Podle Alexandra Dumase měli tři mušketýři mnoho nepřátel. Ať už jím byl kardinál Richelieu, zákeřná dračice Milady de Winter nebo kardinálova pravá ruka, kapitán Rochefort. Dlouho byly karty ve hře na zločince a hrdiny jednoznačně rozdány, současné publikum si ale žádá něco jiného a tak nám do party zloduchů přibyl další hráč. Jeho úloha spočívá v režii a hádáte správně, jmenuje se Paul W. S. Anderson!
Jeho zatím poslední film je v podstatě vykrádáním ostatních filmů podobného ražení, v těch horších situacích vykrádáním sebe samého. Neříkám, že inovace klasiky, která vydržela staletí, není krokem kupředu. Jen asi záleží na tom, kdo ty kroky dělá. A Anderson, coby vizionář, zřejmě nebude tou nejlepší volbou.
Dumas kontra Verne
Víte, místy jsem měl pocit, jestli náhodou Anderson se svým štábem nečetl například Julese Verna. Ale chápu, že titul Pět neděl v balóně by se v Americe neprodával tak dobře, jako poměrně známý román o třech – čtyřech mušketýrech. Jednou z hlavních otázek, na které by si měl každý divák odpovědět ještě před úvodní sekvencí je, zda chce brát snímek jako historicky ověřitelnou záležitost pro moderní dobu, nebo se chce jen bavit. Míra originality humoru je asi velmi subjektivní záležitost, historická fakta by být neměla. Po této stránce pro mě byl snímek velkým obohacením.
Kdo mohl tušit, že nejrychlejším dopravním prostředkem, běžně používaným na trase Londýn – Paříž, byla vzducholoď? A to již v polovině sedmnáctého století? Často se říká, že móda má sloužit jednoduchosti a proto je více než přirozené, že chodbou s plamenomety a střelnými zbraněmi ve stěnách neproklouzne kromě Nea nikdo lépe, než milady v těžké sukni a korzetu. A konečně, i MacGyver přece ví, že když chcete dostat kamaráda ze střeženého pokoje, ideálním řešením bude vypálit dovnitř celý arzenal a doufat, že to přežije právě váš společník.
Ale co, pár nelogických výjevů bychom od nedospělého dítěte čekali. A snad i odpustili. Jen kdyby režisér věděl, jak tyto nelogičnosti spojit dohromady v působivý celek, po jehož shlédnutí nebudete mít pocit promarněných dvou hodin vašeho života. S originalitou nejspíš počítat nemohl, vsadit na efektivitu scén, smysluplný děj a herecké výkony ale ano. Ne, ani toto divák nedostane.
Království za scénář!
Co se týká děje, působí jako špatně poskládané puzzle, které ani v polovině skládání netvoří původně zamýšlený obraz. Dějová linie, kterou by měl být boj odvážných a čestných mužů proti zkorumpované státní moci, se na začátku filmu vynoří, poté se na drtivou část filmu ztratí jen proto, aby se v posledních chvílích opět vynořila. Režisér nemá sílu a zřejmě ani chuť vyprávět nějaký hlubší příběh a musíme uznat, že ani dialogy mu tuto práci moc neusnadňují. S tím úzce souvisí hlavní postavy a obsazení.
Charisma Christophera Waltze napětí filmu po určitou dobu udrží. Své si odvedl také jednooký kapitán Mads „Rochefort“ Mikkelsen, jehož první setkání s D’Artagnanem je více než osudové. Finální souboj na střeše Notre Damme se režisérovi také povedl.
Osobně se mi líbila postava Athose (Matthew MacFayden), který je mozkem mušketýrských operací a zároveň mile rozpolcenou osobností, která vnáší do ústřední čtveřice alespoň náznak tajemna. Milla Jovovich se zhostila své Milady de Winter asi nejlépe jak uměla, intrikami prorostlé, ale neméně okouzlující dámě, ovládající většinu tehdy neznámých bojových schopností, vdechla tu správnou eleganci snoubící se s krutostí a vypočítavostí. Orlando Bloom se rozhodl, že by se mu hodila nějaká záporná postava, ovšem sráží ji opět špatné dialogy i scénář jako takový. Nakonec tak ze zloducha, ovládajícího téměř celou Anglii, vznikne vesměs komická postava módního maniaka s hezkou tváří. Na druhou stranu mě mile překvapil Logan Lerman, který vyzrále reprezentuje D’Artagnana coby svěží a dravý vítr v zestárlé a podnapilé hlavní čtveřici. Chemie mezi muži s kordem nízko u pasu ale funguje výborně, dialogy těchto postav působí neotřele a uvěřitelně. A teď další velké plus.
Že jdou akční scény, pro efektivitu nadmíru zpomalené, Andersonovi na výbornou, není žádných pochyb. A dokazuje to také v četných šermířských sekvencích. Využívá prostoru míst, sehranosti hlavní čtveřice i napětí. Zpomalovacích záběrů není příliš a s jistou dávkou humoru působí velmi věrohodně. Navíc v těchto fázích filmu pomáhá stupňovat akci také jinak velmi slabý soundtrack. Rčení, že by měli být Mušketýři novými Piráty z Karibiku, vzal Paul Haslinger asi doslova a řadu tónů, možná celých pasáží, vybral právě z Bruckheimerova trháku. K tomu pár notových zápisů z Ritchieho Sherlocka a než řekneš Do střehu!, je tu nové OST.
Pár vět na závěr
Když pejsek s kočičkou pekli dort, měli alespoň tolik slušnosti, že si to po sobě taky snědli. Anderson tolik rozumu neměl, naopak své historické veledílo předložil milionům diváků…škoda. Nebýt několika světlých chvil, skvěle hrajícího Waltze a vydařených akčních scén, poprosil bych režiséra Andersona, aby netočil áčkové filmy s potenciálem, který tak umně zabijí. Eventuelně, netočil vůbec.
Charlie Brown
