Pracuje jako chirurg v příhraniční nemocnici, kde by s největší pravděpodobností dobrovolně nezůstal ani den. Osud (s Hynkovým přičiněním) ale rozhodl jinak. Kariéra špičkového odborníka na pražské klinice ze dne na den skončila kvůli nešťastné operaci pod vlivem alkoholu a následky na sebe nenechaly dlouho čekat.
Hynek se díky přímluvě svého otce ocitá zpět na rodné hroudě a snaží se přežít. Pokud připočteme krizi středního věku, rozcupované sebevědomí, problémy v komunikaci s manželkou i dětmi a prohlubující se životní nespokojenost, probublává tu slušná deprese, ze které se jen těžko hledá cesta ven.
Podtitul knihy křičí: Před sebou neutečeš! A zcela vystihuje Hynkovo vyprávění. Minimálně tu část jeho života, do které nás Petra Dvořáková nechává nahlédnout. Sledujeme tedy jeho niterné proměny, vlny, které se přelévají jedna přes druhou, a nemůžeme se odtrhnout, protože je to celé zatraceně dobře napsané. Nehledě na to, že autorka důvěrně zná lékařské prostředí a své zkušenosti skvěle využila při popisu děje i v použití slangu.
Přes veškeré klopýtání, padání a opětovné vstávání ve vás Hynek postupně vzbuzuje sympatie; vlastně právě proto. Pro svoji lidskost, opravdovost a schopnost sebereflexe si vás získává a vy mu s každou další stránkou držíte palce o něco pevněji. Co dodat? Petra Dvořáková znovu šikovně zaťala drápky. Tentokrát s přesností chirurgickou.
3Vděk
PRO PŘÍZNIVCE MINIMALISTICKÉHO PROJEVU S MAXIMÁLNÍM VYZNĚNÍM
V začátku příběhu se poměrně záhy ocitáme v domově pro seniory, kam se hlavní hrdinka, stařenka Miška, dostává ve chvíli, kdy si naplno uvědomí, že se již není schopna o sebe postarat. Vzdělaná a soběstačná žena, která po dlouhá léta vládla korektorským perem a psaným slovem, najednou zjišťuje, že se její největší přednost obrací proti ní. Trpí afázií, poruchou řečových schopností. Miška kvůli tomu nekoordinovaně zaměňuje slova za slova podobně znějící. Místo dobře zpravidla řekne bobře, z rezidentů domova pro seniory se stávají rezistenti apod.
Vděk je knihou o podzimu života bez příkras. O tom, jak těžké je přijmout pomoc, když jsme ji ještě nedávno nepotřebovali, jak těžce snášíme, když za nás najednou někdo téměř ve všem rozhoduje, kolik úsilí stojí každý den vstát a usmívat se na svět, když ve skutečnosti možná chceme jediné: další takové ráno už nezažít.
Miščin příběh promlouvá jednotným hlasem tisíce seniorů, kteří kdysi bývali jako my: silní, pevní, ohební, soběstační. Bez šedin na skráních a hlubokých brázdách ve tváři. Delphine se svým vyprávěním snaží posvítit na nepříjemnou, ale evidentní skutečnost: Život je o vlnách a proměnách. Dnes jsme silní a nepřekonatelní, zvládáme mnohé. Zítra se ale cyklus začne uzavírat. Řekli jsme vše, co jsme chtěli? Dokud ještě můžeme otevřít oči, i když už třeba s vypětím všech sil, pořád je čas…
4Stříbrná cesta
PRO MILOVNÍKY TAJEMNA A POCHMURNA
Stříbrná cesta je za mě neskutečně povedená kniha, která sice neoplývá třeskutě originálním příběhem, zato je ale vyprávěná natolik chytlavě a autenticky, že vás po pár stránkách zaručeně drapne za flígr a dokud ji nedočtete, spát prostě nepůjdete. Představte si ponurou atmosféru Švédska, severských lesů, vlhka a pošmourna a do toho jednu pohřešovanou dívku, jejíž otec ani po několika letech pátrání po ní nevzdal.
Každý večer už třetím rokem projíždí „stříbrnou cestou“, která ve Švédsku skutečně existuje a vede od švédského pobřeží až k norské hranici, kouří u toho jednu cigaretu za druhou a promlouvá se svou zmizelou dcerou, jež se pro tu chvíli „objevuje“ na sedadle vedle něj. Zápletek v knize najdeme hned několik, ale nebudu je zbytečně prozrazovat, protože myslím, že speciálně u téhle knihy je úplně nejlepší nevědět vůbec nic a rovnou naskočit do čtení. Uvařte si kafe nebo svařák, zachumlejte se do deky a užívejte na maximum pomalu budovanou depresivní atmosféru, která se vám při čtení bude zažírat do každého póru kůže. Přeju vám, ať na vás v tu chvíli někdo z legrace nevybafne, nemuselo by to dopadnout dobře :-).
5Tamařino souhvězdí
YOUNG ADULT (VLASTNĚ JE ÚPLNĚ JEDNO, KOLIK VÁM JE)
Tohle je za mě veliké překvapení letošního roku. Annu Musilovou jsem donedávna neznala a na její instagramový profil jsem narazila díky proklikům z jiných účtů, které na ni odkazovaly. Zrovna vydávala svoji novou knihu, a protože tohle téma mě zajímá vždycky, obzvlášť u českých autorů, zjišťovala jsem víc. Následně jsem si poslechla knižní podcast, jehož byla hostem, a zaujala mě svým projevem natolik, že jsem se rozhodla okusit její tvorbu.
A tak jsem si jednoho chladného, ubrečeného dne koupila v knihkupectví její čerstvou novinku Tamařino souhvězdí. Kniha mě lapila od prvních stránek a musím říct, že i když věkově nepatřím do cílové čtenářské skupiny, užila jsem si Annino vyprávění od začátku do konce a nemohla se od něj odtrhnout. Příběh je křehký a silný zároveň, rozhodně o něm napíšu víc v některém z příštích článků. Teď jen v rychlosti dodám, že pokud jste v životním období (a vůbec to nemusí souviset s věkem), kdy bilancujete a váháte, nevěříte si a pochybujete o všem, všech a nejvíc ze všeho o sobě, vřele tuhle knihu doporučuju k přečtení. Je napsaná citlivě, niterně, poeticky, a přitom natolik věcně a vědomě, že se jen obrovsky skláním před autorkou, které je, tuším, něco málo přes dvacet let.
Tak honem do knihkupectví, vážně je z čeho vybírat.
Jana Janoutová
Zdroj obrázku
Pixabay.com
