Steve Sem Sandberg není rozhodně žádným nováčkem. Po celosvětově úspěšném bestselleru Chudí v Lodži zve čtenáře znovu do hlubin lidských osudů s neúprosnou upřímností. Aniž by soudil a odsuzoval.
O druhé světové válce toho bylo napsáno již mnoho. Abychom nezapomněli. I přesto zůstávají bílá místa, kterých se jen čas od času letmo dotkne zájem historiků či médií. Děsí totiž i po letech. Vypráví o dětech, které se svým životním údělem staly skvrnou na tváři nově se rodící tisícileté třetí říše.
V části vídeňské psychiatrické kliniky Steinhof jsou umísťovány již od roku 1940 děti trpící vrozenými nebo nevyléčitelnými chorobami. Jsou zde ale i děti mentálně postižené, tzv. rasově nečisté, s poruchou chování nebo odebrané ze sociálně slabých rodin. Rodiče, kteří sem své děti dali dobrovolně, zpravidla uvěřili, že lékaři poskytnou jejich dítěti lepší péči, než jim mohou poskytnout oni sami. Za zdmi Spiegelgrundu, jak se označuje tato část Steinhofu, však není rozdíl mezi dětmi svěřené zdejším lékařů rodiči a těmi které zde eliminoval sociální systém.
Na přímé rozkazy z Berlína zde lékaři falšují lékařské zprávy, úmrtní listy i diagnózy a zdravotnickou dokumentaci. Malí pacienti jsou rozděleni na dvě skupiny. Na pozorování a k likvidaci. Po celou dobu války zde lékaři rovněž provádí nespočet trýznivých pokusů na dětech.
Ve Spiegelgrundu se setkávají stovky lidských bytostí, dětí, osudů. Mnohé kniha jen napoví, jindy se u některého z nich zastaví, aby dovyprávěla krátký dětský příběh se smutným koncem, a popojde o kousek dál. Bez patosu a přehnaného srdcebolu. Krátce a mihotavě jako plamínek svíčky. Jako život za zdmi Spiegelgrundu.
Přesto jsou dva osudy dominantní. Tím prvním je dospívající chlapec Adrian Ziegler. Otec alkoholik se o rodinu spíš nestaral a matka musela Adriana s bratrem dát k adopci. Zatímco jeho bratr je v náhradní rodině vlídně přijat pro svou povahu a árijský vzhled, Adrian je jen přítěží, nutným zlem. Jako každé dítě touží po lásce a namísto toho je odstrkován. Jeho klukovská revolta je ve zfanatizované společnosti brána jako důkaz o podřadnosti chlapce 
s cikánskými rysy. Brzy je označen za nevychovatelného a umístěn do Spiegelgrundu. Na klinice se setkává s ostatními chlapci. Rozvinou se mezi nimi krátká přátelství, zatímco jindy se jen na krátko spojí jejich životní pouť, aby se zase bez loučení oddělila. Očima Adriana je může chvíli doprovodit i čtenář. Zvěrstva a smrt očima chlapce, měřítkem jeho dětského chápání.
Na tvrdé podmínky kliniky dohlíží zdravotnický personál s lékaři a sestrami. Jednou z nich je i Anna Katschenková. Právě s ní můžeme proniknout do světa přísných pravidel psychiatrické kliniky. Přibližuje nám tak nejen samotné sestry a lékaře, ale i jejich praktiky. Lékaři provádějí pokusy na dětech, eutanazie a falšují dokumenty. Ani rodiče se mnohdy nedozví pravdu, co se s jejich dětmi stalo.
Anna Katschenková nepatří mezi ty bezmezně oddané Vůdci. Na složité životní křižovatce se upíná k člověku, který k ní vždy byl hodný a ohleduplný:k doktoru Jekeliovi. Kvůli němu přijímá místo na nově zřizované klinice Spiegelgrundu. Rodina je na ní finančně závislá a jako bývalá žena Žida by ve Vídni jistě místo nesehnala. Od začátku ví, jak se s dětmi zachází. Ačkoliv je jen řadovou sestrou bez pravomocí, je nedílnou součástí všeho toho utrpení.
Není bezcitná, děti miluje. Dokáže mezi nimi najít spřízněné duše, kterým se snaží skutečně pomoci, naplnit své poslaní, uzdravovat a pomáhat. I přesto, že se to neobejde bez odplaty nadřízených. Její platonická láska a ochránce doktor Jekelius nakonec z kliniky odchází. Neunese tíhu svědomí. Z občasných dopisů, které si s Annou vymění, jí je jasné, že je jiným člověkem, který se snaží zapomenout na vše, co se stalo ve Spiegelgrundu. Zatímco Anna zůstává dál. Rutina přehlušila svědomí. Děti přicházejí a odcházejí.
Čtenář je chvíli s Annou, chvíli zase s Adrianem. Anna se snaží být šťastná v každodenních maličkostech, Adrianovi se podaří několikrát utéct. Už je skoro dospělý. Živí se, jak se dá. Mezi dětmi ulice se opět potkává s některými, kteří stejně jako on utekli z vězení kliniky.
Nic netrvá věčně a válka končí. Rudoarmějci nemají ani tušení, co se zde ve skutečnosti odehrávalo. Trest si najde většinu zločinců ze Spiegelgrundu. Ne hned. Některé až o mnoho let později. Mezi potrestanými je i Anna. Až do konce života sebou nese stigma. Oproti tomu nejsou někteří lékaři doseti potrestáni. Paradoxně na výsledcích pokusů na dětech vystaví své vědecké kariéry, aniž by se kdokoliv dozvěděl, za jakých okolností docházelo k pozorování nemocných dětských pacientů. Adrian se dál protlouká světem spíš na druhé straně zákona. Čas od času na něho dolehne minulost. Cejch kriminálníka nikdy nezmizí. A vzpomínky?
„Existuje jistý druh zapomnění,“říká Adrian Ziegler:“A je to něco jiného, než si nepamatovat. Je to, jako kdyby mozek oněměl. Věřte mi, že tenhle druh zapomnění dobře znám. Trpím jím po celý život.“
Steve Sem-Sandberg vycházel ze skutečnosti. Po spletité cestě tíživé minulosti zavádí čtenáře do hlubin duše jednotlivých postav. Nic není černé nebo bílé, dobré nebo zlé. Charakteristika hlavních aktérů románu Vyvolení je propracovaná. Ani jejich složitost či množství faktů a osudů však neubírá knize na čtivosti. Příběh je strhující výpovědí o jedné klinice a jedné době.
Steve Sem-Sandberg: Vyvolení, Paseka, 2015, 552 stran.
KRISTINA DOUBRAVOVÁ
Úvodní foto: Pixabay.com
