Recenze: The Artist

Elegantní návrat do němé éry

Film The Artist je němým dramatem pojednávajícím o velké herecké hvězdě němého filmu, která přijde o všechno kvůli přechodu na zvukový film. Jako protipól jeho pohasínající kariéře sledujeme mladou krásnou herečku, která začala kariéru u filmu jen díky tomu, že se s naším hrdinou jedinkrát vyfotila. A vzhledem k tomu, že jí přechod ke zvuku nedělá problém, stává se hvězdou nové éry, zatímco její tajná láska, herec Valentino, který ji otevřel dveře do světa, se v záchvatech sebelítosti zavírá ve svém bytě a opovrhuje světem, který ho dřív královsky živil.

The Artist nepříjemně překvapil mnoho diváků, kteří očekávali sice uměleckou, ale “normální” podívanou. A místo toho museli protrpět hodinu a půl černobílého a ještě navíc němého příběhu! Ale podle hodnocení na internetu to vypadá, že diváci houfně podlehli kouzlu “pravého umění”. Po dlouhých desetiletých se totiž v kinech zcela nečekaně objevuje film, u kterého musíte skutečně sledovat každý detail, každý herecký výraz, zkrátka každičký záběr. Jako by to přineslo zjištění, že film vlastně dokáže hovořit jen obrazem. Upřímně řečeno nechápu, proč je kolem filmu The Artist takový nadšený povyk. To, že se někdo v éře digitálních technologií rozhodne, že natočí němý film, je sice vtipný nápad, ale nemělo by to přebít skutečnou hodnotu vzniklého filmu.
Přistoupíme-li k The Artist jako k němého filmu, ve srovnání se svými o mnoho staršími klasickými kolegy není zas až tak kvalitním filmem. Ale ve srovnání se současnou kinematografií je jedinečný svým poctivým filmovým vyprávěním, které se točí především kolem emocí, a nežene se zběsile kupředu. Každé gesto má opodstatnění a každý čin následek.
Příběh je typickou ukázkou toho, že nikdy nevíte, co vám život přichystá. Váha osudu se převažuje náhle a nečekaně. Dvojice, která si zcela vymění své životní a společenské role, aby byla po dlouhých útrapách odměněna společným štěstím, je tématem, který si o podobné zprácování přímo říká. Navíc v době krize, která nad námi stále krouží jako hejno hladových supů, padá sdělení filmu na úrodnou půdu.
S Valentinem, hlavním mužským hrdinou je zpočátku snadné sympatizovat, protože je krásný, šarmantní, vtipný a na filmovou hvězdu i celkem laskavý. Nejvíc ze všeho zbožňuje svého psa, který ho doprovází ve všech filmech, ale s lidmi to vlastně moc neumí.
Uprostřed své rozjeté kariéry se Valentino vysměje producentovi, že zvukový film nemá budoucnost. Následný rychlý úspěch zvuku bere jako osobní prohru a urážku. Až příliš kategoricky se kvůli tomu rozchází se svým producentem, příliš rychle se vzdává. Jako by celou svou kariéru hrál roli dokonalého muže, která se mu ze dne na den přejedla. Jeho herecká krize je popsaná krásnou metaforou neschopnosti vydat jakýkoliv zvuk. Od toho okamžiku se Valentinovi bortí profesionální i osobní život, který se do té doby zdál být až příliš samozřejmý. Na jeho místo nastupuje mladá a krásná Peppy, která symbolizuje novou dobu, rychlejší, hlasitější a drzejší. Rychlý a totální pád hrdiny se dá chápat jako parafráze na nejistotu životní úrovně v době krize, ale nehodí se pro hrdinu, kterému bych měla fandit až do konce filmu. Na štěstí pro Valentina kolem sebe má vždy nějakého zachránce. Velkou úlohu nejlepšího přítele a odvážného alterega má v ději Valentinův pes, který svého pána nejednou zachrání. Další osobou, která při herci stojí, i když už všechno vypadá beznadějně, je šofér a pomocník, který odmítá najít si jinou práci, než pána vozit. Naopak vlastní manželka Valentina v krizi opustí (není se jí co divit, když se s ní nikdy nebavil). Valentino se nesnaží zachránit svou kariéru, a manželství už vůbec ne. Jen sedí doma, pije a lituje se.
Naopak úžasně živelnou postavou je Valentinova obdivovatelka a nová hvězda velkého plátna Peppy Miller, která vděčí Valentinovi za svůj úspěch a bohatě mu to oplácí, přestože o to herec nemá zájem. Říct o její postavě, že je veselá, je slabé slovo. Neustále tančí, směje se, pohazuje hlavou a mrká obrovskýma očima. Je jako dokonalá panenka a zároveň inteligentní a úspěšná žena. Pro diváka je snazší fandit Valentinovi, pokud je do něj zamilovaná tak příjemná postava, jako je Peppy. Její představitelka Bérénice Bejo si očividině užívá němou roli plnou krásných kostýmů a sexy póz.
I Valentino je skvěle zahraný Jeanem Dujardinem. Má přesně vyváženou dávku šarmu, arogance a dobrosrdečnosti. Jeho tvář se dokonale hodí pro roli svůdníka, který to však ve skutečnosti se ženami přiliš neumí.
Charaktery a chování jednotlivých postav jsou v dokonalé rovnováze. Každá má své místo v ději, vše do sebe zapadá jako dílky skládačky. Děj je sice dost předvídatelný, ale v tomto případě se vyplatí počkat si ne kvůli pointě, ale kvůli průběhu. Tvůrci si totiž skutečně pohráli s hereckou akcí i obrazovým sdělením.
Technické zpracování je zcela ve stylu klasických němých filmů, což je obdivuhodné. Tvůrci odmítli vnést do příběhu moderní filmové vyprávění. Starému stylu odpovídá střihová skladba, kompozice scén, a dokonce i typický prvek “film ve filmu”. Z plátna na vás dýchne (spíš celou hodinu a půl dýchá) nostalgie a atmosféra starých elegantních filmů.

KOUKNI SE  Recenze: 6. série seriálu Peaky Blinders je nejtemnější a nejméně akční

The Artist je krásný film, dotažený ve své stylizaci do posledního detailu. Ale ve srovnání s nejlepšími němými díly kinemtagrafie (například Metropolis, Zlomený květ, Intolerance, Východ slunce či všechny němé skvosty Charlieho Chaplina) působí jako chudý příbuzný, a to jak co se týče obrazového vyprávění, tak například i soundtrackem. Dnešní svět zkrátka nemá, a už nebude mít, takový cit pro tvorbu němých filmů. Jsme zvyklí vyjadřovat se hlasitě a jasně, rychle a stručně. A jsme zvyklí stejně tak informace přijímat. Snažit se v hlučném a zběsilém světě stvořit němý film s celým jeho specifickým němým jazykem, je nadliský úkol. Ale i tak je The Artist krásným uměleckým dílem.

Klára Scholzová

 

The Artist
Francie / Belgie, 2011, 100 min
Režie: Michel Hazanavicius
Hrají: Jean Dujardin, Bérénice Bejo, John Goodman, Missi Pyle, Penelope Ann Miller, James Cromwell, Beth Grant, Stuart Pankin, Bitsie Tulloch, Ed Lauter, Malcolm McDowell

Předchozí článekRecenze: U2 3D
Následující článekTelevizní tipy na týden 6-12.2.

Komentuj

Vlož komentář
Vaše jméno

16 + 15 =